O hrách a životě
Hry mi přišly odjakživa fascinující. A tak od hraní pouze na PC na základní škole, přes hraní pouze u kamaráda, jsem se eventuálně roku 2000 dostal i k hraní na vlastním PC. Mé první dvě hry, co jsem na něm měl, nebyly žádné jiné, než naprosté legendy: Mafia, a GTA Vice city. Jsou to legendy pro herní průmysl, ale pro mě mají to extra něco navíc, co je dělá srdcovkou. Hlášky, co si pamatuju, nezapomenutelné mise, prostě skutečný zážitek a vzpomínky. A potom, co jsem ztratil jediné dva kamarády, které jsem měl, mi zůstaly jen tyto typy zážitků. Doma o samotě, ale s nezapomenutelnými charaktery a mými zážitky. A zážitky s postavami z her se mi na dlouhou dobu staly zážitky
jedinými. Už tehdy jsem měl potíže s depresivními pocity, ale byl jsem mladý a neměl jsem ponětí o tom, co se skutečně děje, myslel jsem, že
jsem “prostě divný”. A tak jsem se pořád více uzavíral, izoloval, a pořád více nacházel svůj život jen v herních světech.
Stres tam venku jsem nezvládal, komunikaci s lidmi už vůbec ne… A cítil jsem se bezcenný, zbytečný. Pocity prázdnoty se pořád prohlubovaly, až byly
často ohlušující, a jediné co pomáhalo, byl útěk do herního světa. Ty jo, na vyšší obtížnosti se v Diablu 2 to monstrum jmenuje jinak, jak se
asi jmenují ty další? Směr, cíl. Život byl něco, o co jsem si neřekl, s čím jsem nevěděl, co dělat. Ve hrách jsem se aspoň mohl rozhodnout
co a jak… Zatímco ostatní v mém věku dostudovali, budovali si kariéru, rozvíjeli partnerské vztahy, já jsem si budoval znalost herních světů, a žil jsem skrze ně. Ale přesto, že se mé cíle, jako dohrát nějakou hru, nebo získat v nějaké nějaký předmět, mohly zdát směšné v porovnání s vrstevníky, ve skutečnosti já jsem ty jejich prostě nechtěl, a ty mé byly to, co mi pomohlo přežít.
