Dětské hry z minulého století
Hry z časů, kdy si děti hrály venku

Ačkoli není dobré začínat článek údajem o vlastním datu narození, zde je nutné předem uvést, že jsem se narodila v roce 1980. Podle chování svého bratra soudím, že o deset let později, kdy se narodil on, lze datovat zásadní generační zlom. Když si děti narozené v devadesátkách začínaly samostatně hrát, měly už k dispozici počítače, a rodiče museli otočit list – namísto, aby děti naháněli večer domů a smlouvali s nimi o hodině příchodu, museli je pod hrozbou zákazu hraní na počítači vyhánět ven. Tehdy vznikl ten prostor, ve kterém začaly mizet hry, které si do té doby děti předávaly ústní tradicí.

Fant

Když můj přítel pořádal letos oslavu svých čtyřicetin, požádal hosty, aby na něj místo darů složili ódu nebo dali fant. Pro naše mladší přátele slovo „fant“ představovalo archaismus, který už neznali. Netušili, že takzvaný fant nejčastěji v podobě nějakého kusu oděvu, dává do zástavy hráč, který odmítá vykonat úkol ve hře, například ve hře Vadí-Nevadí, a zpět ho získává tak, že splní úkol jiný. K získávání fantů zpět existovaly úkoly ritualizované, anebo se vymýšlely jiné úkoly, při nichž měl hráč jako šašek pobavit ostatní hráče. My jsme používali dva druhy ritualizovaných úkolů:

1. Hráč, který chtěl získat zpět fant, obcházel kolečko, předváděl kruhový pohyb na břiše a odříkával text „Já jsem malý mydlipupek, každý den si mydlím pupek“.

2. V ženské verzi obcházel kolečko s textem „Já jsem malá jeptiška, píchla jsem se do bříška,“ k čemuž také náleželo případné gesto.

Jakkoli tyto rituály nejspíš pocházejí z vojenského prostředí, kde mohly teoreticky sloužit k šikaně, v dětském kruhu, v kterém jsem vyrůstala, byly spíš zdrojem pobavení než ponížení, a kolikrát bylo opravdu přijatelnější si odkroutit mydlipupka, než jít ve hře Vadí-Nevadí například políbit nějakého kluka, nebo sníst žížalu – fantazii se meze nekladly.

Krvavé kolenoKdyž se teď nostalgicky vracím k těmto hrám, uvědomuji si, kolik z nich vlastně bylo divadelních a předpokládalo hraní nějakých rolí. Mezi těmito hrami vynikala hra na Krvavé koleno, plná strachu, vřískotu, smíchu a zdrhání před Krvavým kolenem. Na začátku se rozdělily role. Jedno dítě dostalo roli Krvavého kolene a šlo se někam schovat. Další důležitou rolí byla maminka, která měla zajistit bezpečí před Krvavým kolenem, v které ale s železnou pravidelností vždy selhala. Ostatní role byly prostě děti. Hra začínala tím, že maminka poslala jedno z dětí pro něco do kůlny. Jenže v kůlně bylo Krvavé koleno, tak se dítě vracelo s křikem, že v kůlně straší. Na to následovala maminčina uklidňující replika, něco ve stylu „To nic není, to asi spadly dědovy hrábě,“ a hra pokračovala dál předáním úkolu jinému dítěti, načež se celý proces opakoval s tím, že maminka vymyslela novou variaci na původní repliku, jako třeba „To nic, to asi spadly ze šňůry dědovy trenýrky.“ Stezku odvahy postupně absolvují všechny děti, načež se jde máma sama přesvědčit do kůlny, že tam nestraší, a „objeví“ Krvavé koleno. Následuje druhé dějství, tedy rozhovor maminky s Krvavým kolenem. „Kdo jsi,“ zeptá se maminka a Krvavé koleno strašidelným hlasem odpoví „Krvavé koleno.“ „Kde spíš,“ je další otázka. „Na lidských kostech,“ „Čím se přikrýváš,“ „Lidskou kůží,“ „Co máš pod hlavou,“ „Lidské vlasy,“ „Co máš v levé kapse,“ „Vidličku,“ „Co máš v pravé kapse,“ „Nůž,“ „A čím se živíš,“ „Dětmi!“ zařve Koleno zásvětním hlasem, načež se maminka nepohnutě otáže „A kdy si pro ně přijdeš?“ Koleno ji pošeptá hodinu. Ve třetím dějství se drží všichni, tedy kromě Kolene, za ruce a zpívají písničku „První hodina odbila, lampa ještě svítila, druhá hodina odbila,“ a tak dále, dokud nedojdou k hodině pošeptané Krvavým kolenem. V tu chvíli se písnička odchýlí a maminka zazpívá „Lampa zhasla.“ Děti začnou vřískat a utíkat na všechny strany, zatímco se Koleno škrabe z kůlny a snaží se nějaké chytit, čili variace hry na honěnou. Jakmile jedno dítě skončí ve spárech Krvavého kolene, stává se ono samo Krvavým kolenem a hra může začít znovu. Když to teď píšu, divím se, jak nás mohlo bavit hrát to pořád dokola, ale nejspíš jsme měli rádi strach a pocit zaplavení adrenalinem, který se dostavoval, jakkoli byly všechny situace očekávané.

