Máš už svoji diagnózu? O normalitě a nenormálnosti
Pro někoho je normální to, co dělá sám, a běda tomu, kdo dělá něco jiného, pro jiného je normální to, co dělají druzí, a cítí se v tomto ohledu stále nedostatečně. Mně třeba normalita sugeruje úzkou škvíru, do které se nelze vměstnat. Člověk by se snad i rád dostal na druhou stranu, kde na něj prý čeká slavnostní stůl plný těch, kteří v životě tzv. obstáli. Ale čeká tam vůbec něco? Nějaká odměna? Nebo je to jen holá pláň, na níž nelze nikoho potkat?
Normální je dělat to, co se tak běžně dělá, říká, myslí, chovat se, jak se lidé běžně chovají. To ale nelze zrovna moc jasně říct. Žádný člověk není „ono se“. Jeden filosof tomu říkal veřejný anonym. Jsme jím tak trochu každý, ale nikdo úplně. Co se dělá a co se nedělá, se dozvíme v dětství. S postupem věku jsme ale v těchto základních jistotách silně otřeseni. Zjišťujeme, že mnozí dělají, co se nedělá, a my neděláme, co bychom podle představ druhých dělat měli. Je nadmíru těžké se v tom zorientovat. Není jasné, co se normálně dělá, ani co se normálně nedělá. Ani člověk s diagnózou mnohdy nemá úplně jasno v tom, v čem vlastně jeho nenormalita spočívá a vůči jakému ideálu se provinil.
Být normální může také znamenat nevybočovat z řady. Být zcela obyčejný. O obyčejném člověku a jeho hrdinství se psaly socialistické romány. Nevyčnívat, na nic se neptat, neříkat, co si myslíš, hezky se usmívat a hezky pozdravit. Hlavně nenápadně. Plnit normy. Nebýt ničím výrazný, neobracet na sebe pozornost. Takhle jsme byli za socialismu vychováváni. Jako nepřiměřená extravagance se jevila i jedna náušnice v uchu nebo příliš vyzývavé oblečení. Šťastný svět lidí s charismatem kancelářské myši. Něco takového jsme měli budovat. Kdo se něčím vymykal, koledoval si o průser. Pozornost ze strany struktur moci mohla být pouze negativní. I ti vpředu a nahoře působili až na pár výjimek zaměnitelně, jeden jako druhý.
Byla taková doba, řeklo by se. Teď svět přeje různosti tak, že každá různost má svoje vlastní hnutí. Pro každou kulturu je sice normální něco jiného, říká poučka, ale žádná kultura nemá přednost. S umělou inteligencí ChatGPT se o mnoha tématech nelze vůbec bavit, protože po pár nesmělých větách přidá obligátní odstavce zdůrazňující, že každý člověk to má jinak, pro každého a o každém platí něco jiného. Skoro to vypadá, že říct cokoliv obecného znamená někoho urazit. Ale slova obecná prostě jsou. Tak zkoušíme tvořit nová slova. Je důležité najít slovo, které vás vystihuje. Mít své vlastní slovo a svůj vlastnoručně namíchaný koktejl různých kultur je normální. Normální je být jedinečný a svůj, najít něco, čím se může člověk vymykat, aby vzbudil nějaký zájem. Normální je tedy být nenormální, zatímco být normální často znamená totéž co nudný a ničím nezajímavý. Normální je také být alespoň v něčem příslušníkem nějaké menšiny. Někdo spojí pár slov dohromady a utvoří menšinu novou. Je to logický krok. Ale já nejsem toho nepřítelem.
Přesto v tomto království individuality, pestrosti a respektu k odlišnosti právě existuje věda, která se všem dobrým mravům vymyká. Je to psychologie, v ošemetnějším případě psychiatrie. Studovaná osoba vám na základě pohovoru a různých testů (ano, dokonce to ani není standardizované!) zjeví pravdu mnohdy na celý život – zda jste normální a duševně zdravý, anebo zda vám přísluší nějaká diagnóza, s níž byste se měl léčit. Přiřadí vám škatulku, podle které s vámi bude spousta lidí nějakým způsobem zacházet a se kterou je často obtížné se vyrovnat. Škatulku, která má nezřídka povahu ortelu a nese s sebou pečeť stigmatu. Člověk se neléčí se svými jedinečnými psychickými problémy, ale s diagnózou, z níž se ale z definice často vyléčit nelze. Moc psychologů a psychiatrů se zde zdá téměř neomezená. Stejně jako když nábožně citujeme výsledky psychologických výzkumů, nehledíme na to, jakým způsobem jsou zadávány a neřešíme, že odborníci se sami mezi sebou nedokážou shodnout na definici svých základních termínů, jako je třeba emoce nebo osobnost. Je vůbec možná věda o duši?, tázal by se jistě cizinec, který ještě není obeznámen s našimi zvláštními zvyklostmi. Nejnovější diagnostický manuál duševních poruch má přes tisíc stran a každou chvíli se tzv. zpřesňuje. Působí dojmem nanejvýš přesného měřidla, které zachytí sebemenší odstín. Dokud se ovšem nesetkáme s žitým světem praxe. V okruhu závažnějších diagnóz je těžké natrefit na někoho, kdo má něco jiného než paranoidní schizofrenii, schizoafektivní poruchu nebo bipolární poruchu, ač manuál poskytuje množství jiných možností. Navíc leckomu se některé z těchto tři diagnóz mění v rámci jeho psychiatrické historie jedna v druhou. Jeden můj známý postupně vystřídal pět diagnóz, což není zas tak výjimečné. Zdá se až absurdní věřit, že pátý odborník v pořadí se „konečně trefil“. Člověk by rád měl náhled a svou nálepku přijal, ale jak si může v tomto ohledu být něčím jist? A je to vůbec důležité? Je třeba vzít v úvahu, že v nějakou diagnózu ústí jakékoliv setkání s psychiatrií, protože je třeba ho nějak vykázat pojišťovně. Manuál poskytuje vodítka pro stovky duševních poruch a duševní stav populace se prý neustále zhoršuje. Stále více lidí „má nějakou diagnózu“, na kterou jsou jim často předepisovány léky. Neobrací se tady příčina a účinek? Jakkoliv protismyslná se celá věc může zdát, připadá mi tento trend jako náznak osvobození. Když už nelze vzhledem k povaze systému počítat s tím, že diagnózy budou zrušeny a zprovozeny ze světa, dočkáme se snad rajského věku, kdy nebude z hlediska věrozvěstů diagnostického seznamu normální nikdo, koho jen z dálky zahlédnou, ač se ideálem „normality“ bude neustále šermovat – takový vývoj by snad konečně zavdal příčinu k pochybnostem o jejich hodnověrnosti.
