A vidle tam kvetou…
Slyším, jak tráva šeptá, že „underground je dobré místo k životu.“ Vzpírám se té pošetilé myšlence, trhám svému protivníkovi z chlupaté dlaně strašlivou zbraň a vrhám ji do soukolí jeho pekelných úvah. Ha, ty černý, vyjev svou pravou tvář! Býval jsem kdysi členem řádu bratří kazatelů, cenzorů, inkvizitorů a exorcistů. Vypráším tvoji smradlavou kůži a zaženu tě tam, kam patříš! Nebe je pro tebe příliš vysoko, sličnou zemí opovrhuješ, ale do pekelné propasti se ti nechce? Tam přece kvete všechno umění! Magie, pověry a čáry, astrologie, tarot a věštění – z prázdné dlaně, ze střepů nebo z kuřecích jater. O jakém undergroundu to mluvíš? Ha, ty pekelná příšero, co má peklo společného s katakombami prvních křesťanů? Nerouhej se, ty karikaturo vznešeného ducha, ukaž kopyto a pověz: Scházeli se snad první křesťané v podzemí Říma jen tak, pro nic, za nic? Soudíš, že pohrdali paprsky slunce, vůní moře a zahrad? Myslíš, že se jim líbilo zalézat do temných děr jako krysy? Zahnal je tam pach krve, ale jakmile utichl řev lvů, zaplavili ulice Věčného města. Fórum a paláce zbožných matrón, to byla lepší místa k životu než podzemní chodby a stoky. Z půdy zavlažené slzami a nasáklé krví mučedníků vyrostly baziliky a kláštery. Země zalitá laskavým sluncem, to je dobré místo k životu! Lidé nejsou krtci ani žížaly, aby se jim líbilo v tmách. Na druhou stranu, připouštím, se od těch dob leccos změnilo. Moderní civilizace, podzemní garáže, atomová sila, bunkry pro milované vůdce. Děti i dospělí zalezlí do sklepů. Peklo, podsvětí, podzemí, underground, podvědomí, nevědomí a kdesi v hlubinách ukryté archetypy. To už je jiná píseň. O její melodii, ty černá tlamo, nic nevíš. Nebo snad ano?
Co si mám pomyslet o tomto světě, kde nahoře je dole a dole je nahoře, kde zřejmá pravda, že země je placatá, platí jen v pohádkách? Vylez, čerte, ze své díry a kápni božskou! Pověz nám, kdo tě sem poslal strašit malé děti? Odkud jsi přiletěl a kam zas letíš? Že bys pávě ty mohl za hrůzy celého světa? Starý vypelichaný otrapa anebo chlípný kozel, to je všechno, co umíš? Tohle mají být podoby zla? Promiň, kámo, ale tvoje zjevení nic nezjevuje. K tomu, abys mohl přikládat pod kotel, kde nejspíš vaříš buřty, aby ti člověk naštípal polínka. Myslíš, že jenom kvůli tobě jsem od mnišských let až dodnes studoval filosofii, teologii, psychologii, sociologii, politologii a světovou literaturu? Jen proto, abych se dozvěděl, že za vším vězíš ty, paznehte? Cha, cha, to mě špatně znáš! Najdu si ďábla v sobě, abych měl s kým bojovat! Ingrediencí, ze kterých ho stvořím, najdu jistě dost. Na prvním místě pýcha. Pak sobectví, chamtivost a chlípnost, no jak jinak? Na čerta starého by to stačilo, ale na ďábla je to málo. Musím přitvrdit. Co dělá z člověka ďábelskou bytost? Intelektuální pýcha. Moc. Strach. Bezcitnost. Zranění zbavující citu táhnoucí se generacemi musím dodat jako tragickou polehčující okolnost. Fanatické přesvědčení. Pocit nadřazenosti. Pocit beztrestnosti. Alibi objektivní nutnosti, která mi brání pochybovat a dává mi čisté svědomí. Ha, uměl bych být krutý z nejvyšších a nejsvětějších důvodů! Kam se na mě hrabeš, čerte stará. Mučit zrádce z lásky k vlasti! Potírat odpadlíky. Být skutečný gigant čnící ke hvězdám a šlapat po národech jako po malinách. Být jako Bůh. Ostatně tato touha je v srdci každého člověka.
Do podzemí je dobré utéct, když je zle. A když se člověk z podzemí propadne do podsvětí, je dobré zajít tam na prohlídku archetypů. Nahlédnout ďáblovi do kuchyně. Nahlédnout do kuchyně Pánu Bohu. Nahlédnout do vlastního nitra. Najít tam pomoc a útěchu. Najít tam celý vesmír. Věčnost. Zrcadlo lidského rozumu. Černé díry v miliardách galaxií. Uvědomit si, že být normálně hloupý, není zas tak velká výhra. Někdy je to dobře a jindy ne.
Hodil bych ďáblovi (nebo ďáblovy) vidle do pekelného stroje v podzemí plném lidských duší, abych je alespoň teoreticky vyvedl na boží svět, ale mám strach, že se tím něco důležitého pokazí. Nejsem Ježíš, abych sestoupil do pekel. Nevím, co by se stalo, kdyby nevím co. Dokážu nanejvýš lapat po dechu, když mě ten můj drží pod krkem. Kdo je kdo? Nepatří ďábel mezi boží anděly? Nepatří dobro a zlo nerozlučně k sobě? Co mohu dělat, co si mohu myslet, co smím cítit, co nesmím a co musím? Tak třeba nesmím soudit, ale zlu se bránit musím. Nemohu přitom zůstat čistý, musím se poskvrnit. Mohu si myslet, že jako člověk mám božské jádro, ale nesmím být pyšný. Mohu mít vztek na všechny pitomce, ale nemohu a nesmím říct do očí jedinému člověku, že je pitomec. Vždyť, kdo ví? Necítím zlobu, bohu díky, ale jen proto, že jsem měl šťastné dětství. Není to moje zásluha. A neměl bych tím srát lidi, kteří zlobu cítí, protože neměli to štěstí. Neměl bych dělat chytrého, když vím prd. Neměl bych se vytahovat, že mi narostly svaly a neměl bych plakat radostí, když sousedům chcípne koza. Měl bych mít smysl pro humor. A už bych toho měl nechat.
