Zotavení individuálně

Na dnes hojně užívaný pojem “zotavení”, lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Každého z nás může tížit jiný aspekt života s duševním onemocněním nejvíce ze všech. Zatímco pro jednoho člověka je počátkem jeho zotavení to, že dokázal přerušit vztah, který mu ubližoval, pro jiného je to například to, že dostane šanci využívat svého potenciálu, i když byl toho domnění, že je ve svém životě odsouzen ke konání činností, jež ho nijak nenaplňují. A takových, navzájem velmi odlišných, příkladů, může být nekonečně.

Navzdory té odlišnosti ale mají jedno společné: Vedou ke stejnému cíli. Lepší zázemí ke kvalitnímu životu navzdory duševnímu onemocnění toho dotyčného, a “otevření dveří” k dalším zlepšením.

V mé cestě za zotavením viditelně nefiguruje nic o mé diagnóze, což jsem si zpětně uvědomil až po nějaké době práce na pozici peer konzultanta. Došlo mi, že nemusíme svou práci na sobě soustředit jen specificky na svou diagnózu, abychom se mohli zotavit.
Velmi často to není ani tak ona samotná, jako ty trampoty, které s ní souvisí – jako sociální vyloučení, nepochopení od našeho okolí, nechápání sebe sama, existenciální potíže, do nichž nás můžou psychické potíže dostat, a tak dále. Sám vím, že výše zmíněné mi život zkomplikovalo mnohem vice než diagnóza samotná…..

A tak v mém případě bylo například potřeba si uvědomit a zracionalizovat můj nezdravý přístup k sobě, i světu kolem mne. Pomohla upřímnost k sobě, a kompletní pochopení a přijetí mé psychiky a životní situace.

Dále byla potřeba také vlastní destigmatizace, protože za ty dlouhé roky bezmoci jsem přijal svou nefunkční roli. Byl jsem přesvědčený, že to, jaká byla má situace, to kým jsem byl, nebylo možné změnit.

Ale v tu chvíli, kdy se mi potvrdilo, že práce na sobě přináší viditelné výsledky, došlo ke zmíněnému “otevření dveří” k dalšímu množství změn, jako například mnohem větší odvaha ke komunikaci v neobvyklých situacích, práce na své fyzické kondici, nebo třeba jen návrat k vlastnímu stylu oblékání, které dále zlepšovali mou kvalitu života, a které bych v mém předchozím stavu ani nezvažoval. Je skvělé, když člověk rozumí tomu, že může dělat ty věci, na něž je připravený, a dělat je v tempu, které vyhovuje jemu – všichni totiž nakládáme se svým životem, a nikdo naši připravenost na změny, nebo tempo jejich vykonávání, nemůže určovat za nás.

Kdyby cokoliv, chtěl bych tímto článkem předat dál to, že zotavení je pro každého z nás.

Je na nás si to “srovnat v hlavě”, pochopit co opravdu chceme či potřebujeme, co je to, co nás v životě tíží nejvíce ze všeho, a neobávat se toho, že to můžeme mít jinak než ostatní. Když bychom se snažili zapadnout do nějaké škatulky, jen svůj postup brzdíme. Když ale víme přesně, jak věci máme my, je to specifické, osobní, tak i řešení naší situace může být šité na míru nám osobně.

Naše mysl je naše, naše akce také, za ně zodpovídáme. Občas můžeme mít pocit, že nás nemoc definuje, že jsme nuceni do určité role, můžeme úplně zapomenout, kým jsme byli, nebo být přesvědčeni, že jsme se nenávratně změnili. Skutečnost je ale taková, že lze svou osobnost znovu získat, a že naše nemoc nás v životě jen přiměla osvojit si vlastnosti, které jsme předtím neměli, abychom přežili. Ale tyto vlastnosti nemuseli nutně ty předchozí nahradit. Ty předchozí v nás pořád jsou, a když u nás dojde k zotavení, mohou se také znovu projevovat, protože jsme si na to již, nebo opět, dostatečně jisti sami sebou.

Zotavení je proces, a stav, který nám umožňuje ne jen žít kvalitní život navzdory duševnímu onemocnění, a následkům s ní spojených, ale který nám umožňuje být skutečně sami sebou.