Léčivý dar psychoterapie
Při psaní tohoto článku hledám rovnováhu mezi tím, jak sdělit své zkušenosti a nevnucovat svoji cestu, protože si velmi dobře uvědomuji, jak cesta a vybudování nového života po nemoci záleží na každém z nás, a že je to vždy ryze individuální boj, poznání, bolest, smíření i radost z pokroku. Proto je pro mne dar, pokud někdo z vás, kdo bude tyto řádky číst, se nejen inspiruje, ale i možná v něčem najde nebo pozná.
Pokud vás tyto řádky neosloví, nežehrejte a buďte tolerantní a laskaví k druhým a jděte svou vlastní cestou.
Já osobně bych si přála dostupnost psychoterapeutické péče pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním a aby byla tato péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Je pro nás důležité si vybrat takového psychoterapeuta, který nám osobnostně „sedne“.
Důvěra a akceptace mezi ním a vámi utváří možnost zlepšit postoj sám k sobě a dívat se jinou perspektivou na sebe i na okolní svět. Umožní Vám zažívat v bezpečném prostředí změny ve svém jednání, chování a cítění. Je to prostě super, když vidíte, že se posouváte, víte, co chcete a co nechcete a cítíte se být cenným člověkem.
Pro mne bylo velmi důležité zjištění, že to jak to v životě mám a cítím tak je to prostě v pořádku. Narodila jsem se mamce, která moji energii a živost nejen nepřijímala, neakceptovala, ale dokonce trestala. Protože každé dítě chce být milováno, je to jedna z nejsilnějších potřeb. Dítě tak dělá většinou všechno pro to , aby bylo milováno a akceptováno, i když je to proti jeho přirozenosti. Učila jsem se akceptovat sebe, rozpoznat svoje potřeby a byla to dlouhá cesta.
Ze začátku to byly jen krůčky, ale postupem času se z toho staly mílové kroky. Učím se v pracovním životě, že i když mě potkají těžkosti, nemám v první chvíli věci vzdávat a utíkat z nepříjemných situací. Naopak je dobré snažit se je řešit, i když to kolikrát bolí, ale ta úleva a vybudování respektu za to stojí. Dostat se s některými lidmi do konfliktu nebo sporu ještě neznamená konec komunikace a odsouzení. I přes to můžete mít s nimi kvalitní a fajn vztah. Je důležité jasně říci druhému člověku, že překračuje vaše hranice. Je důležité toto říci jak partnerovi, tak ostatním lidem kolem sebe. Je to dovednost, kterou nás nikdo neučil a kterou budeme potřebovat celý život. Naučila jsem se, že nemám vnímat lidi tak, že je buď beru, nebo odsoudím. Lidé totiž nemají jen černo-bílou povahu a charakter.
Díky psychoterapii jsem si uvědomila, že jsem si po většinu života všímala a zapamatovávala hlavně, ty negativní záležitosti jak s partnerem, tak s mými rodiči, a živila v sobě zášť a nedůvěru vůči nim. Naučila jsem se, že moje máma nebyla jen špatná, ale, že jsem od ní získala a naučila se spoustu dovedností, které mě v životě posunuly. Že jsem překvapila samu sebe, že jsem v některých situacích a vztazích vytrvalá a trpělivá. Jsou to silné stránky, které jsem nevnímala, ani si je neuvědomovala a postupně jsem se je vnímat naučila. Během psychoterapie se snažím překonat paranoidní myšlenky a už se mi to díky ní daří. Jsem o tom ve vztahu s druhými již schopna mluvit.
Uvědomovala jsem si, že svoje potřeby, touhy a plány upozaďuji a bylo pro mě důležitější uspokojovat a upřednostňovat plány a tužby i potřeby druhých. Pokud mám někoho ráda vyjdu mu vstříc, ale vždy se ptám sama sebe, jestli jsem i já v tomto případě spokojená se svými potřebami.
Měla jsem potřebu se některým lidem zavděčit, i když mě to ponižovalo, jen proto, aby mne měli rádi, a pochopila jsem, že to tak nefunguje. Trpěla jsem pocitem, že když mě někdo nemá rád, je to neštěstí. Moje přísná, kritická a trestající mamka do mne vložila vzorec, že až druzí doopravdy uvidí, jaká ve skutečnosti jsem hrozná, opustí mě a já zůstanu sama. To, že zůstanu sama bez přátel bylo pro mne nejhorším trestem. Pracuji na tom, abych sama se sebou byla ráda a neděsila mě samota. Snažím se obklopovat lidmi, kteří mne respektují a chovají se ke mně hezky.
