VNITŘNÍ DOSPĚLÝ
Dítě si hraje. Dítě objevuje svět, jaký je a není. Dítě dovádí. Dítě nechápe. Dítě pláče. Dítě je dušeno. Kam na dítě s věcmi, které bolí? Které ho zatěžují víc, než je schopno unést?
Dospělý-Dítě vzpříčený v prozaické hře vnějších sil a neznámých božstev, kterou si nezvolil. Hře plné rigidnosti a svázanosti, ale taky s puncem vládcova rozmaru. Jak nebýt hračkou, figurkou, loutkou? Jak alespoň na chvíli opustit roli pěšáka a vzít na sebe kostým krále? Zbavit se pojetí života coby bitevního pole smyslu pro zodpovědnost plného prázdných hrobů. Pochopit, že dospělost neznamená vymazání dětské svobody a plnosti barev, ale naopak mnohem větší prostor pro rozlet. Hrát si, neboť hra je místem vzpoury. Proti tuhé hmotě šedivé reality, proti mrtvolnému zápachu nechuti a nudy, proti halekání mravokárců. Hra má své vlastní pravidla. A v jejich rámci je dovoleno vše. Nakonec i konat dobro.
Dospělý pohrávající si s otěžemi, brázdící zem krokem zkušeného tanečníka, s očima lačnícíma po divech světa. Připravený se zastavit v úžasu nad tím, co je, že je, jak je, proč je. Jedna z nespočtu bytostí, v níž se lomí bájná hra všehomíra. Rozesmátý poutník v členitém prostoru zbožné autonomie. S náruživostí a zaujetím vášnivého hráče ve vztahu ke všemu, co se mu může přihodit. V blaženém víru Tady a Teď, v němž rozehrává hru o životní štěstí. Hru, která nemá ani na okamžik povahu falešné hrátky.
Hra není jen prostorem dítěte, návratem do dětského věku. Hra je jedním z podstatných způsobů bytí dospělého člověka. V základu kultury je hra (viz Huizinga a jeho skvělá kniha Homo ludens). I liturgie a náboženské slavnosti mohou být nazvány hrou, neboť jsou jakýmsi vytržením z obyčejného života, které se děje v prostoru k tomu určeném a s vlastními pravidly a je tam přítomen moment “jako”, moment reprezentace. V kalichu není skutečně Kristova krev, ač se nám někteří středověcí teologové snaží tvrdit opak. Člověk, který nevěří, může být udiven teatrálností a dramatickým efektem liturgie. Dospělý člověk nechává vstoupit moment hry do svého života, aniž je to vázáno čistě na stav odpočinku. A to i vezmeme-li v úvahu jevy trochu neblahé. Celá ekonomika je závislá na hrách na burze, soudní systém třeba v Americe na jednotlivostech soudních dramat jako formy hry před porotou, necháme se rozněcovat a povznášet hrou na hudební nástroje či výkony herců v divadle či filmu, stáváme se neúspěšnými, pokud nejsme schopni proniknout do tajemství hry flirtu, koketerie a erotiky. Snažíme se vydělat peníze sázením či soutěžením a zcela propadáme sledování sportovních klání, kde dokonce dovádíme ke smrtelné vážnosti pouhý pohled na hru. Náš život je šedivý, nejsme-li schopni popustit uzdu hře své fantazie, a nakonec i filosofie sahá nejvýše ve chvíli, kdy se osvobodí z okovů těžkopádného odůvodňování a stává se vysokou hrou. A co teprve ten ustavičný závod o olivovou ratolest společenského uznání, který je tak podstatnou složkou západní společnosti? Ať už dobré nebo špatné, dospělé hraní si je faktem a bez něj by bylo málo. Ať mi pak nikdo neříká, že hravost máme vykutat přívratem k tzv. osobnímu vnitřnímu dítěti.
V dospělém se dítě neztrácí, nýbrž završuje. K úspěšnému životu patří jakási lehkost, riziko, radostnost, ne strnulá či ponurá vážnost a přehnaný smysl pro zodpovědnost. A stejně k němu snad patří i jistá přezíravost vůči rigidnosti norem, možnost neposlušnosti. Nakonec je spíše dítětem ten, kdo zvnitřnil útlak výchovy a výchovného systému, úzkostlivě dodržuje pravidla a čeká na příkaz shora v obavě z vlastní iniciativy. Každá iniciativa je výzvou osudu, hozenou rukavicí, rizikem, hráčstvím. Naším bohem je dítě, pokud nejsme dětinští, říká Jung. I jiní věhlasní mudrci mluví o božském dítěti, jímž se dokonce můžeme stát. Filosof Nietzsche předkládá známé podobenství o velbloudu, lvu a dítěti. Člověk nejdřív jako tažné zvíře bere na sebe svůj úděl a ukládá si nejtěžší povinnosti. Obtěžkán nákladem spěchá na poušť, kde se v podobě lva utkává s Drakem symbolizujícím Musíš a zjednává si svým Ne! svobodu. Nakonec se lev mění v Dítě, tvůrce a posvátné Ano, které ve hře tvorby vlastní vůlí buduje svůj svět. Kdo je pak spíše dítětem v obvyklém smyslu? Velbloud, který je vězněm převzatých, “rodičovských” předpisů a nároků na sebe sama, anebo božské dítě na konci cesty, které tvoří svoje vlastní hodnoty? Nakonec lze snad dokonce říct, že spíše dítětem je ten, kdo se sklání před autoritou “objektivního” rozumu, než ten, kdo se nechá samostatně vést svým srdcem a vnitřním hlasem, jakoliv může být zprvu trochu divoký.
Život radostného, otevřeného a svobodného dospělého člověka a šťastného dítěte snad mají něco společného, ale zároveň nemohou být rozdílnější. Proto nezůstávejme dětmi, ani se nesnažme z dětství vyzvednout ztracené poklady, ale dostaňme se do hry tím, že se staneme skutečně dospělými. Nepachtěme se dříčsky po smyslu, ale žijme ho. Nechme i to, co se nám někdy jeví jako marné a úmorné plahočení, prosvítit živlem posvátné hry.
