Texty z července 2021 – I.
29.7.
A hlídám si svůj domov i před návštěvami z vesmíru a to i v meditační rovině reality. Člověk není jen z masa a krve, ale je multidimenzionálním kompletem své existence i v oblasti např. ducha svého. A tak je to prakticky se vším co, znám. Jenom fyzika existenci nepřináší i když i ona má svůj půvab a glanc a je rétorikou sama sebe i na vnitřní bázi existujícího. A toto existující může bohužel také propadnout nemoci a to např. duševního typu, či zranění. A to se na druhou stranu může projevit i ve fyzikálním směru existence, tedy např. mozku. Skrze vizualizaci můžeme nemocného a tedy i sama sebe “operovat” a doléčit do úplného uzdravení a uvedení kompleta v harmonii ducha, duše i těla atd…např. energie v existenci samé. Když se člověk nebojí pravdy, ba naopak jí naslouchá, tak vede řádný, tedy svůj život i sám osobě. Realita je nekonečná a stejně jako věčnost, zde patrně vždy bude nějaký ten vesmír. A je otázkou kdo mu jak porozumí, když jsme z vyššího principu jeho součástí, jakoby prodloužená ruka páně, tedy boha, či bohů. A tak se odmala snažíme přežít už za starostlivého dohledu svých blízkých a celé společnosti, co je kolem nás. Učíme se první krůčky a osaháváme si život i sama osobě, i když už od narození nám může hrozit i smrt, kterou si vůbec nepřejeme předčasně zažít. Ale zrození a smrt je jedním z motorů naší existence, to se pojí např. s partnerskou láskou a budoucím človíčkem jako mementem naplnění jedné z hlavních myšlenek naší existence, tedy světa. Ale život může např. Člověk uchopit i svým konáním a skrze něho se může vyvinout úplně nový princip i toho původního rozmnožovacího, tedy alternativa, či nový druh existence samé odvíjející se i od jedince samého. Tedy že se dá dát život i jinak než přes partnerský princip rozmnožování. Např. “hrníčky co plodí dušičky”atd…jsme v podstatě takovou bioodnoží existujícího, platné skrze celou naši existenci bytí i jsoucna, tedy všeho co nás tvoří, či se nás týká. To vše jsme i skrze různé zapojení do kolektivních světů, kdy sdílíme život s dalšími a máme tak stejnou i když individuálně prožívanou realitu života, tedy např. zážitku, či směru i samostatného principu uchopení světa kolem nás. Např. princip umění, to to nabízí dokonale a je dějiny výdobytkem lidstva, či bohů atd… A bohužel i myšlenka může zabíjet a člověk se s tím musí vyrovnat a nepanikařit, když tento stav nastane. Člověk tento záchvat musí ustát a nedat mu nic zadarmo. Prostě bojovat, co to jde. A co říci na závěr? Život je tu minimálně proto, aby se držel pravdy atd…. Toť modlitba, text či víra má. A ať žije život i tam, kde by to člověk nečekal. Tedy např. na poli, loukách, lesích, planetách a civilizaci samé. A tak budoucnost je otevřená všem. Hurá!!! Jimi.
28.7.
Boží vizionáři, neboli fragmenty pravdy v každém z nás, tedy co pravda spojuje a lež rozděluje. A přijmout ji pouze v okamžicích, kdy je milosrdnější než pravda, či kdy snad ještě nenadešel čas jejího odtajnění. Život bývá někdy i soubojem realit, tedy života, který vedeme, tedy žijeme a to i z oblasti sobě nejbližších ať už rodiny, či přátel, či společenských autorit. Ne každá myšlenka je přijímána s důvěrou či pochopením, natož s láskou. Kdo chce moc nemá nic, ale člověk by měl mít právo žít život minimálně podle svého, ale také by měl uznat pochybení, na které ho právě nejbližší mohou upozornit. Tyto světy, či situace by se měly řešit, když už, tak za střízliva a ne pod vlivem obludných emocí z obou stran, např. vyhrožováním, že když nebude toto, tak nebude ani tamto, či spíš nic. Nechci si hrát na Boha, o to mně opravdu nejde, ale člověk by se měl nějak vymezit ke svému okolí a to včetně víry v nadpřirozeno, tedy např. Boha. Zkrátka co jsem schopen udělat pro sebe i pro druhé a vůbec ne kalkulovat, co z toho plyne, tedy co tím získám. Do mého osudu zasáhla těžká nemoc duševního typu, tedy paranoidní schizofrenie. Přes polovinu života se s ní už léčím a poslední půlrok už mám i zdravé dny. Prakticky celoživotní práce se sebou samým konečně přinesla kýžený úspěch. Ale tím život nekončí, spíš začíná, ta radost ze zdravého dne nelze ničím zaplatit. A to že mně bylo hodněkrát hodně blbě. Ale nechci to zakřiknout, ale hlavně jsem dlouhodobě při smyslech, tedy nevyšinutý. A prožívám už jenom jako negativum