Moje mamka byla z generace „temných matek“ a ty neměly lehkou cestu. Narodily se za 2.světové války a vyrůstaly během komunistických procesů v 50.letech. Tato doba je naučila jiným hodnotám a nezabývaly se tak emocemi a sami sebou, to byl luxus. Snažily se věci vytěsňovat. Já jsem z generace, která toto přerušila a snaží se emoce a potřeby vyjadřovat tak, aby to bylo v souladu s emocemi a potřebami mých blízkých. Věřím, že vyrůstají generace lidí, kteří si uvědomují dobře co od života chtějí a kteří vědí dobře kým jsou a mají v životě pevnou kotvu. Je možné, že se naučí dříve ty dovednosti, které jsem se já naučila na prahu mých 50tin.
V manželství jsme spolu s partnerem často bojovali a nyní už řešíme situace s větším klidem a někdy řešení odkládáme na pozdější dobu. Snažíme se o problémech mluvit, i když je to někdy těžké, ale zjistili jsme, že se dá řešit cokoli, když je k tomu vůle z obou stran. Můj muž je pro mne nejbližší přítel, který zná i mé slabé stránky a přijímá je. Neopustil mne ani ve chvíli kdy jsem byla 3x hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Vychovali jsme spolu 2 děti a letos spolu budeme 29 let. Uvědomuji si, že před sebou v této oblasti budu mít další úkoly a nová řešení.
Odjakživa jsem v některých situacích bojovala, nebo je opouštěla a utíkala. Teď už se nesnažím vydávat energii na boj, ale nechávat některé situace, tak jak jsou, a nevydávat se z energie, když to není nezbytné.
Užívám si pěstování vztahů se svými blízkými, s dcerou, synem se svými sestrami a mými rodiči, ale někdy právě toto bývá ještě bolestné.
Naučila jsem se rozlišovat, co musím řešit, co mohu odložit a kde se naopak angažovat už vůbec nemusím.
Důležité jsou pro mě vztahy i s ostatními ženami, jde o to umět využívat jejich podporu i ji dávat, vnímat a inspirovat se jejich kreativitou, sílou a ženskostí. Nesoupeřit, k tomu jsme byly učené odmalička. Protože mám pocit, že muži spolu vycházejí lépe.
To všechno mě naučila Rogersovská a Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP) terapie. Rogersovská terapie byla pro mě laskavá, hladící, respektující a přijímající terapie, kterou jsem tolik potřebovala. Prošla jsem si 5 letým léčivým procesem.
PBSP terapie je naopak zatím krátkodobě zažitá a ochutnávám její výsady. Pracuje se s 5 životními potřebami, které jsou do nás vloženy bytostně už v prenatálním období a tato terapie nás učí si užít i na těle i v myšlenkách pocit, že naší ideální nenasycenou či nenaplněnou potřebu, můžeme dostat a prožít s ideální figurou otce a matky nebo jiné důležité osoby v našem životě. My jsme „nedomazlená“ společnost, a přitom fyzický kontakt s druhými je pro nás velmi důležitý.
Až prozkoumám PBSP psychoterapii, vydám se na cestu Biosyntetickému pohledu na svět.
Moje nemoc mě naučila využívat právě tohoto druhu pomoci, jakou terapie může být. Zažila jsem formu manželské terapie, individuální terapie, podpůrné i intervenční, skupinové. Každá mne něčím obohatila či oslovila, a hlavně mi pomohla zorientovat se v chaosu, který kolem mě nemoc páchala. Nebyla to jenom nemoc, byl to i fakt, že jsem vysoce citlivý člověk a ten bývá hodně vnímavý a velmi intenzivně prožívá životní situace, vztahy, sebe sama a svět kolem sebe. Právě to intenzivní prožívání bývá pro nás hodně náročné ustát a nezpřecitlivět se. Promiňte mi ten výraz.
Mám zkrátka život barevnější, to je dar. Je moc dobře umět se naučit s tímto darem zacházet. Mít zkrátka život barevnější je dar a učit se balancovat hloubky a výšky emocí, může být i díky terapii radostí života.
