Děkan Daněk
Už pět a půl let nezavadil o ženskou, měl dost práce s dechem už tak, ve čtyřiceti letech mu vykroužila právě graduující neteř otvor do krku. Takový kroužek na deleuzovské dýchání. Proběhlo to doma, neboť pan děkan nesnášel nemocnice. Nesnášel i Deleuze, revoluce, kterou kdysi na univerzitě začal, se mu teď pořádně zajídala. Byl součástí té vědecké kliky, za kterou vzala popkultura a tlak po akceptaci sexu v akademických strukturách. Byl u toho, když se rozpadl diskurz na diskurzy a když se začalo reálně uvažovat o anihilaci věd.
Děkan byl docentem a i nejlepší přátelé mu stále říkali Františku. Nebylo výjimkou, že mu tu a tam i nejbližší spolupracovník vykal. František ale nebyl žádná padavka, jen jeho tělo takové bylo. Zakroužené otvorem v krku, dýchalo a nemluvilo. Přesto, když se pokoušeli zastánci poučeného čtení vědecké literatury navrátit zadními vrátky na univerzitu, byl tu on, aby je odrazil. Matka ho milovala snad více než Rollanda Barthesa, koupila mu dokonce vůz a další pomůcky k důstojnému životu, byt v třetím patře činžovního domu, kam se teď zpravidla po práci uchyloval.
František to měl v hlavě popletené, šmrncnutý new age aktivismem a ideami z okruhu teorie všímavosti, všechno věděl teď, ale nic zítra, nic včera, nic pozítří ani předevčírem. Byl přesvědčen o tom, což také prosadil a nesmělo se to dnes dělat jinak, že je zcela nepřípustné někoho poučovat. Právě psal práci O polibku miliónům, a ačkoli to bylo o finále Beethovenovy Ódy na radost, nikdo to nepoznal, bylo to o vlivech, ale přece to nebylo vlivné, přinejmenším ne tak, jak by si představovali anglofonní kolegové. Šedovlasý muž líbá čas svou smrtí předurčený k zanesení do matric. Stroje interpretace jedou na plný výkon, ale replikují pouze prázdná gesta, kecy o sexu jsou podprahové zboží. Tak nějak se zamýšlel, ale cítil se staromódní. Foucault se nechával poutat a oplodňovat, Barthes byl samá diskotéka, Deleuze letěl z třetího patra vstříc lužinovské šachovnici – a co se přejídá, to se zapisuje.
Čtyřikrát obrácená polévka se vyhřívala v žaludku, nejednou zapadla zpět do hrnce, kurva fix. Extáze bez vzkazu, beletrie na počátku každé stránky smluv o pronájmu pokoje, který neužíval. Později ho oddělil a opatřil studentem, který si začal žít vlastním životem. Časem přestal být studentem, pracoval v IT. V království jedniček a nul. A František, ač docent a děkan, ač zcela čelní představitel deleuzovské kliky, připadal si spíš jako ta nula.
Líbání času, myslím takový rytmus, který je příjemný všem zúčastněným, psal si zrovna do notýsku, když někdo zazvonil a pak jemně zabušil na dveře. Ještě celý zblblý mu otevřel, byl to ten student a vrazil do něj, až František spadl. Na něm přistála mladá ženská, za dveře žuchl její batoh, později si také uvědomil, že si utírá zakrvavený loket jejím prádélkem. Všechno vám vysvětlím, hlavně potichu, prosila ho mladá dáma a on se podvolil, už tak ho bolela hlava a bál se, jestli nevyrušil někoho hlasitou hudbou, nebo jestli nedostal infarkt, do otvoru na krku mu zapadl její jazyk a do její kundičky se zavrtaly jeho prsty, tak usnul nebo spíš omdlel, ráno se probudil na posteli a vedle něj leželo stvoření světa jako zplihlá, vláčná buchta. Na stole našel vzkaz a pochopil, že kdyby byl vykřikl, mohl být katalyzátorem žárlivé scény, kterou by bezesporu způsobila bokovce jedna ze studentových stálic. Na čase si zavolat, ale kam a jak bych teď překonával chrapot, říkal si František. Nakonec se rozhodl pro mail jedné kolegyni, přece jen byl čas se svěřit do péče ženy, a to jednou provždy. Studenta vyhodit nemohl, vyhodil tedy sám sebe a pověsil stoličku na háček od lustru, aby bylo i matce jasné, že odchází z univerzity jejích snů. Nechtěl už šaškovat, nechtěl nic, venku se nadechl nosem, pusou i otvorem na krku, byl leden, měsíc oáz a paraplat, v cukrárně si dal pohárek a v nevěstinci třetinku, dvojku a trojku. Opatřen vším, co je smočené, byl sám. Na mobilu kontroloval možnou příchozí odpověď a na ciferníku reality svůj protáhlý, mužný a nebohý ksicht.
Kdyby byl potkal tu dívku ze včerejška, dozajista by se jí ještě omluvil. Vyhnul se neblaze proslulému náměstí a stanul před hlavní kamenného tanku. Jsem docent, děkan a dobrodruh, hřálo ho, zatímco se zavěšoval do rámě svých stoupenců. Vedli ho do kabinetu a tam mu udělali kávu, pomalu se vracel do své role, ale bylo to proklatě ošklivé procitnutí.
