Překvapivé poselství nebes
Před pár lety se mi zdál zvláštní sen. Tehdy jsem mu nerozuměl a ani přátelé, kterým jsem ho vyprávěl,
mi s výkladem příliš nepomohli.  Tedy až na jedinou výjimku …

Zdálo se mi, že stojím v boční lodi uprostřed velkého románského kostela. Nějakých padesát metrů od hlavního vchodu a zhruba čtyřicet metrů od oltáře. V lavicích seděli věřící, bylo už po kázání a začínala mše.  Z vysoko posazených oken padaly dolů proudy slunečního světla. Pár kroků před sebou na volném prostranství mezi chórovými lavicemi jsem viděl stolek, na kterém ležely ve slavnostních řadách skleněné obětní misky. Byl jsem zvědavý a šel se podívat blíž. Misky obsahovaly tekutinu zlaté barvy, nejspíš polévku. Na dně jsem dokonce uviděl i cosi jako drobení – připomínalo to písmenka abecedy, která se možná ještě i dnes sypou do polévky. Pak jsem ale rozeznal, co to doopravdy je: spousta miniaturních dětských nožiček. Stejné můžete vidět na fotografiích dětí v prvních měsících prenatálního vývoje. V obětních miskách zlatý vývar z dětských nožiček! Ochutnal jsem ho a byl božsky dobrý. Hned mě při tom ale zamrazilo, že se dopouštím kanibalismu a svatokrádeže.

Stůl určený pro obětní dary nestál v tom jasném slunečním světle osaměle. Středem hlavní lodi se táhla dlouhá řada dalších stolů až k oltáři – jeden čtvercový stůl vedle druhého. Pod nimi slavnostní červený koberec, byly přikryté bílým plátnem a plné obětních misek naplněných zlatým vývarem.

Do toho kostela jsem chodíval od dětství každou neděli na mši svatou. Znám dobře mešní liturgii, vím, že obětními dary jsou chléb a víno, symboly těla a krve Ježíše Krista. Věřící je přinesou knězi a ten je ve vrcholném okamžiku mše svaté promění v Tělo a Krev Kristovu. V mládí jsem uvažoval o tom, že se stanu knězem. Vývar z dětských nožiček, to byl brutální vpád do mých náboženských představ.  Mezi sedmnáctým a jedenadvacátým rokem života k nim patřila i nauka o transsubstanciaci a přesvědčení, že všichni poctiví a pravdě otevření lidé by nakonec měli přijmout křesťanství v jeho církevní, katolické podobě.

Tenhle sen mě po dalších čtyřiceti letech „bloudění životem“ postavil do důvěrně známé situace v důvěrně známém posvátném prostoru, který záměrně prozářil nebeským světlem, abych se nebál přijmout jeho šokující sdělení.  Zřejmě jsem měl pochopit, co mi tím sugestivním obrazem říká, ale nevěděl jsem si s tím rady. Překvapovalo mě a od první chvíle jsem žasl nad tím, jak detailně byl propracovaný.  Tohle bych vědomě nikdy nevymyslel! Měl dokonalou režii.  Nejdřív ten zážitek světla, které kostelním oknem proudilo do středu chrámové lodi.  Stál jsem trochu stranou, už ne jako „skalní věřící,“ ale jako člověk, který si udržuje odstup, se svými pochybnostmi, hříchy, výčitkami svědomí, ale také vzpomínkami a touhou po pravdě – na očích zbožným lidem, kteří seděli v lavicích po mé levé ruce.  Vykročit do ozářeného prostoru k obětním miskám, to vyžadovalo překonat ostych a také trochu drzosti a odvahy vystavit se jejich kritickým pohledům.  Moji pozornost ale daleko silněji než krajané, z jejichž středu jsem vzešel, přitahovaly skleněné misky se zlatou tekutinou – celá ta prozářená, slavnostní atmosféra mě povzbuzovala, abych se nebál a šel blíž.  Po pravé ruce jsem měl oltář s kněžištěm – okrskem prostoru, který ovládají kněží, z něhož mají kontrolu nad celým shromážděním. Neviděl jsem je, ale jistě tam byli a jistě se dívali.  Pak následoval střih a detail: vnitřek misky se zlatou polévkou, v níž na dně jsem místo zavařených nudlí nebo písmenek viděl závěj miniaturních dětských nožiček. Dalo by se říct, že ta polévka a zlaté světlo padající kostelním oknem z nebe měly jediný božský zdroj a to byl důvod, proč jsem ji (navzdory problematickému obsahu) bez odporu a bez zaváhání ochutnal. Byla neuvěřitelně dobrá.  Následující sekvence – pohled na dlouhou řadu stolů naplněných miskami s božským vývarem, která se táhla středem hlavní chrámové lodi až k oltáři – mě zřejmě měla také uklidnit. Nedopustil jsem se nějakého soukromého rituálního přešlapu, svatokrádežného činu, za který budu odsouzen – tohle je veřejná záležitost, bohoslužebná oběť oficiálního významu, byť se nejspíš vynořila z archaických hlubin mého vlastního nitra, z nějaké dávné náboženské zkušenosti, která ale dodnes platí.

Má-li být sen pochopitelný v souvislosti se životem snícího člověka, je asi nutné přihlédnout k životním okolnostem, které by mohly mít pro výklad snu význam. V mém případě je důležité, že jsem se nestal knězem, což by vyžadovalo celibát, a že mám osm dětí.  Na svět je s mým přičiněním přivedly dvě ženy. Příběh, který tady nemohu vyprávět, jsem svého času vyprávěl svému starému dobrému příteli Oldovi. O deset let později jsem mu vyprávěl i tenhle sen. Pokaždé jsem měl pocit, že mu říkám něco, s čím bude mít jako ortodoxní katolík velký problém.  Měl, ale nakonec mi pomohl trochu víc pochopit, co ten sen alespoň v rovině mého životního příběhu asi říká.