Co máš rád z prasete

Zatímco hry doposud vyjmenované jsem mohla ověřovat i na internetu, tuto hru, kterou jsme tak rádi hráli, jsem tam nenašla, a přitom v lokalitě, kde jsem vyrůstala, byla dost rozšířená. Teoreticky to mohlo být dáno tím, že u nás na vsi v únoru každý zabíjel, tedy pořádal zabijačku, proto jsme měli jasnou představu o částech prasete, na jejichž znalosti hra spočívala. Na začátku každý určil část prasete, kterou má rád, což nemusela být nutně pravda, šlo čistě o slovo, kterým pak v průběhu hry musel odpovídat na každou vypravěčovu otázku. Vypravěč kladl otázky z běžného života, ale tak aby se na ně dalo odpovědět jednoslovně. Například „Kdo je tvůj otec?“ Načež hráč, který měl rád z prasete jelito, musel odpovědět „jelito.“ Cílem vypravěče bylo vyprovokovat někoho z hráčů, aby se rozesmál, čímž by mu způsobil prohru, protože jeho úkolem bylo hlavně neukázat zuby. Oblíbené byly otázky začínající slovy „Co máš místo…“ například, „Co máš místo mozku.“ Hra končila většinou po druhém, třetím kole, protože nikdo moc nevydržel představy, které probouzela, a ukázal zuby.

Mlsná kozo, pojď na zelí

Z této hry jsem si pamatovala akorát ten příjemný pocit, kdy mi milovaná sestřenice v sepjatých dlaních dává takovým zvláštním pohybem do mých sepjatých dlaní pouťový prstýnek. Celé se to odehrává na hřišti v sousední vesnici a hraje nás to asi sedm. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem na internetu objevila pravidla a dokázala vzpomínku rekonstruovat celou. Že se nejdříve určila mlsná koza a ta šla někam pryč, pak jedno z dětí umístilo nenápadně jednomu z ostatních dětí mezi dlaně drobný předmět, v našem případě prstýnek z pouti, načež mohla přijít mlsná koza, na kterou se volalo „Mlsná kozo, pojď na zelí, máme dobrý kyselý!“ Úkolem mlsné kozy, podobně jako ve hře Skořápky, bylo uhodnout, v čích dlaních se nachází prstýnek, a to pouze zkoumáním, zda něco neprozradí výrazy tváře nebo jiné nonverbální projevy. Pokud uhodne, vymění se s hráčem, u nějž se prstýnek našel, pokud neuhodne, zůstává mlsnou kozou. Výhodou při této hře je samozřejmě umět číst myšlenky, ale i nulová zdatnost v tomto směru nemusí znamenat, že člověk zůstane mlsnou kozou na věky.

Tleskací hry

Když píšu o těchto dávných hrách, doufám, že někoho třeba zahřeje u srdce vzpomínka na ně podobně jako mě, anebo se naopak podiví, jak prapodivný byl život minulého století – anebo dokonce někoho inspirují ke hře. U některých z těchto her je ale velmi těžké popsat pravidla bez skutečného předvedení hry, nicméně se pokusím. Základem k tleskacím hrám, které se hrály vždy ve dvojici, byl tleskací postup a říkanka, která se k tomu zpívala. Varianta, kterou jsme hráli my, probíhala nějak takto:

1. Křížem dlaní o sebe, 2. Tlesk každý sám, 3. Křížem druhou dlaní o sebe, 4. Tlesk každý sám, 5. Hřbety rukou o sebe, 6. Dlaně rukou o sebe, 7. Dvakrát tlesk každý sám, a pak pořád dokolečka až do omrzení.

