Naše nitro je chrám, ve kterém žijí bohové

Jak ses dostal právě ke snům, proč se Ti staly tak blízkým tématem?

Začnu více zeširoka. Ke snům jsem se nedostal přímo, ale oklikou, potkal jsem je totiž na své cestě. Na jaké cestě? Když mi bylo dvacet let, žil jsem poměrně bohatým studentským sociálním i intelektuálním životem, ve kterém mi však chybělo cosi zásadního. Měl jsem pocit, že mi život jaksi utíká mezi prsty a že to tak nemůžu nechat. Vyděsila mě představa, že se jednoho dne ohlédnu, uvidím před sebou svůj život a vlastně si toho ani nebudu moc pamatovat. Uvědomil jsem si, že můžu svůj život minout, nenaplnit. Začal jsem si tedy psát deník. Nejprve jsem zachycoval události každodenního života, které jsem se snažil prostě zachytit, aby neutekly. Později přibyly úvahy, pocity a fantazie. Díky deníku se mohl začít rozvíjet můj vnitřní život, události se mohly začít propojovat a někdy také dávat smysl. Pak jsem odešel do Prahy studovat filosofii, a jelikož jsem v Praze zprvu nikoho neznal, svět deníku nabýval na významu. V tomto období jsem žil do jisté míry více ve svém vnitřním světě než ve světe vnějším. Není přitom žádná náhoda, že objev vnitřního světa souvisí s mými prvními milostnými pokusy, žena je totiž pro muže duše a v tomto smyslu je klíčem do mužova nitra. Na sny jsem narazil při zkoumání svého vnitřního světa. Samozřejmě již dříve jsem se s nimi potkal například v období mé fascinace surrealismem, bavil mě Dalí nebo Buňuel, nebo když jsem začal číst Freuda, toto první setkání však bylo jen letmé a povrchní. Sny byly přítomné v mém deníku od začátku, postupně se však proměňovala role, kterou v něm hrály, a také důraz, který jsem na ně kladl. S větším důrazem na sny totiž musel projít změnou celý můj vnitřní postoj. Nejprve jsem totiž chtěl zachycovat události, které jsem považoval za základní stavební prvky „mého“ života, byla mi tehdy vzdálená myšlenka, že by všechno mohlo být jinak a že události vnějšího života by mohly být jen divadelním kusem, který se hraje podle scénáře napsaného někde jinde. Kontakt se snovým světem totiž vyžaduje relativizaci toho, co je skutečné a důležité, a také hlubokou proměnu vnímání sebe sama.

Co Tě na snech a práci s nimi fascinuje?

Nepřestává mě fascinovat hluboká vnitřní moudrost, kterou sny neustále přinášejí. Jako by se kdosi díval na náš život a prostřednictvím snů nám posílal zprávy skryté v láhvi o tom, co se děje, čeho bychom si měli všímat, co nám hrozí nebo co potlačujeme. Vnitřní život každého člověka je velmi bohatý a obydlený různými osobami, zvířaty i jinými bytostmi. Od malička je většina z nás vychovávána k tomu, abychom se vnitřním světem nezabývali a věnovali pozornost vnějšímu světu, který prý má být reálný. Jako by ten vnitřní reálný nebyl. Tento postoj přináší velkou jednostrannost. Pro spoustu lidí tak přichází objev vnitřního světa teprve v polovině života, s přechodem do středního věku, kdy se vnitřní síly už nedají ignorovat a často vpadnou lidem do života s devastujícím účinkem. Onen vnitřní pozorovatel, který nám posílá sny, sice člověka může stokrát varovat, může ho upozorňovat, že mu hrozí katastrofa, ale člověk mu musí dopřát sluchu, obrátit se k němu, aby se přiblížil rovnováze.

Proč jungiánský výklad snů? V čem Ti sedí oproti jiným způsobům práce se sny?

