Rozhovor s básníkem a spisovatelem Vítem Kremličkou
Vítku, jaké jsi měl dětství? Čím hořelo tvé srdce, když jsi byl malý kluk?
Moje dětství bylo báječné. Měl jsem vynikající rodiče, dali mně spousty péče a lásky. Už když jsem byl malý kluk, moje srdce plálo pro svobodu.
Kdy jsi začal psát? Mohl bys pro naše čtenáře citovat některý z juvenilních textů?
První díla jsem začal skládat, jen co mě naučila škola psát. Za první báseň Prdel vrčí/chcanky crčí jsem vyfasoval kárnou poznámku, byl to můj první honorář.
Nepochybně toto dílko vešlo do školních análů. Stoupla tím tvoje obliba mezi spolužáky?
Nepochopili to, zapiklenci.
Dařilo se ti už na základce vzdorovat komunistické propagandě? Lákali tě do Pionýra?
Měl jsem protikomunistickou výchovu, rodiče už neměli co ztratit. Do Pionýra jsem vstoupil povinně, ale ještě před slibem jisker mě zase vyrazili za neuctivé kecy. Chtěl jsem do Skauta, jenže toho komanči típli už za rok renesance 1970. Ač se to nezdá, docela jsem vnímal komunistickou okupaci, Praha byla ještě s čerstvými jizvami střel na fasádách domů a se strženou sítí trolejbusového vedení od tankových hlavní, na venkově byly vojenské polní tábory u lesíků, kde si chmurné postavičky v kotlích vařily kravské čtvrtky do pirohů. Tomu zdravá mysl zdráhala se vzdát.
Vím, že Tě soudruzi nenechali v 80. letech ani dostudovat vysokou školu. Můžeš nám nějak blíže popsat, co bylo onou pověstnou poslední kapkou, kterou přetekl pohár jejich trpělivosti tak, že Ti dokonce zakázali vstup na akademickou půdu?
Ještě před přijetím na vysokou školu, pedagogickou fakultu, obor speciální pedagogika jsem věděl, že nastane konflikt. Už na studentské brigádě, při česání chmele v Kolešově mi kýs kolega donesl, že je v mojí nepřítomnosti nabádal jakýsi asistent Chaloupka, aby na mě dávali bedlivý pozor, že jsem “jiný”, a ať jej o mně informují. Řekl jsem si tehdy: No doprdele, už to zase začíná, zájem vrchnosti o prostý lid studentský. Byl to dobrák. Pedagogická fakulta byla prokádrovaný ústav, poměr kvality a stranických šíbrů v 80. letech byl nejasný. Celkem rychle jsem se zorientoval i v ročnících, kdo byl ochoten pro kariéru svazácky makat, a kdo byl vnitřně odolný indoktrinaci – Martin, Ula, Lenka, Tereza, Veronika, Jana, Ondra, pár slušných lidí, se kterými se dalo bavit a rekreačně kouřit o přestávkách před školou, případně se informovat vzájemně o kulturním a společenském dění a občas zapařit. Byl to intelektuální trysk svobodného myšlení a v odborných předmětech vzdělání. Ale já tušil, že to nebude dlouho trvat, a i když jsem plnil studijní nároky, jak možno, blížily se průsery.
Pro část heroického undergroundu jsem byl téměř nepřítel, že jsem studoval; absolvoval jsem několik výslechů StB; blížil se povinný marx-leninský seminář a vojenská příprava, což byly pro mě nepřekonatelné mety z důvodů hipíckého pacifismu a odporu ke komunistickému monopolu. Tam taky moje studia skončila – vysral jsem se na vojančení s rudou hvězdou a tehdejšímu stalinskému děkanovi Jarošovi napsal zdůvodnění, ať jde v podstatě do prdele s celou parádou, že odmítám namísto studia učitelství sloužit Straně. Napsal jsem to dost hnusně sprostě. Věděl jsem, že vyletím, ale když už, tak s popraskem, ne jenom zmizet ze dne na den. Bylo to svým způsobem až osobní, odpor k té mocenské autoritě. Den poté si mě našel na chodbě fakulty, rudý vzteky jak ta hvězda bolševiků a z fleku mi ukončil studium a zakázal vstup na půdu fakulty. Bylo to pro mě ohromné ulehčení, že jsem vyklouznul z utahujících se pout přetvářky, a i když jsem potom až do 17. listopadu 1989 sehnal jenom nekvalifikovaná místa nočního hlídače, byl jsem vnitřně svobodný jak ten pták jarabák.
Vítku, vím o Tobě také, že krom literatury Ti není cizí ani oblast Paní Hudby. Co jsi nejvíce poslouchal v období formování Tvojí mladé duše? V předlistopadové době nebylo vše tak dostupné jako je nyní. A jak bys popsal svoji jízdu po dráze aktivního muzikanta?