Na tento tleskací rituál se zpívala celkem nesmyslná písnička, jejíž původ je nejasný a zapamatovatelnost možná jen díky samotnému tleskání. Zní takto:

„Dem, dem delí, deme deme doly doly, saša bibi, saša bibi mexiko, džimi džimi jaguára, džimi džimi úva, džimi džimi jaguára, džimi džimi úva, airom bibi, airom bibi arizona, saša bibi, saša bibi mexiko.“

Pro větší efekt a pro rytmické rozdělení jej raději napíšu ještě jednou:

„Dem/dem/de/lí/deme/deme/doly/doly/sa/ša/bibi/saša/bibi/mexi/ko/džimi/džimi/jagu/ára/džimi/džimi/ú/va/džimi/džimi/jagu/ára/džimi/džimi/ú/va/ai/rom/bi/bi/airom/bibi/ari/zona/sa/ša/bi/bi/saša/bibi/mexi/ko“

Proběhla asi hodinová revize rytmu, tak snad by vám to mělo fungovat.

Přebíraná

Další taková hra pro dvě nejlepší kamarádky, nebo i pro čerstvě zamilovanou dvojici byla přebíraná. Jako u předchozích her u ní nebyly potřeba žádné drahé rekvizity nebo nástroje. Stačil asi dvoumetrový provázek spojený do kruhu. Ten si jeden ze zúčastněných dvakrát obtočil kolem každé dlaně, tak že byly dlaně provázkem spojené a napříč každou dlaní vedlo druhé kolečko provázku. Hra začala nabráním tohoto provázku prostředníčkem každé jednotlivé ruky. V tu chvíli do hry vstupoval druhý hráč, který přebral takto vzniklý obrazec (kolíbku) a vytvořil další figuru (obálku) použitím palce a ukazováčku, kterými uchopil zespodu dva překřížené provázky a obtočil je kolem krajních nití zase zpět do středu. Druhý udělal to samé, ale svrchu, aby vytvořil figuru zvanou Voda. Voda se přebírala pomocí malíčků, což byl ten nejtěžší pohyb, protože hráč musel malíčky přetáhnout oba rovnoběžné provázky do stran přes krajní provázky a zároveň krajní provázky nabrat palcem a ukazováčkem, čímž vznikla Obrácená kolíbka. Následovalo už známé přebrání způsobem, kdy palce a ukazováčky přebraly v překříženích provázek zezdola a obtočily jej kolem krajních provázků, čímž vznikla znovu obálka. Závěrečná figura se nazývala Oko a vznikala přebráním podobným jako to předchozí, akorát seshora. Jakkoli je můj popis vyčerpávající, kdybyste se pokoušeli hrát přebíranou, bylo by lepší, aby vám to někdo předvedl, případně jste si názornou ukázku našli na youtube. Dobrá zpráva je, že názorné ukázky některých her z minulého století jsou na youtube k dispozici.

Skákání gumy

Skákání gumy byla jedna z mých nejoblíbenějších her. Jsou k ní potřeba tři hráči a asi třímetrová guma toho druhu, jaký se dává do tepláků. Z té se vytvoří kruh, který si dva ze tří hráčů nasadí na kotníky, neobmotávají, jinak by se jim odkrvily nohy, a natáhnou gumu, tak že se vytvoří dvě vodorovné linie. Třetí hráč může skákat, dokud se nevystřídají. Existovalo několik sestav na skákání gumy, kterým se říkalo „školka“ a spočívaly v přeskakování gumy do středu a ven, skákání na jednotlivé linie gumy, obtáčení gumy kolem nohou a vyskakování z tohoto sevření. Postupně se pro zvyšování obtížnosti guma zvedala až ke kolenům. Vzhledem k tomu, že jednotlivé postupy těchto školek si dobře nepamatuju, odkazuji vás na článek, který dobře popisuje tyto pozice (https://mitkamjit.cz/?clanek=2972) anebo na youtube, ale samozřejmě nejlepší by byla názorná ukázka.

