Je pohodlnost nehezkou a nepohodlnou vlastností?
Apologie pohodlnosti

Toto je příběh vývoje mého vztahu k pohodlnosti, kterou jsem dříve, než jsem ji důkladněji promyslela, vnímala velmi negativně. Kritizovala jsem postoj člověka, který klade pohodlí na první místo, a naopak idealizovala koncept „holky do nepohody“ a „kamaráda do deště“. Možná proto mi dlouho bylo tak nepohodlně, protože jsem byla holka v nepohodě a taky kamarád v dešti. Pak jsem jednou pozorovala člověka, který na jakési táhnoucí se pracovní poradě neustále nervózně poposedával a dával najevo nespokojenost, až k úlevě všech prosadil přestávku. Chtěla jsem ji taky, jen bych si své pohodlí nedovolila prosadit. Povahou jsem spíš tažný oř a vyznávám politiku sebepřekonávání, což není žádná sranda, a s tímhle člověkem, který prosazoval přestávky, sranda rozhodně byla. Za prosazování přestávek pak dostal vyznamenání od zaměstnavatele v soutěži Dobrá duše. S tímhle člověkem jsem nedlouho nato začala žít a tím jsem byla vystavena tomuto přístupu čím dál častěji a musela jsem snášet stížnosti na nepohodlí a organizaci reality podle toho. Bylo mi to nepříjemné a musela jsem se s tím vypořádávat. V průběhu toho vypořádávání jsem si uvědomila, že ani můj postoj k zvládání životních úkolů není jednoznačně správný, a rozhodla jsem se trochu přiučit od tohoto vzoru.

Na začátku mého bádání jsem si bohužel musela přiznat, že i já mám dost ráda pohodlí, a že taky dělám všechno proto, abych ho měla. To, že to tak na první pohled nevypadá, je nejspíš tím, že ho nemám zas takový nedostatek. Každopádně i u mě nastávají chvíle, kdy začnu být nervózní, protože mi není pohodlně a někdo nebo něco mi brání v tom, abych si udělala pohodlí. Takové situace zahrnují například dlouhou cestu vlakem, kdy sice vím, že budu vypadat blbě, ale sundám si boty a sroluju si nohy pod sebe. I když je cesta vlakem jenom hodinová, uvařím si kafe do termohrnku a to pak popíjím. To, že je někde volné místo, pro mě znamená, že na celé čtyřsedačce nikdo nesedí, jinak hledám dál a skončím někdy podobně jako ten člověk, kterého popisuji v prvním odstavci, a to v oddělení první třídy. Naučila jsem se občas i používat taxík a nenutit se přežít hodinovou, nepohodlnou a leckdy i nebezpečnou noční cestu MHD, ale pořád jsem spíš smířenější s utrpením, které taková cesta znamená, než aby mě napadla myšlenka na taxík. Přitom bych třeba mohla ušetřit už teď tak vzácnou energii a relativně vzácný čas a vyhnout se i frustraci a sklouznutí k naštvanosti.

Pohodlí a útulnost

Myslím, že je celkem málo lidí, kteří budou dobrovolně vyhledávat nepohodlí, ale jsou tací, kteří si raději pořídí tvrdou postel, aby se moc nerozmazlovali. Co se týče mé postele, mám v ní hned několik peřin, do kterých se všech naráz zachumlám, a aby to bylo opravdu pohodlné, musí být ustlané. Klidně je stelu až večer, těsně předtím, než si do nich lehnu, což může působit trochu absurdně. Když odjíždím někam pryč z domova, obvykle táhnu mnohem víc věcí než ostatní, protože zahrnují všechny možné prostředky k dosahování pohodlí, které ostatní nepotřebují. Na jakékoli venkovní akce se mi vyplatilo táhnout deku, někdy i s polštářkem, včetně turistických výletů, kdy se celkem hodí mít lehký batoh. Ale není nadto si unavený ustlat někde uprostřed cesty, případně mít s sebou buď kafe v termohrnku anebo rovnou přenosný vařič a hrnec. Další takovou situací, kdy spíše tíhnu k pohodlnosti, je návštěva restaurace. Ideální jsou prostory s gaučem nebo křesílkem, a když už tak si sundat i boty. Protože jsem kuřák, je zároveň skvělé, když se takové prostory nacházejí venku, a ještě ideálnější je, když je zrovna léto a neprší.

Schopnost snášet nepohodlí

Velmi těžko snáším, když v hospodě o trochu déle nepřichází obsluha, případně se o trochu déle nevrací s nápojem. To je taky chvíle, kdy je jasně vidět moje nervozita. Nicméně délka chvíle, po kterou toto nepohodlí vydržím, se liší podle toho, v jakém jsem zrovna psychickém stavu. Vzpomínám si na sebe a jiné lidi čerstvě po atace psychózy, kdy byla nesnesitelná každá chvíle, kdy člověku něco chybělo. Když jsme byli takoví v hospodě dva, ten druhý to často nevydržel a šel objednat na bar a v závěru zase na bar zaplatit, aby se eliminovalo čekání. Pro mě tam ale vždy byla ještě jedna překážka, nechtěla jsem vyvolávat rozruch nebo někoho podráždit. Nepohodlí se vršilo na nepohodlí, protože mi bylo zároveň nepříjemné, že ten druhý člověk vzbuzoval nebo teoreticky mohl vzbudit nepřátelskou reakci u obsluhy svou netrpělivostí. Vždy se ve mně tyto dvě instance svářily a tak je tomu dodnes. Buď si udělám pohodlí a trpím tím, že mě za to někdo špatně hodnotí, anebo trpím nepohodlím, což někdy vede k zuřivosti, kterou ale z ohleduplnosti nedám najevo a jsem na to pyšná. Opět těžko nesu, když někdo, kdo je na tom podobně, svou zuřivost najevo dá. Když si ale přiblížím nějakou obvyklou cestu přeplněným MHD, je jasné, že je naprosto běžné, že tato zuřivost z nepohodlí vzniká. Bez podráždění snést extrémně nepohodlnou polohu lze snad jen ve dvou případech, buď když je člověk úplně uvolněný, anebo naopak v katatonii.

Pohodlnost a křesťanství

Nestavět se k pohodlnosti kriticky je pro mě těžké i z toho důvodu, že mám křesťanskou výchovu a velmi niterně vyznávám křesťanské ctnosti. V jedné křesťanské písni se například zpívá „úzkou bránou půjdu raději,“ v jiné zas „lepší na skále život svůj mít, pamatuj,“ a samozřejmě platí směrnice „dokázat nést svůj kříž“. Kromě toho se lze zamýšlet nad tím, nakolik je pohodlnost zaměnitelná s leností, která je jedním ze smrtelných hříchů. Na druhou stranu by křesťan neměl nutit druhé lidi prožívat bolest a té se, myslím, nepohodlí značně podobá, pokud s ní není zcela synonymní. Zkrátka nechat někoho trpět bolestí je vcelku nekřesťanské, a proto bychom měli lidem dopřávat co nejvíce pohodlí a nechtít po nich, aby se po našem boku plazili vánicí, když na konci té vánice neslibujeme ani kavárnu, natož království nebeské.