Cesta k zotavení | Klára Věžníková | Příběh

Jmenuji se Klára a v roce 2007 jsem prodělala psychotickou ataku. Moje cesta k zotavení nebyla jednoduchá, ale dnes jsem stabilizovaná a vedu vcelku kvalitní život.

Když mi bylo dvacet, poprvé jsem se doopravdy zamilovala. Zní to možná divně, ale bylo to tak, protože jsem našla své alter ego. Tehdy jsem si to alespoň myslela. Byla to velmi intenzivní, ale křehká láska, a proto neměla dlouhého trvání, přesto ve mně zůstala ještě dlouho po rozchodu a dlouho jsem se z ní vzpamatovávala. Ten samý rok mi zemřela babička, takže rána za ránou. Pomohla mi jedna kamarádka, která mě z toho dostala. Jenže jsem začala experimentovat s trávou. Poprvé jsem ji zkusila v devatenácti letech, kdy jsem dostala skunk do vodní dýmky. Neuvěřitelně to se mnou zacloumalo. Měla jsem šílené stavy: chtěla jsem vyskočit z okna, třepala jsem se zimou a strachem, měla jsem déjà vu, jeden díl nejmenovaného seriálu jsem viděla snad tisíckrát za sebou. Ten den jsem měla jít do kina, ale nedošla jsem tam. Byla jsem ráda, že jsem se dostala domů.

Na vysoké škole jsem si ještě párkrát zahulila a to byl bohužel spouštěč. Byla jsem ve stresu ze školy, a tak jsem hodně „pařila“ – pila alkohol a hulila trávu. Nebylo to nijak pravidelně, ale i to stačilo k tomu, abych jednoho dne skončila v Praze v Bohnicích. Jelikož pocházím z Moravy, převezli mě po týdnu do Brna. Celkem jsem v léčebně strávila tři měsíce, než mě propustili. V Praze se mě snažili uklidnit a stabilizovat. Léčit jsem se začala až v Brně. Šlo to celkem rychle, neboť to, že jsem nemocná, jsem si uvědomila po týdnu v Bohunicích. Hodně mi pomohl bratr, který mě navštěvoval a neustále se mnou mluvil. Díky němu jsem začala rozlišovat fikci od reality.

Jednoho dne, to už bylo v Brně v Bohunicích, jsem přišla za svojí spolubydlící a ptala se jí, co dělá, když má blbý stavy a je jí zle. Řekla mi, že jí čokoládu. To mě rozesmálo, ale potřebovala jsem pomoct, což mi ještě nedocházelo. Spolubydlící mi najednou říká: „Pojď se mnou.“ Zavedla mě na sesternu a její první věta byla: „Vedu vám pacientku.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že potřebuji pomoct, že mi něco je, že mě něco bolí, najednou jsem to dokázala pojmenovat, identifikovat. Byl to zlomový okamžik, kterých bylo víc, ale ten večer mi dali na noc Diazepam. Neskutečně se mi ulevilo, byl to zázrak. Najednou přestaly neustálé křeče v břiše, úzkosti nebyly tak silné, realita se vracela. Druhý den mi nasadili Zyprexu a já se začala zotavovat. Trvalo tedy pouze čtrnáct dní, než jsem pochopila, že se musím léčit a že není jiné východisko. Je neuvěřitelné, jak léky mohou ovlivňovat funkce v mozku.

Když mě propustili z nemocnice, začala jsem svým způsobem od začátku. Byla jsem jak malé dítě, které se teprve vše učí. Chodit přes přechod, jezdit MHD, vlakem, chodit do obchodu. Vše pro mě bylo nové a stresující. Trvalo dva roky, než jsem zase začala „normálně“ fungovat. Psychotická ataka je silný zážitek, je to útok na psychiku, takže si dovedete možná představit tu sílu. Myslela jsem si, že se z toho stavu nikdy nevyhrabu. Nevědělo to ani okolí, rodina a přátelé. Tehdy mě neskutečně podpořili a byli se mnou, když mi bylo nejhůř. Zůstali mi jen ti praví kamarádi, kteří na mě čekali, až se jim vrátím, až to budu zase já. A ti vydrželi dodnes.

Dva roky jsem brala Zyprexu, přibírala na váze a zase hubla. Skončila jsem na minimální udržovací dávce. Uspěchala jsem to, trochu jsem tlačila na svého psychiatra, a když viděl, že jsem v pohodě, neměl problém s postupným vysazováním. Jenže po dvou letech na psychiatrii jsem se sesypala. Halucinace jsem již neměla, ale přesto jsem věci nezvládla. Bylo toho moc, hlavně ve škole, kterou jsem nakonec s nasazením všech sil dokončila.

Šla jsem tehdy na pohotovost a tam mi doktor, po píchnutí injekce, řekl zásadní věc: „Nikdy se nemůžete vracet, jdete stále dopředu, i když se vám to zrovna nezdá.“ Uklidnilo mě to, přestože jsem znovu zakoušela stav, kdy jsem byla jak malé dítě.

Poté mi můj ambulantní psychiatr navýšil Zyprexu na dávku, kterou jsem brala na začátku, a přidal Argofan na úzkosti. Od té doby se události různě měnily a různě probíhaly, s tím se měnila i samotná medikace.

Nedávno jsem se rozváděla a byl to pro mě docela nepříjemný zážitek. Moje doktorka mi změnila a navýšila léky. Tehdy jsem si poprvé chtěla sáhnout na život. Říkala jsem si: Tak to je konec, a přemýšlela nad tím, že spolykám léky (zásoby by byly). Neudělala jsem to, šla jsem raději spát. Usnout nebylo snadné, ale noc jsem přečkala a žila dál.

Dnes můžu říct, že jsem zaléčená, přesto trpím úzkostmi a nikdy nevím, kdy to zase přijde. Psychická onemocnění jsou běh na dlouhou trať, je to život a je potřeba ho tak brát.