Jung se sny zabýval většinu svého života a ve svém zkoumání kladl důraz na zkušenost, sám svůj přístup nazýval empirickým. Bral sny vážně, vše, co sen přináší, má smysl, a jakýkoli racionální výklad hrozí tím, že sen znásilní a poselství od „tvůrce snů“ pokřiví. Se sny je proto třeba zacházet s nesmírnou opatrností, je lepší ponechat si sen v mysli bez výkladu, a prostě mu věnovat pozornost než sen nějakým rychlým výkladem poničit. Jung postupně shromáždil velké množství snů, a pak v nich začal hledat pravidelnosti. Místo aby snové obrazy překládal do jazyka nesnového světa, hledal pojmenování pro figury, které se ve snech objevují pravidelně (např. stín, anima, animus, moudrý stařec, mandala, téma hledání středu atd.). Tímto způsobem byla objevena hluboká souvislost světa snů a světa mýtů a pohádek. Tento objev učinila už skupina lidí kolem Freuda, ale Jung ho vzal skutečně vážně. Objevil tak „pravzory“, které hrají důležitou roli v našem vnitřním světě, a kolektivní nevědomí, což je jakési psychické pozadí, které sdílíme se svými předky. Příkladem takového pravzoru nebo archetypu můžou být motivy hrdiny, smrti nebo třeba stromu. A proč dávám přednost jungiánské práci se sny? Jungiánský přístup mi posloužil jako průvodce, díky němuž jsem se mohl sám do světa snů ponořit a dokázat z něj něco přinést zpět. Hlavní však byla a je vnitřní zkušenost. Jung vytyčil hřiště a objevil nějaká pravidla, kterými se snový svět řídí. Jenže snový život je natolik živý a kreativní, že tímto zdaleka není vyčerpán. Navíc se proměňuje svět a s ním také lidská psychika, některé věci proto dnes můžu vnímat jinak, než je vnímal Jung ve své době.

Co jsou sny, k čemu nám slouží a jaké mohou být? Jaké jsou jejich funkce?

To jsou složité otázky, možná v něčem příliš konkrétní. Jednou z odpovědí může být obraz člověka, který nám posílá zprávy v láhvi. Ale lze vymyslet další metafory. Můžeme si představit moře, které zobrazuje nevědomí a na něm plující loďku, na které sedí člověk. Lidské vědomí je omezeno na malý prostor, na kterém se pohybuje loď a na to, co člověk plující na lodi dokáže vnímat svými smysly. Pod vodou však proudí rozmanité proudy, skrývají se tam skaliska, žijí tam malé i velké ryby a spousta dalších organismů. Sny potom přicházejí z podmořského světa. Mohou nám připadat absurdní, neboť podmořský svět je nám na loďce vzdálený. Jestliže se někdy mluví o tom, že sny dokáží předvídat budoucnost, můžeme si to představit právě tímto způsobem. Na povrchu ve vědomí není nic vidět, ale pod vodou je zřejmé, že nás právě unáší silný spodní proud a že nás neodvratně někam žene. Jung mluvil o tom, že situace se konstelují. Jaké sny mohou být? Třídit je můžeme různým způsobem. Rád bych zmínil alespoň rozlišení na malé a velké sny. Většina snů je součástí našeho každodenního života, takové sny přicházejí a zase odcházejí, a je určitě dobré jim věnovat pozornost. Z času na čas se ale ohlásí sen, který zanechá hlubší stopu. Takový sen je pak třeba vylovit a zabývat se jím. Dobrá je každá podoba vědomé pozornosti, kterou snu člověk může věnovat. Stojí za to si ho napsat, namalovat, vyprávět ho někomu, snažit se s takovým snem být.

Mně přijde, že sny jsou jakousi “bránou” k čemusi. Jestli souhlasíš, mohl bys o tom povědět víc?

Už Freud sny označil za královskou cestu do nevědomí. Jenže nevědomí je příliš neurčitý pojem. Možná na začátku, když se sny ještě nemáme velkou zkušenost, nám otevírají bránu do neznáma. Jenže když se v této krajině trochu zabydlíme, zjistíme, že má své obyvatele, svá pravidla a že obsahuje neskutečné bohatství. I když máme tendenci na to zapomínat, vyrůstáme v křesťanském světě. A Kristus přinesl velký obrat, obrat do nitra. Mé království není z tohoto světa, zní jedno ze zásadních sdělení, která přináší. Naše civilizace je z tohoto hlediska paradoxní, neboť křesťanský obrat do nitra a pokyn k rozvinutí našeho vnitřního života se v průběhu staletí obrátil. Jung popsal proces enantiodromie, podle nějž se vše, co se stane příliš jednostranným, začne nutně obracet ve svůj opak. Takže křesťanská civilizace nitra se obrátila ve svůj opak a stala se navenek civilizací, která na nitro zapomněla a dala zrod západní vědě odhalující neuvěřitelné bohatství ve vnějším světě. Jenže vnější a vnitřní světy jsou propojené, každý další krok na cestě k poznání sebe sama, a tedy k poznání vnitřního světa umožní další krok na cestě ven, k poznání vnějšího světa. Sny jsou tedy jen počátek, udávají směr a když jsme pozorní, přivádí naši pozornost k tomu, co se děje v nás. Protože vnitřní svět není žádný abstraktní pojem, začíná v našem těle, u pocitů, emocí a potřeb, které v nás bez ustání vznikají. Postavy, které se objevují ve snech, v tomto vnitřním světě žijí a mohou být i skrytými aktéry našich životů. Jedním z těchto důležitých aktérů je vnitřní dítě. Sám chápu jednu část křesťanského poselství jako zrození maličkého dítěte v každém z nás. Hlas tohoto dítěte je slaboučký, musíme se teprve učit mu naslouchat.

