Noční můra z Vršovic
(příběh beznaděje)

Následující sen byl sněn přibližně roku 1981. Vypadá to, že sen začíná tím, že se uprostřed noci probudím v našem vršovickém bytě. Nějak vím, že tu nejsou přítomni ani rodiče, ani sestra. A protože nemůžu spát, chci se nějak zabavit. Zapínám rádio, ale line se z něj ponurá pohřební hudba. Tak nic. To nevyšlo. Rádio zase vypínám.

Pouštím si tedy gramofon. Vybírám veselou jazzovou (vinylovou) desku, nasazuji jehlu do drážky. Hudba zní dost rozjařeně, mám tančit? Jenže najednou se před mýma očima drážky desky roztékají jako pověstný Dalího camembert a jehla si nekontrolovatelně klouže, kam chce. Hudba se nelidsky rozplizne a sjíždí kvákavým glissandem do samotného pekla, jak už to u zvuku roztékajících se desek bývá zvykem. S rostoucí hrůzou přístroj vypínám.

Zbývá poslední instance. Televizní zábava! (Československá televize tehdy ovšem vysílala pouze dva programy, a k dostání byly jen bedýnky s černobílým obrazem.) Mačkám tlačítko na přístroji a po chvíli se zjeví šedá obrazovka a pak zrnění. Dalším čudlíkem zapínám 1. program a usedám do křesla vlevo. To, co vidím, mne nikterak neuklidňuje.

Obraz je překvapivě barevný. To je sice hezké, ale nabízí se z pohledu neviditelné kamery, kterou jako by někdo  nainstaloval nad televizi. Vidím scenérii před televizí, pohled na pohovku, stolek stojící před ní a dvě křesla po stranách, kde obvykle sedí diváci. V ideálním případě bych tam teď měla být vidět i já. Jenže neviditelná kamera snímá obě křesla jako prázdná. Hrůza! Okamžitě přepínám na druhý program.

Někdo ještě pamatuje, že jednotlivé pořady uváděly televizní hlasatelky, krásné a inteligentní ženy, které měly občana ČSSR patřičně zorientovat v tom, co si má myslet o následujícím pořadu nebo filmu. A přesně taková jedna tu sedí, jmenuje se Saskia Burešová. Jedná se o přímý přenos, ale ona působí zcela staticky! Usmívá se křečovitě a zírá mi  do očí s nestoudně zlomyslnou převahou. Nějak cítím, že i ona vidí mě. (Připomínám, že sen se odehrává v době předinternetové.)

Saskia se občas jemně pohne a usmívá se jako vraždící klaun, a z toho mi opravdu není dobře. Zvednu se a ve zmatku běžím do vedlejšího pokoje. Zavřu za sebou dveře, dostaví se malá úleva, ale co to? Ona ta Saskia je i zde přítomná, avšak v podobě černobílé fotografie vysoké asi metr, na kartonovém papíru. Stojící silueta vystřižená z toho kartonu je lehce opřená o stůl a její tvář se na mě opět strnule usmívá. Srdce mi tluče jako o závod, prchám zpátky do obýváku. Otevírám okno do dvora, kde vidím domy na pozadí nestvůrně obrovského úplňku.

A já z toho okna křičím jakoby o pomoc, je to spíš silný skřek. Tak volám na sousedy, vzývám posledních asi pět oken, která teď ještě svítí do vršovického dvora. Když však dozní můj výkřik, když umlkne i jeho ozvěna, tak tato okna naráz všechna zhasnou. Jen obrovský Měsíc se mi vpíjí očima do hlavy, a já se probouzím.

Je mi 12 let.