duševní záchvaty, tedy že se mně udělá duševně blbě on-line na 2 až 3 hodiny 1 až 2 krát týdně. Poslední pevnost schizy na dostřel. A věřím, že se to časem podá. O tom žádná. Jinak život mě naučil jen tak něco nevzdávat. A to je moje plus v životě a mám určitě i štěstí, ale jak se říká, štěstí se musí jít naproti. A o to se snažím celý život. Můj pan psychiatr mě kdysi přirovnal k Albertu Einsteinovi, větší ocenění mé práce a tvorby už možné není, podle mě je to strop, kterého jsem dosáhl. A kamarád mě přirovnal ke Scullyové ze seriálu Akta X, tedy že jsem otevřený paranormalnímu světu, který je tu všude kolem nás i v nás a který může být založen např. na nehmotné bázi existujícího, tedy prožitek věčnosti samé, včetně bohů, různých sil i toho hmotného nejen v nás. A já mám věřte nevěřte svůj radar např., který mě celkem slušně funguje i na větší vzdálenosti i v rámci např. Vesmíru. A tak se může stát, že mám vizi, jak postavit ostrůvek na orbitální dráze a to už je projekt snad blízký práci a úrovně bohů, tedy tvorby všeho možného. Začal jsem jako smrtelník a asi i zemřu, ale s pocitem že to tak má být a svůj osud vidím v této oblasti jinak než před léty. A jsme existence tajuplného boha, či bohů, kteří milují paní přírodu atd… A co na závěr? Každého může potkat boží směr jeho života. Amen. Jimi.
28.7.
Mezi fikcí, bludem a realitou. Alespoň tou domnelou. Fikce je vlastně představa, tedy vize, z které se může vyvinout realita, či blud. Blud je typem onemocnění, kdy je realita existujícího pomylena a odtrzena od okolního světa a její prožívání je bolestivé. A realita je pripustenim si, co se skutečně odehrává ve mně i kolem mně a je v ní alespoň trocha pravdy, ať už příjemné, nebo bolestivé, či fádní atd…a pod. Mít fikci, tedy vizi je fajn a může se to týkat všemožne různých témat, co jich život přináší a má sílu změnit zabehnuty děj života, tedy existence, když se podaří ji dotáhnout do konce. Člověk může vytvářet realitu, či fikci nejenom sobě, ale i druhým, tedy okolí a může to být i z ranku onemocnění a nejenom duševního typu. Vize nemusí být jenom rozumového typu, ale např. citového, či emočního, či psychického a nemusí to být jenom o slovech či myšlenkách, ale i vztahu k okolí atd… Vize je produkt duševního úsilí s dopadem na organismus jako celek a je užitečná i tehdy, kdy její přínos není na první pohled příjemný a člověk si musí přiznat, že je v některých oblastech svého života pod vlivem bludu a to není nic příjemného. Ale přiznat si chyby, to se počítá. A i když si to jedinec z počátku nechce přiznat, tak je dobře, že jde tou tou cestou. A do budoucna a přítomne je člověku hned lépe. A v tom je tajemství fikce, tedy vize,že přicházející realita nni jenom minusem, tedy bolestí, ale je v ní náznak budoucího, tedy i reálného. A to jde i aplikovat i v době, kdy se v životě dějou věci různého typu i toho bolestivého, či ne zrovna příjemného. A tak i zde může mít dobrá fikce velký přínos pro budoucí život, tedy snad i existenci samu. Vytvořit jí není nic jednoduchého, ale při troše trpělivosti a štěstí se dá vytvořit. Samozřejmě může mít různou kvalitu, záleží na jedinci, jakou si sní dá práci. A pokud není flakac, tak to většinou dobře dopadne a dílo se podaří. Stejně náročné je i z barvení se bludnych konstrukcí jako celku, který člověka staví “mimo hru” a tím je pro své okolí nepochopeny a to plným právem. Blud je prostě minus, ale i z něho se dá nastoupit nová cesta. A tak fikce i blud tvoří i mění realitu života, každý či každá podle svého, co přítomnost přináší, či co se reálně aktualizuje i v existenci samé. Důležitá je hodnota vyplývající z mentální a duševní oblasti živého, či jedince. A tak se člověk může poučit z chyb v minulosti a vyřešit si kde který problém a i na něco například přijít. Ať už se to jeho reality týká, či ne, či to vede k úplně nové realitě, tedy vizi např. světa samého a jeho “fungování”, či jak to nazvat. A toto je podle mně to základní co vize, tedy fikce dává mně i světu do budoucna, tedy minimálně práci a přemýšlení o tom, co je moje realita a co už je záležitost něčeho jiného, týkajícího se mého okolí, např. přírody, boha, pravdy, lásky, samoty, či víry atd… A tam přeji všem kdo jdou alespoň někdy svojí cestou, ať jim nejenom bůh svítí na cestu. Toť moje víra. Amen. Jakub