Když lidé onemocní, jejich obvyklý život se hroutí. Člověk, kterým jsme byli umírá a člověk, kterým budeme se ještě nenarodil.
Když sdílíme své pocity, uzdravujeme se rychleji, neboť se necítíme tak osamoceni. Právě samota bývá velmi častým společníkem lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Jsem šťastná, že jsem postupně našla i mám kolem sebe lidi, kteří mne nejen inspirují, ale ve chvílích nepohody podrží nad vodou a umožní mi rychleji se zotavit, vrátit se zpět do pohody a mezi ně patří i moje psychoterapeutka. Naučila mne využívat svých kvalit, abych se lépe vyrovnávala se svou nemocí i darem hypersenzitivity. „Míšo, děkuji Vám!“.
marketa.vitkova@nudz.cz můj kontakt, pokud byste se chtěli podělit o vaše zkušenosti.
ROGERSOVSKÁ PSYCHOTERAPIE
Vychází z humanistické psychologie, která zdůrazňuje jedinečnost každého člověka a terapeut k němu zaujímá bezpodmínečné přijetí, úctu a zájem o jeho prožívání. Velký důraz se klade na budování důvěrného, respektujícího vztahu mezi klientem a terapeutem. Terapeut věří, že v každém člověku je potenciál k sebeporozumění, k vlastním proměnám postojů a sebevnímání, a to jsou léčivé a sebeuzdravující síly, které umožňují osobnostní rozvoj každého klienta. Vztah mezi klientem a terapeutem je výjimečný z toho důvodu, že terapeut se snaží vytvářet bezvýhradné a vstřícné přijetí a usiluje o co nejpřesnější empatické porozumění klientova osobního světa. Tento princip tedy umožňuje to, že druhý člověk není pro terapeuta věcí nebo diagnózou, ale samostatnou individualitou a proto, zde není prostor pro manipulaci. Terapeut se neskrývá za maskou experta, nerozhoduje o obsahu terapie – toto určuje klient sám. Terapeut podporuje klientovu spontánnost, lepší kontakt se svými pocity a k vytvoření bližších vztahů k lidem.
PBSP TERAPIE Pesso Boyden System Psychomotor
Tato terapie je založena na předpokladu, že každý lidský jedinec je již od svého prenatálního vývoje instinktivně vybaven určitými očekáváním. Očekáváním toho, co bytostně potřebuje najít ve světě. Lidský jedinec je sám o sobě aktivní a od okolí očekává, že na jeho aktivitu bude adekvátně reagovat. Trochu jinými slovy lze říci, že na akci očekává uspokojivou reakci, na otázku právě takovou odpověď, na pohyb žádoucí protipohyb. Součástí jeho genetické výbavy jsou tedy jakási ideální očekávání či ideální vnitřní obrazy toho, co ve světě potřebuje najít. Nachází-li to, může se zdárně vyvíjet, realizovat, co je mu dáno a mít pocit, že život má smysl. Nenachází-li, zůstávají v něm očekávání frustrovaná. V životě se pak ztrácí, má pocity bezmoci, samoty, frustrace a nesmyslnosti.
5 základních očekávání
1. Každý člověk očekává, že ve světě najde své místo – mezi blízkými, že bude jimi radostně vítán v celé své individualitě takový, jaký je, v domově, ve kterém cítí bezpečí a toto mu později v dospělosti dá pocit, že tu“ jsem správně“ a „nejsem mimo“
2. Každý člověk očekává od světa ochranu. Pokud ji získá přinese mu to v dospělosti pocit bezpečí a schopnost žít aktivně, bez přehnaného pocitu ohrožení
3. Každý člověk očekává péči a výživu, a to i dostatek něžnosti, dostatek podnětů, kontaktů, vztahů. Později informace, zájmy, vzdělání. Kdo je v tomto smyslu dobře živen, netrpí přehnanými pocity prázdnoty.
4. Každý člověk očekává, že bude podporován tím pádem i povzbuzován. Ten, kdo toto zažíval v dětství si toto dokáže zajistit i v dospělosti, má elán, energii necítí se slabý a bezmocný a vydaný napospas okolnostem.
5. Každý člověk touží být limitován, znamená to něco jako být definován (kdo jsem a kdo nejsem, odkud kam sahá můj vliv a kde začíná vliv druhých). To nám umožňuje jít do věcí naplno beze strachu, že způsobím újmu sobě, či druhým.