Jinakost
… z cyklu O vlastnostech vlastních i nevlastních
Dříve jsem moc nechápala a často slyšela, že někdo nechce „aby ho řadili do nějaké škatulky.“ Většinou to bylo slýchat od anarchistů a lidí podobného zrna a domnívala jsem se, že je to jenom taková hláška, kterou člověk říká, aby byl cool. Přesto jsem nějak tušila, že je v tom klišé přece jen skryt nějaký význam, který ale pochází z jiného univerza, než v kterém žiji. Byl mi vždy nějak blízký systém a zejména jsem si považovala systému v chaosu, v kterém se jinak nebylo lze moc orientovat, a právě díky škatulkování se mi tato orientace v něm bezprecedentně dařila. Zároveň pro mě vždy byla důležitá podobnost s jinými lidmi, a to hlavně kvůli navazování přátelství a blízkosti v něm. Přesto teď vidím, že to byl zjednodušující a příliš zevšeobecňující postoj, který mě ve výsledku dosti limitoval. Snažila jsem se zapadnout do různých ideálních představ, které jsem si buď sama vymyslela nebo přicházely od druhých. A takových představ, kterým jsem postupně začala říkat klišé, bylo mnoho. Patřila mezi ně i představa setrvalého pokroku, který navíc nutně musel být lineární. To znamená, že mě přechodná zhoršení vždy zaskakovala a překvapovala a vlastně byla nikam nezařaditelná a nereálná. Zároveň podle tohoto mustru byly vyřezávány i kostry mých partnerských vztahů a pokud jsem se do toho Prokrustova lože nevešla já nebo můj partner, musely být logicky uřezávány končetiny a když to moc bolelo, bylo nutné odejít jinam. To si tak člověk vždycky něco naplánuje a ono to nevychází a je zklamaný. Dokonce jsem v tom plánování zašla tak daleko, že mi bylo předem jasné, co by druhý měl odpovědět na to, co zrovna říkám – což je dost pozoruhodný fenomén, kterého se nevědomě dopouští snad každý, a z kterého právoplatně vyplývá, že by bylo záhodnější, kdyby ten druhý nebyl člověk, ale nafukovací a mluvící panák. Vzhledem k nespočetným zklamáním z toho vyplývajících a z neustále indukované nespokojenosti sama se sebou se mi ukázalo být velkým přínosem zkusit být prostě jiná. Říká se, že každý člověk je originál a z toho logicky plyne, že jakákoli snaha se někomu podobat je jasné Prokrustovo lože. Je hezké, když se individuální světy jednotlivých lidí v jednotlivých bodech dotýkají, ale je jasné, že v té pouze své bublině je samozřejmě člověk sám a méně jasné už je, že to vůbec není špatně. Být ohraničený je obzvlášť pro psychotika docela fajn a neobvyklý zážitek a může v něm nalézt nebývalý pocit bezpečí. Takový ten stav, kdy duše není vně, ale uvnitř. Také si může dát pokoj s tím Prokrustovým ložem, do kterého se do té doby cpal, když pochopí, jak zatraceně složitá osobnost je, a že rozhodně nepůjde natlačit do jakýchkoli škatulek.
