Smrt nás bezpodmínečně miluje
Nad uměním Aurore Lephilipponnat

Když jsme se zeptali francouzské umělkyně Aurore Lephilipponnat, jak hledá rovnováhu mezi vlivem světa a vnitřními zdroji, promluvila také o duchovních aspektech, které vyzařují z každé věci. „Mé umělecké zdroje jsou pevně spjaté s mou duchovní a náboženskou cestou. Snažím se objevit hloubku duše skrze její utrpení, její křehkou, ale také silnou podstatu.“ Aurore vystudovala umění na škole v Bordeaux, brzy ale univerzitní svět opustila a šla vlastní cestou, hodně ji zaujal svět Manga. Postupem času se ale posunula ke klasičtějšímu výrazu a některými svými díly navazuje na umění 17. století. Mimoto jí také inspiruje moderní svět, třeba japonský výrazový tanec butó, který objevila v roce 2012 a okamžitě si ho zamilovala. Tanec je pro ni cestou, jak lépe poznat svět v pohybu, a něco v tom tanci butó připomínalo její vlastní kresby, přinášelo podobné poselství.

„Mám vytříbený smysl pro takzvané temné umění a jak jsem říkala, moje práce se hodně točí kolem lidské povahy, temné části, našeho vnitřního stínu a naší světelné a nebeské části. Ráda k tomu všemu přistupuji také prostřednictvím myšlenky „barda“, mezi dvěma světy, kdy noc ustupuje dni a naopak. Ráda žongluji mezi dvěma světy, někdy světelnými, barevnými a někdy temnými až morbidními. Vše, co se dá zažít a vidět tady na zemi,“ říká Aurore Lephilipponnat. Její umění nás přivádí do symbolického varu a samotného centra dění, kde se organicky i mrtvolně spájí hrudní koše, čelisti a lebky s těly ještě živými a potaženými kůží. Jako by temný bůh dostihl člověka a snažil se ho proměnit v snůšku kostí, ten se mu však vytrhává a brání svůj život, i kdyby to mělo být jen na okamžik. Nakonec se proplétají v zápase, který připomíná svou krásou spíš bolestivý růst oduševnělých stromů než prostý zmar. Bytí a nebytí se tu navzájem ruší i vzrušuje, miluje až za hranici všeho myslitelného.

Ať už jde o zápas dvou různých způsobů existence, nebo jen o problematiku toho, co je uvnitř, a toho, co je vně těla, stále se vrací téma věčné duše tváří v tvář hrozbě pomíjivosti.

Některá díla inspirovaná tancem butó se přímo dotýkají utrpení, těla ve stavu bolesti, a mysli, která je uzamčená v trpícím těle, nebo naopak zdravého těla spoutaného trpící myslí. Ale utrpení ráda zobrazuju prostě proto, že ho tak dobře znám. Není vidět, protože utrpení obvykle maskujeme. Mám také sérii obrazů na téma „persony“, což mimo jiné značí masku. Slova „osobnost“ a „maska“ mají v řečtině stejný kořen. Jako lidé předstíráme sami sebe, abychom zakryli naše zranění, říká Aurore Lephilipponnat. Na jejích kresbách vidíme, jak úzce propojená je krása lidské bytosti právě s tímto zraněním. Touha žít a nutnost zemřít, nebo touha zemřít a nutnost žít, spolu s ostatními nebo sám za sebe, ve vlastním těle nebo mimo něj a s nějakou směšnou maskou na místě, kde by měl být obličej, to se zdá být zákonem života tady na Zemi.

Kam se pod touto maskou dívá muž na obraze „Kanec“? Obrací hlavu k nebesům, v touze po rozhřešení, nebo hledí dopředu a větří kořist? To je skoro Rorschachův test. A co nám může říct k tomuto mnohoznačnému dílu sama francouzská umělkyně: „Lebku kance jsem našla při procházce v přírodě a vzala si ji, umyla, vyčistila a pracovala na ní téměř 2 měsíce, než se stala referenčním bodem pro mou následující sérii Chiméry. Tady živočišnost zcela překryla obvyklou lidskou přirozenost. Odhaluje smysluplné spojení s přírodou, hlubokého ducha, ale i temné souvislosti instinktu, niterného zvířecího pláče nebo skrytých zakázaných tužeb.“