Moji kamarádi a známí se valnou většinou báli ke mně přijít na návštěvu, protože v hale bytu stálo černé křídlo Petrof a vypadalo jako gigantický krab, který je schramstne za zlobení. Maminka na něj hrála, sestry se na jeho slonovinových klávesách učily stupnice a já také absolvoval asi rok, dva učení, než mě svedly dětinské kratochvíle. Ovšem jako děcko jsem rád zalezl pod klavír a díval se na maminčiny nohy, jak sešlapávají pedály, když hrála Mozartův Turecký pochod, anebo Ježkův Bugatti Step, aneb další z řady svižných kusů. Zněly tam pod břichem klavíru báječné rezonance. I rok, dva učení na housle jsem odtrpěl, ale nebavily mě, duchem jsem byl jinde, v šumných luzích Vysočiny, kde jsem si zpíval do zvonců peřejí svoje vlastní písně.
Bylo toho ještě více, ale je to někdy trapné vzpomínání a lépe zapomenout.
Mně to přijde naopak moc milé. Měla jsem však zejména na mysli Tvoje pozdější působení ve skupinách Národní třída a His Boys-Jeho hoši…
To mám právě na mysli, že je to nedůležité.
Smysl určující měla pro mě muzika v dětství, jak jsem se vyjádřil.
Vraťme se tedy ke psaní. Se svojí prózou i poezií jsi v roce 1981 debutoval v samizdatovém časopise Violit, publikoval jsi v samizdatových sbornících (mj. Už na to seru, protože to mám za pár, uspořádal A. Stankovič, 1985, 9x kontra.., uspořádal L. Marks, 1987), a v dalších periodikách. Byl jsi i u vzniku slavné Revolver Revue. Zajímalo by mne, jak se utvářela a kdo tam byl kromě Tebe klíčovou postavou, postavami?
Já si to moc nepamatuji, bylo to v permanentním stresu – škola, práce, pakárny, vojenské odvody, policejní výslechy, vztahy. Všechno se dělo ad hoc, v klidu bytových mejdanů a vycházek za přírodními krásami ústavních zahrad a věznic.
Jak jsi prožíval sametovou revoluci?
Po 17. listopadu jsem si v pondělí vzal v práci neplacené volno, hop anebo trop a šel do věci. Spolehnul jsem se na pochopení přátel a milenek. Neměl jsem co ztratit už dávno. Byl to nejhezčí podzim v mém životě, sychravý a větrný, otrlým vstříc. Potom někdy v máji jsem dal v práci výpověď, podal jsem přihlášku na pražskou filosofickou fakultu a začaly nejkrásnější roky mého života.
Vítku, býváš označován za představitele undergroundu. Jak bys definoval jeho českou mutaci? Případně, jak se podle Tebe liší ten před a polistopadový?
Definice: touha po svobodě. Třeba je to ambivalentní, ale pro mě to byl rozsah spektra od vojenského perfekcionalismu bratří Mašínů po sebeobětování Jana Palacha s hédonismem rockera Mikiho Volka, takový fluidní stav plynutí vědomí, jak popisuje Václav Havel v Dopisech Olze v odstavci o proměnlivých ostrovech vědomí. Takový tep možností příležitosti, práce – studium – akce, jak okolnosti poskytnuly prostor k zachycení. Umění, poesie, tvořivost, hledání možnosti postupu v bezvýchodné životní situaci. Vlastně nic nového, v dějinách lidského společenství tak pořád směřujeme. Omyly, zklamání, pochopení, újmy a zisky, soustavné úsilí a někdy flákání až nehorázné. Naštěstí je demokracie kolektivní dílo. Docela mě oslovil příklad německé partičky Weisse Rose z časů Třetí Říše… on ten líbezný stalinismus smrti a zániku v našich krajích byl ze stejného hnízda.
A jak to vidíš dnes? Můžeme ještě mluvit o životaschopnosti něčeho, co se dá nazvat undergroundem?
Nevím, já tomu nerozumím. Všechno se mění, co bylo, není.
A co tedy v současné době dle Tvého názoru v umění představuje onu životaschopnost?
Někomu se daří v komerci, jinému mimo…
A co se podařilo v poslední době Tobě?
Nevím.
Něco snad určitě…
Určitě, ale nevím, co.
Třeba žít a přežít v téhle divné době, to je také umění, ne?
Ani ne.
Takže jinak řečeno hodnoty, které přinášíš tomuto světu, jsou Tobě samému skryty, a život pro Tebe už není dobrodružství a vzrušení z tvorby?
Naopak, teprve teď začíná další dobrodružství životních skladeb. Něco zůstalo, jiné pominulo a zmizelo, a znovu se navrací, jak psáno v hospodě U kotvy na Zbraslavi:
Jak se časy mění!
Co bývalo, není,
bude, co se vrátí,
není, co se ztratí!
Děkuji za rozhovor.