Co k nám ze snů či skrze sny vlastně promlouvá a proč takto?

Na tomto místě se dotýkáme tajemství, o kterém dokážu mluvit jen v metaforách nebo v náznacích. Abychom se k tomu mohli přiblížit, je dobré se nejprve zamyslet nad tím, jak malá je ve skutečnosti naše moc v tomto světě. Odkud se berou myšlenky, které mi přicházejí na mysl? Do jaké míry mám vůbec právo říkat, že jsou to moje myšlenky? Kolik lidí ta stejná myšlenka napadla před námi? Podobně je to také se sny. Jistě sny, podobně jako myšlenky, mají i osobní stránku. Jung však ukázal, že mají také stránku kolektivní. Když se snažím představit si, odkud k nám sny přicházejí, představuji si jakýsi ohromný organismus, jehož součástí jsou nejenom další lidé kolem mě, ale také naši předci a jejich zkušenost. Můžu si představit, že jsem buňkou tohoto organismu, a v tom případě by sen byl zprávou z centra tohoto organismu této buňce. Toto centrum organismu Jung nazývá Bytostné Já.

Co ti, kterým se sny “nezdají”? Proč? Co je za tím?

Zdravým lidem se sny zdají několikrát za noc. Sny jsou součástí spánkového cyklu, který má celou řadu funkcí, mimo jiné také zpracovat zážitky předchozího dne a vytvořit nastavení pro den následující. Jestliže se někomu sny nezdají, je to jen otázka pozornosti, pozornost daného člověka je obrácena jiným směrem. Někdy to může mít i „dobré“ důvody, například jednomu mému dobrému kamarádovi se nějakou dobu nezdály sny. Pak se mu rozpadlo manželství. Rozumím tomu tak, že něco v něm se bránilo sny vnímat, protože hrozící rozpad manželství byl příliš ohrožující. Vlastně si vybral nevidět. U lidí se závažnějším psychickým onemocněním je ale situace jiná, protože sny někdy mohou být skutečně ohrožující. V lidském nitru se skrývají ohromné síly, na které může být člověk někdy krátký. Sny a vnitřní svět vzbuzují strach, a tento strach je do jisté míry opodstatněný, protože se dotýkáme záležitostí, které nás přesahují. Je to podobné jako strach před posvátnem. Naše nitro je chrám, ve kterém žijí bohové, o které je třeba pečovat. Když to nebudeme dělat, bohové se mohou mstít.

Může se zájem o sny, pozornost k nim projevovat na jejich kvalitě, vypovídatelnosti? Proč a jak?

Samozřejmě. Souvisí to s komplexní strukturou vnitřního světa. Když ke mně někdo přichází do terapie, bývají zpravidla první sny velmi jasné a srozumitelné, ukazují situaci, v jaké ke mně člověk přichází a někdy i problém, který přináší. V průběhu terapie však vzniká dialog se sny, čímž mizí počáteční jasnost a srozumitelnost. A to samé se děje, když se člověk začne sám svými sny zabývat. Kdosi uvnitř s ním začne komunikovat. Když sny najdou odezvu v našem reálném životě, začnou sny mluvit o jemnějších záležitostech, otevře se brána k poznání psýché.

Mohl bys uvést ve zkratce, jak na sny? Jak si sám či s pomocí čeho sny vykládat?

V první řadě je třeba ke snům obrátit pozornost, propůjčit jim důležitost. Pomáhá si sny zapisovat a v další fázi jistým způsobem „zpracovávat“. Zpracovávat ještě neznamená vykládat, spíš jde o to dát jim možnost rozvíjet se, můžu si malovat například město ze snu, a to jak jednotlivé budovy, tak třeba půdorys města. Když se mi bude zdát o nějaké postavě, můžu přemýšlet o tom, jaká je a co má společného se mnou. Můžu hledat asociace (nápady) ke snovému materiálu, například, když se mi bude zdát o nějaké zemi, budu přemýšlet o tom, jaký k ní mám vztah, jací tam žijí lidé. V další fázi je dobré naučit se rozlišovat subjektovou rovinu snu. Na subjektové rovině snu všechno, co se ve snu odehrává, patří do mého vnitřního světa. Na této rovině například kamarád nepředstavuje danou osobu, ale mou vnitřní součást, vnitřní postavu. Dům už nebude obyčejným domem, ale vyjádřením mého vnitřního prostoru a toho, jak je strukturován. A je jedno, že se jedná třeba o dům, kde jsem vyrůstal.

