Duševní nemoc jako etnicita
Od první chvíle, kdy nám byla přidělena diagnóza, anebo ještě dřív, kdy jsme začali mít specifické duševní problémy, jsme se zařadili do skupiny lidí, kteří na tom jsou podobně, jejichž psychologické a někdy i fyziologické znaky se shodují s těmi našimi. Nejsme na to sami a jak vrána k vráně sedá, zjišťujeme, že se nacházíme uprostřed hejna takových vran, čím dál více zahrnuti, čím dál více přijímáni. Už přes dvacet let žiji s duševním onemocněním a jsem obklopena lidmi podobného smýšlení a čím jsem zotavenější a čím více se pohybuji v peerské komunitě, tím více zjišťuji, že duševní nemoc není jenom otrava a blbá nálada, ale že zkušenosti s ní spojené jsou něco, na co lze být hrdý.
Protože duševní onemocnění, na rozdíl od toho tělesného, je nemocí duše a postihuje i identitu, prožíváme tuto nemoc niterně a identifikujeme se s ní. Máme problém se nepředstavit novému člověku slovy „Ahoj, já jsem schizofrenik.“ Proč by to ale vlastně měl být problém, když to vlastně znamená, že někam patříme? To, že se identifikujeme s širší skupinou lidí s duševním onemocněním, je přece podobné, jako když se někdo identifikuje se svým národem.
Když si prohlédneme definici etnika nebo etnicity, skutečně nalezneme mnoho znaků, kterými můžeme skupinu lidí s duševním onemocněním popsat. Začnu tím nejspornějším, a to je společný původ a dějiny. Shodneme se s mnoha lidmi v mém okolí, že duševní onemocnění, obzvlášť to psychotické, znamená jakousi mystickou proměnu v životě člověka, kterou lze obvykle definovat i místně, tedy pobytem v jednom ze zařízení nazývaných blázinec. Původ naší nové identity, tedy identity blázna, je tedy tímto způsobem společný a dějiny, tedy příběh nemoci a zotavení mají mnoho podobných rysů. Navíc, s ohledem na genetické zdůvodňování duševních chorob, lze předpokládat, že my lidé s duševním onemocněním vlastníme i podobný genofond.
Dále se v definici etnika uvádí, že lidé z jednoho etnika „používají společné označení sama sebe neboli etnonymum.“ V tomto ohledu je pro nás platné označení „člověk s duševním onemocněním,“ ale určitě bychom mohli hledat dál a nalézt lepší, přesnější a mnohem romantičtější pojmenování, ve chvíli, kdy bychom na svou etnicitu začali být právem hrdí. Hrdí můžeme být na svůj národ, na „společné kulturní prvky, tradice a mentalitu, odlišující nás od jiných etnik,“ jak definuje etnicitu wikipedie. Kromě toho se jako etnikum můžeme definovat i „v oblasti jazyka, dějin, původu (včetně neprokazatelného a mytického), náboženství a zdobení (tradice oblékání, změn těla, vztahu k tělu).“
Společná a pro lidi s duševním onemocněním typická mentalita jistě existuje: jsme citliví lidé, často vysoce inteligentní, často o tu citlivost a inteligenci zakopáváme. Obvykle jsme soucitní a připravení pomáhat. Jsme úzkostně opatrní, a proto obezřetnější řidiči. Mluvím samozřejmě o lidech, kteří už to mají v sobě zpracované. Míváme pocity méněcennosti a zoufale se snažíme doběhnout fatamorgánu normality. Jsme nábožní. Každý z nás má své sobě přizpůsobené náboženství a mystiku. Kromě toho sdílíme společné náboženství, které je relativně nové, a tím je víra v zotavení, jakkoli někteří obzvlášť hluboce ponoření v depresivních stavech od této víry odpadávají.
Mnoho z nás je aktivních v kulturní oblasti. Nejenže se účastníme kulturních akcí, které nás definují, jako je například Mad pride, nebo různé Peerské nekonference a další konference s tématem duševního zdraví, ale také mezi námi vyrostlo a vyrůstá mnoho nadaných spisovatelů, básníků a výtvarníků. Kreativita, která je nutná pro uměleckou tvorbu, je také nevyhnutelnou součástí duševního onemocnění. Ne všichni tuto kreativitu naplňují uměleckou tvorbou, někdo se spokojí s magickým vnímáním reality.
Zajímavé je zmínit se i o tradici oblékání a zejména se pozastavit u změn těla. Nechci říct, že každý pozná duševně nemocného podle těchto znaků, a také někteří jsou více „gadžové“ a od této tradice se odklonili. Nicméně když vidím člověka s obezitou, troufám si odhadovat, že k nám patří. Obezita spojená s braním psychiatrických prášků je smutně obvyklá. Lze ale rozlišit dvě odnože stejného etnika, a to jsou lidé s psychotickým onemocněním oproti lidem s poruchou osobnosti. Lidé s poruchou osobnosti prý obvykle nemají nadváhu a oblékají se do gotického stylu, kde dominuje černá, zatímco psychotik je oblečen většinou do nedbalé elegance, často velmi originálně. Vítězí barvy, výrazné zdobení, odvážná kombinatorika.
Pro mou hypotézu, že lidé s duševním onemocněním tvoří vlastní etnikum, svědčí i existence zárodků vlastního jazyka. Zatím používáme pro věci, které jsou pro nás kulturně specifické, jazyk psychiatrický, ale vznik jazyka, který lépe popíše psychickou krajinu, v které jsme vyrůstali a stále rosteme, je nevyhnutelný, zvláště když máme k dispozici probuzenou schopnost vnímat a používat metafory. Nemáme sice svou vlast, ale to nám nijak nebere etnickou příslušnost. Máme to podobně jako Romové nebo Židé. Žijeme „rozptýlení v diasporách“. Navzájem o sobě ovšem mluvíme jako o „našincích“.
Nikdo by po nás neměl chtít, abychom popírali svou národní příslušnost, chtít po nás, abychom mlčeli o svém původu. Naše národnostní menšina by měla být plně respektována. Zatím je to ale tak, že nosíme neviditelnou jakoby židovskou hvězdu, která se nazývá stigma. Přitom početně jsme národ silný a stále silnější tím, jak přibývá těch, kteří se proměnili, a možná nám patří budoucnost, vždyť svět je stále náročnější a zkušení průvodci krajem duševní krize se už teď chystají být oporou budoucím zbláznivším se generacím.
