Musorgskij na scestí
Dámy a pánové, prosím o minutu ticha za dalšího člověka, který byl nalezen zaživamrtvý. Nepochopený a vysmívaný, upadající do apatického mlčení, jindy naopak mnohomluvný, nikdy jasný, málokdy srozumitelný. O Modestu Petroviči Musorgském se proslýchalo, že je bezmála idiot. Aspoň tak ho po mnoha pokusech s ním něco udělat hodnotili jeho vzdělanější kolegové. Zatemněné a surové nesmysly v jeho hudbě by rvaly současníkům uši. Tomuto příkoří se ovšem vyhnuli tou nejpřímější a zároveň nejničivější cestou, když je často nenechali vůbec nastudovat orchestrem. Třeba svou slavnou Noc na lysé hoře Musorgskij nikdy neslyšel.
Dílo inspirované sabatem napsal za 12 dní v úplném vytržení, v takřka náměsíčném deliriu. Nedovedl ale přesvědčit impresária Balakireva, aby mu dal šanci. Na kritiku svého kolegy z Mocné hrstky reagoval nejdřív zpupně a s jistotou génia, později se ale rozhodl přece jen pár úprav udělat, aby vyhověl jeho vkusu. Ani to ale neobměkčilo ducha doby, dílo na dlouhá léta zapadlo. Jeho udržení v povědomí pak paradoxně pomohla blazeovaná verze profesora Korsakova, který Musorgského motivy přepracoval do líbivější podoby pět let po smrti skladatele. Dokonce i dnes je tato “učasená” (rozuměj “učesaná”) verze na koncertních pódiích jako doma, zatímco originál Musorgského šíleného gesta tváří v tvář ďáblu a čarodějnému reji je uváděn zřídkakdy. Původní skladbu poznáte podle toho, že je o dvě minuty delší a bude se vám pravděpodobně méně líbit. Hnus budil šílený a alkoholu propadlý skladatel i svým jménem, které v překladu znamená cosi jako “ze smeťáku”.
V posledních letech života už neměl opilý koráb tohoto depresivního génia žádné vody, které by mohl brázdit. Pokud byl dřív považován za podivína, který má ale záblesky skutečné tvůrčí síly, postupně byl odsunut daleko za okraj zájmu hudebníků. Jediný, kdo nad ním nezlomil hůl, byl Alexandr Borodin. Ten, o němž píše ve své básni Charles Bukowski. Podle této Bukowského sondy musel mít i Borodin dobře vypracovaný smysl pro bolest.
Kruhy se vždycky nakonec zavřou. Každý, kdo dnes vítá Modesta Petroviče v síni slávy vedle jiných ctihodných a hodnověrných bláznů – a potichu zamačkává slzu dojetí nad vlastní shovívavostí – měl by si s rozběhem vyrazit zuby o dveře zavřené hospody. Měl by hledat feťákovu jehlu v trsech trávy, ne pod lampou, ale pěkně ve tmě. Měl by v bezbřehém chaosu zhatit i ztratit všechno, čemu se naučil. Zejména všechny návyky, samozřejmě kromě těch živelných a špatných.
Dámy a pánové, místo potlesku prosím o krátký postesk nad stavem našeho přezíravého, konejšivého a licoměrného polosvěta. Ani ve věku Vodnáře věřím nebude o nic lépe, dokud budeme srozumitelnost považovat za ctnost a dokud budeme ztrácet rozvahu jen na papíře. Děkuji všem, kdo dočetli až sem, a uvědomili si ten strašlivý rozpor, který mou řeč po celou dobu provázel. Nechť je vám milostiv duch vašeho světa.