Další dobrou metodou je amplifikace, což znamená rozvíjení snového materiálu jinými příběhy. Například když se mi bude zdát o rusalce, zkusím si dohledat nějaké příběhy a filmy o rusalce. Tímto způsobem snový materiál nevykládám, ale dávám mu prostor, aby mohl žít.

Jaká je Tvoje zkušenost ze “snových skupin”, které vedeš? Oč tam, podle Tebe, jde? V čem jsou jejich specifika? 

Když se na snové skupině vytvoří to správné prostředí důvěry a otevřenosti, začne skupina fungovat jako organismus, každý přináší kus sebe a obohacuje ostatní. Někdy je zajímavé pozorovat, jaký vliv má vzájemná poloha účastníků, kdo sedí nalevo, od člověka, který přinesl sen, prožívá jiné emoce než ten, kdo sedí napravo, a kdo sedí naproti zase jiné. V delším období lze pozorovat například i to, jak sny probírané ve skupině ovlivňují sny ostatních účastníků. Práce se sny totiž vytváří propojení na hluboké rovině. Práce se sny přináší silné emoce, které je důležité nechat projevit, ale také je nějak uchopit a zpracovat. Při práci se skupinou může skupina působit jako zesilovač, takže emoce jsou mnohem silnější než například při práci se snem na individuálu. Sen potom na všechny účastníky působí velmi silně, a pokud se situace správně konsteluje, může mít takový zážitek ze skupiny silný dopad v životě snícího.

Máš nějaký svůj sen, který bys nám sdělil, případně i s výkladem? Ukázal bys nám na něm, jak se sny pracovat?

Většina snů je silně zakotvena v osobním životě člověka, takže by bylo potřeba dlouhého vysvětlování, abych mohl sen přiblížit. Nakonec jsem vybral jeden, který na mě silně zapůsobil a který není tak silně zapuštěn v osobním kontextu: „Jsem na stáži v klášteře, který je rozdělen na dvě poloviny. V levé polovině se koná veřejná mše, je tam hodně lidí, rozprávím s nimi, vládne taková mondénní atmosféra. Když lidé odejdou, koná se v pravé části kláštera mše pro místní – mnichy, jeptišky a pro lidi, kteří ke klášteru patří. Když se začnou zpívat modlitby, uvidím krásnou ženu, jak zpívá nádherným hlasem. Žena se usmívá a zůstává ve mně živá ještě dlouho po probuzení.“ Vedle Lávky mám praxi také v Emauzích a sen se mi zdál po návratu z dovolené, další den jsem měl mít klienty právě v Emauzích. Také se tam konají veřejné mše, ale vzadu je císařská kaple, kde často večer slýchám neveřejnou mši, když odcházím domů. Emauzský klášter jsem si zamiloval a po dovolené jsem se tam těšil. Zpěv ženy připomínal píseň z Kieslowského filmu „Dvojí život Veroniky“. Tolik vnější kontext. O dalších souvislostech zkusím jen stručně: prostředí, kde se sen odehrává, tedy kláštera, předjímá, čeho se sen asi týká. Jsem tam na stáži, mám se tedy něco naučit o duchovním životě. Křesťanství se pro mě v posledních dvou letech stalo zásadní záležitostí, která se stává živější v souvislosti s mým studiem buddhismu. Rozdělení kláštera na dvě poloviny je významné a odráží také rozdělení mého života, který dělím na čas pro lidi a s lidmi, a na čas pro sebe, který má pro mě velikou (duchovní) hodnotu. Žena je má anima, má vnitřní žena, má duše. Nelze ji nenásledovat, ale je třeba ji v sobě rozlišit. Na tomto základě je výklad jednoduchý: sen zobrazuje situaci v mém nitru, kde na sebe přitahuje pozornost pravá, intimní strana. V následujících týdnech jsem se skutečně trochu stáhnul ze svých společenských aktivit a věnoval se více nitru (snům, imaginacím, meditaci…). Sen má ale také další roviny. Jednu z nich otevírá souvislost (amplifikace) s filmem Dvojí život Veroniky, který je také rozdělen na dvě poloviny. První Veronice praskne srdce při zpěvu, zatímco druhá Veronika je vnímavá ke svému tělu, přestane zpívat, a otevře prostor jinému životu, který je obyčejnější, méně spektakulární, ale živější. Duchovní stránka vyžaduje zakotvení v realitě, jinak se snadno stane iluzí, vyhýbáním skutečnosti. Téma vnitřní ženy je natolik rozsáhlé, že ho zde můžu jen naznačit. Ženino nevědomí je mužské povahy, zatímco mužovo nevědomí je ženské. Pokud je vnitřní žena nerozlišená, může si s mužem dělat, co se jí zlíbí. Poznání animy či anima přichází po poznání stínu, a je nutnou etapou na cestě sebepoznání.

Ptala se Mirka Fůrová.