Milan Tomášek | Příběh

Garážníci ti dají co proto

rozhovor Michala Kašpara s výtvarníkem a hudebníkem Milanem Tomáškem

Jeho duše je plná příběhů. Daří se mu oživovat, animovat, spoustu okamžiků a postav, které by se spolu jinak nikdy nesetkaly. Také jeho diplomová práce na Umprumu svedla dohromady nejen mnoho různých motivů, ale i skandální množství různých pohledů na ně, různých technik zpracování animovaného filmu. Milan Tomášek má smysl pro humor, a pokud je zrovna sám a není, kdo by se s ním jeho vnitřnímu bohatství zasmál, dovede si tím spíš učinit zábavného společníka ze své umělecké tvorby. Přestože nezažil jako výtvarník a hudebník v životě velký úspěch, docela si vystačí i s přízní okruhu věrných přátel.

Nedávno jsi dokončil svůj komiks Pan Vim a pan Nevim, Hora přání, vydala jej sociální firma Skoba, ve které pracuješ jako knihař. Co můžeš říct o tomto svém díle?

Snažil jsem se vytvořit dětskou pohádku plnou dobrodružství a přátelství. Bez krvavých konfliktů. Kde je dobro a zlo, kde ale na konci král nenechá zlým princům usekat hlavy. Hrdinové, pan Vim a pan Nevim, jsou nerozlučná dvojice. Vytvořil jsem si tyhle dva pajduláky na hodinách dialogického jednání u pana Vyskočila. Inspirací byli Spejbl a Hurvínek. Vycházel jsem z toho, že v komiksu, stejně jako v animovaném filmu, se musí nějaké detaily přehnat. Proto má malý pan Vim velkou hlavu, protože toho hodně ví. Velký pan Nevim neví zdaleka tolik, není to rozumově založená bytost, je takový jednodušší, ale srdce má dobré. Oba jsou hodní.

Jsou to dva osamělí poutníci v neustálém dialogu, i když v tomhle komiksu není tolik prostoru pro jejich hluboké rozpravy. Je to tím, že v příběhu je ohromné množství různých bytostí, a hodně se toho děje. Komiks vznikal hrozně dlouho, je kreslený dětským stylem. Myslím, že je to výzva kreslit komiks a přitom se vyhýbat bitvám. Jde tam o to, že hrdiny jsou kamarádi, a pak se setkají s někým, kdo není kamarád. Nakonec jsou ale kamarádi všichni.

Jaká byla tvoje cesta ke komiksu a vůbec k výtvarnému vyjadřování?

Nejdřív jsem jako dítě sledoval v televizi animované večerníčky, učaroval mi například polský seriál Slavný lovec Pampalini nebo Bolek a Lolek, připadaly mi jakoby západní. Stejný dojem jsem měl, když jsem ve druhé třídě poprvé viděl časopis Čtyřlístek. Četl jsem v Ohníčku Barbánka a také Rychlé šípy. O pár let později jsem už hltal komiksy v Ábíčku, kromě Strážců, což byla taková komunistická verze Rychlých šípů, tam vycházely třeba sci-fi Příběhy Malého boha. O prázdninách pak vyšlo ABC Speciál, které mělo velký formát a kde bylo i pět sérií opravdu dobrých komiksů.

Jak došlo k tomu, že ty jsi začal kreslit příběhy?

V dětství jsem četl také knížky a nejvíc mě chytly Mikulášovy patálie, tu knihu jsem přečetl asi sedmkrát. Inspirovala mě k tomu, že jsem začal kreslit příběhy kluků, kteří dělali různé lumpárny. Svůj komiks jsem nazval Příběhy třech kamarádů, bylo to nespisovně, schválně. Typologie byla taková, že jeden byl tlustý, druhý zdatný a krásný, zlaté dítě, a třetí byl zase vtipný a chytrý. Takže intelektuál, zdatný a tlustý. Kreslil jsem je černou fixou, šrafoval a vybarvoval pastelkami.

Ti kluci lezli po střechách vnitrobloků, bylo to také trochu inspirované Rychlými šípy. Byla tam také skupina kluků, kteří byli jejich nepřátelé, bylo jich hrozně moc a jmenovali se Garážníci. Tři kamarádi šli s baterkami někam do podzemí, byla tam zvláštní temná voda, krápníky, staré truhly a nepořádek, a najednou na ně vykoukli odněkud Garážníci a došlo k bitvě. Ti kluci byli vždycky v menšině. Buď od nich dostali co proto, anebo utekli. Bylo to celkem primitivní, vždycky, když někam šli, vyběhli na ně Garážníci.

Kreslil jsi dál na střední škole?

Na Hollarce jsme se učili hlavně kreslit. Všemi technikami a různé žánry, od zátiší přes lebku, kostru, svalovce, nahé modely, různou práci s písmem, až po tvorbu plakátů. Převažoval realistický styl. Hlásil jsem se pak na UMPRUM na animaci, tam už jsem ale přinášel různé vlastní příběhy.

Jaká to byla škola?