Školka přes švihadlo

Přes švihadlo už v životě skákal asi téměř každý, například když se snažil zhubnout. Jenže skákání pořád dokolečka jedním způsobem může být celkem nuda a člověk to moc dlouho nevydrží. K Větší výdrži pak pomůže si skákání trochu zpestřit školkou. Naposledy jsem skákala školku přes švihadlo před třiceti lety a pamatovala jsem si jen figuru „Vajíčko“, ale návod, který jsem našla na internetu (https://www.slune-cz.cz/blog/skolka-se-svihadlem-vek-5-/) mi připadal dokonale povědomý:

1. 10x snožmo vpřed, 2. 9x snožmo s meziskokem, 3. 8x střídnonož – dopad střídavě na levou a na pravou nohu při každém skoku, 4. 7x přeskok na pravé noze, 5. 6x přeskok na levé noze, 6. 5x doskok snožmo střídat s doskokem skřižmo, 7. 4x snožmo s točením pozpátku, 8. 3x snožmo po pravé noze pozpátku, 9. 2x po levé noze pozpátku, 10. Vajíčko – skok snožmo vpřed skrz švihadlo držené pažemi překříženými v zápěstí.

Vzhledem k tomu, že vlastním švihadlo a že nemám moc přátel, kteří by se mnou sportovali, nebo alespoň ne ve chvíli, kdy to potřebuju, mám radost, že tato zábava pro mě vstala z mrtvých, a posílám ji dál lidem, kteří mají rádi pohyb a jsou třeba single. Na většinu her, o kterých jsem doposud psala, jsou potřeba dva až deset lidí, ale tato může být dokonale samotářská.

Školka s míčem

Školku s míčem jsme hráli o zeď sousedovic stodoly, která neměla okna, a to se docela hodilo. Je to další ze samotářských her, ale my jsme se u toho střídali. Pokud vlastníte zeď, případně pokud žijete v její blízkosti – musí to být ale zeď, kde je možné i odrážet míč o zem – můžete si školku zahrát:

1. 10× hoď obouruč míč na stěnu a odražený chyť, aniž by dopadl na zem, 2. 9× hoď na zeď, nech jednou odrazit i od podlahy a chyť, 3. 8× hoď na zeď, tleskni před tělem a míč chyť, 4. 7× hoď na zeď, tleskni za i před tělem a míč před dopadem chyť, 5. 6× hoď na zeď pravou rukou a pravou ho i zachyť, 6. 5× totéž levou, 7. 4× hoď o zem pod pravou nohou a obouručně chyť, 8. 3× totéž pod levou nohou, 9. 2× hoď o zeď otočen zády, otoč se ke stěně a chyť, 10. 1× hoď o zeď, otoč se o 360 stupňů a chyť před dopadem.

Céčka

Na závěr zmíním hru, kterou jsme hrávali na zastávce po vyučování, když jsme hodinu čekali na autobus (jelo jich asi 8 denně). Jedná se o hazardní hru pro děti a způsob jak obohatit svoji zásobu céček. Céčka byla různě barevná umělohmotná písmenka, nejčastěji ve tvaru C – to proto, aby šla písmenka dobře propojit do řetězce – ale byla i vzácnější céčka, například paragrafy. O céčka se hrálo tak, že každý házel svá céčka na čáru, a čí céčko se vyskytlo nejblíže čáry, ten sebral všechna ostatní céčka. Byla to drsná hra, protože céčka pro nás hodně znamenaly a mohlo se klidně stát, že člověk při hře přišel o všechny, takže už dále nemohl investovat. Pak nezbývalo, než být hodný doma, aby se třeba rodiče ustrnuli nad zkrachovalcem.

Vyjádření o smyslu tohoto textu

Ráda bych vyjádřila obdiv k tvůrcům těchto her, jejichž původ je neznámý, podobně jako u lidových písní, nebo – pokud jdeme hlouběji – u jednotlivých slov našich jazyků a jejich gramatické struktury. Vzdávám díky všem obroditelům, jak jazyka, tak tradic, a doufám, že jsem tímto archeologickým článkem trochu přispěla k jejich věci. Zároveň doufám, že jsem některým z vás pamětníků třeba připomněla nějakou vzácnou vzpomínku a pomohla vám ji rekonstruovat, třeba až tak dalece, že se k některým z těchto her budete fyzicky vracet. Pokud tento text četla mladší generace, nejspíš to pro ně bylo něco jako procházka po skanzenu, ale třeba se mezi nimi vyskytli nerdi, kteří se nadšeně pustí do pokračování v našich tradicích. Nerdů je dnes hodně.