Jedním z prvních úkolů byla jednoduchá animace chůze. Musel jsi pozorovat svůj pohyb a zjednodušit ho do panáčka jdoucího v nekonečné smyčce. Jen pár fází. Zvedneš nohu asi o dvacet centimetrů a pak ji vykopneš rovnou před sebe, ty fáze pak dají iluzi chůze. Vlastně všechna gesta musíš přehnat, člověk se zaraduje a zvedne trochu ruce, ale animovaný panáček je musí dát úplně nahoru.

Animátor si často musí svá gesta předehrávat, aby věděl, jak je má přehánět, co za tím gestem je.

Dobře znám tvůj absolventský film…

Ano, Kapitán s červenou maskou je francouzská lidová pohádka. Ten film rozdělil lidi na škole na dva tábory. Dost jsem ho zbastlil. Jedni říkali, že je úžasný, a druhým přišel, že je příliš splácaný. Velký podíl na jeho vzniku měl i spolužák a kamarád Martin Polák.

V mém dětském pokoji jsme instalovali kameru a reflektor. Použil jsem poloplastickou techniku. Pomalovaný polystyrén, kartony, lžičku vyřezanou ze dřeva, vzájemně se pohybující malované plochy, zrcadlo jako vodní hladinu a v pozadí byla malba na stěnu mého pokojíčku. Byli jsme v něm zavřeni týden a vykouřili spoustu cigaret.

Některé efekty byly dodělány na počítači. Zkrátka, bylo tam těch technik moc. Složil jsem a nahrál k filmu i hudbu a komentář četl Otakar Brousek.

Říkám, že ten film znám, ale vlastně jsem ti ho trochu zkazil…

To určitě ne, Michale, to bylo kvůli klipu Kapitán naší společné kapely Mys a tvůj přínos jako zpěváka a textaře byl skvělý. Jednotlivé scény ve filmu jsme podle tvého textu přestříhali a přeházeli tak, aby to odpovídalo. Autorem střihu jsi ty.

Dobře, ale já jsem v textu vycházel jak z tvého vyprávění, tak ze samotného filmu. Ty jsi ale hrál i v jiných kapelách.

Hrál jsem dřív s kapelou Der Kopf, Stožáry, hodně hudby jsme hráli s Martinem Polákem, pak i s tebou, v Mysu, teď hraju a zpívám v Žabí něze.

Když uvážím, co všechno děláš, napadá mě slovo hravost, myslíš, že jsi hravý?

Myslím, že ne. Já jsem paradoxně strašně nehravý člověk. Jako bych si vlastně pořád chtěl hrát sám se sebou. Vrcholem hravosti je podle mne to, že přirozeně komunikuješ s lidmi a sdílíš s nimi vztahy. To mi dělá problémy. Možná je to i tím, že mám nějaké psychické obtíže, a tak jsem měl období, kdy jsem moc nekomunikoval a necítil se mezi lidmi dobře. Svou hravost tak dávám na papír, do jednoho okénka animované fáze filmu nebo do hudebního vyjádření. Zvolil jsem si cestu tvorby, abych si kompenzoval obtíže ve vztazích.

Jde o nedostatek sebedůvěry nebo o velké psychické potíže?

Byly doby, kdy jsem neměl práci a nebylo o čem si povídat. Nejsem úplný introvert, ale chápu například břichomluvce s loutkou, který raději zahraje scénku, než aby se přímo vyjádřil k tomu, o čem se lidé baví u stolu. Je pro mne obvyklé tvorbu schovávat, moc se s ní neukazovat. Moji spolužáci se například naplno věnují animaci, nebo pracují u filmu. Mají sebevědomí, já ne, ale třeba jsem prostě svůj a je to v pořádku.

Čtenáři Na scestí teď vidí tvoje obrázky, jak vznikly?

Je to volné umění, pracoval jsem v chráněné dílně a chtěli po mně obrázky, které by si někdo mohl odnést jako suvenýr. Jde o formáty často menší než A4, výjimečně A3. Odpovídají představě o ilustraci k dětské knížce, mohou být i pro dospělé, ale není to žádný moderní styl typu komiksu. Když něco takového kreslím, říkám si, že je to dobré pro dospělé, ale dítěti by se to mohlo líbit i víc.

Publikujeme i větší barevné čtverce, kde lze tušit určité postavy a krajiny, co vlastně vidíme?

Když jsem začal kreslit komiks, tak jsem tak dlouho hledal barevný styl, že se mi to začalo barevně rozpadat, což mě překvapilo, a začala se z toho stávat jakoby abstrakce. Zjistil jsem, že to vypadá vizuálně zajímavě, ale ztratila se čitelnost příběhu. A tak jsem tento původní výtvor překreslil do výsledného komiksu, kterým je právě Pan Vim a pan Nevim, Hora přání.

Jeho díla naleznete ve fotogalerii na rajčeti:

https://milantomasek.rajce.idnes.cz/OBRAZY1/

https://peterfolka.rajce.idnes.cz/Art/

https://www.youtube.com/watch?v=lXAsYB673mo (videoklip Kapitán s hudbou kapely Mys)