Žebrák a město
Auta projížděla, lidé přecházeli. V obchodech byly slevy, v kancelářích byla práce. Pokud se mluvilo, každý se s agresí vůči posluchači nebo vůči světu snažil na různých kalamitách ukázat, jaké všechny škody mu byly způsobeny. Viděl jsem jejich bledé tváře, jejich pozměněné účesy, jejich zbytečné šatstvo, a co bylo nejhorší, jejich falešné, starověké nebo povrchní hlasy; tak či onak, zubní kazy na pochodu.
Všude bylo tolik kouře, tolik aut a tolik hluku, že zlo kousek po kousku vstupovalo do lidí nosem, očima i ušima, dokud se sami nestali zlými. Ze spravedlivých, jimiž byli od přírody, je město postupně změnilo v monstra, hluchá k čemukoliv, co by mohlo připomínat spravedlnost. A život šel, podobně jako nějaký stroj, pořád dál.
Toho dne seděl žebrák ve škarpě na kraji chodníku. Pozoroval míhání aut, výpary z výfuků. Lidé ho míjeli a všichni vypadali stejně. Pro ty lidi byl žebrák jen překážkou, které je potřeba se vyhnout. Pak začalo poprchávat a ochladilo se. Foukal ledový větřík. Žebrákův plášť byl proděravělý a plný zaschlého hnisu, stejně jako žebrák sám, kterého měl ten plášť chránit.
Měl husí kůži a začal se v tom neutuchajícím větru třást. Zvedl nějaké noviny, přecházel po náměstí od stromu ke stromu a hledal místo, kde by mohl spočinout. A v tu si uvědomil, že spočinutí se nikdy nedočká, že ani to nejlepší místo nebude dost dobré. A když to pocítil, coby nejzkušenější muž na zemi, začal ztrácet sílu v pažích a nohou i v celém těle, uvnitř sebe pocítil prázdnotu, otevřela se mu ústa a povolily svaly obličeje, pevné zůstaly snad jen prosebné oči, a tehdy z něj vyšel tichý, niterný povzdech. To byla přicházející smrt. Vstal, aby požádal o pomoc, ale osud mu odepřel i tento poslední projev zoufalství. Společnost byla vinna tím, že se žebrák nijak nebránil, a on teď, když zapomněl, čím si zrovna prochází, usedl opět do škarpy na kraji chodníku. Zavolal přes ulici na prašivého psa, snad kvůli zimě, snad ze zvyku, kdo ví? Pes radostně přiběhl a pak se ti ubožáci objali a olizovali, aby si tak navzájem trochu ulevili od nepřízně osudu. Pes ho pak opustil, bezcílně se potuloval kolem a čekal, až ho zabije prašivina nebo srážka s autem.
Bylo už pět hodin odpoledne a žebrák se usadil poblíž schodů do metra. Dívky s kabelkami, ženy na podpatcích, muži s kufříky a mladíci s aurou veksláka, a tak dál, tisíce takových lidí. Když pohyb ustal, slunce zapadlo a chlad byl ještě citelnější. Zůstal sám. A jak už se neměl čím zabavit, pocítil hlad, trochu zase popošel, dokud nenašel strom, pod nímž byla země chutnější. Když dojedl, vyděsil se, jako by ho snad někdo sledoval: „k čertu, chápete, že jsem šílený?“ Právě v ten okamžik na něj několik spokojených tlusťochů zatroubilo z auta, aby se mu vysmáli: „myslí si blbec, že jí zem, ale jsou to hovna!“ Pak šlápli na plyn a zmizeli zjevně v dobrém rozmaru. Kolem deváté se ještě víc ochladilo a žebrák se stočil do klubíčka. Ztrácel v těle cit, necítil například nohy, ztratil nad sebou kontrolu a vstát už bylo nemožné. Lehl si a schoulil se do sebe. V tu chvíli na okamžik odeznělo jeho šílenství a on viděl ve své mysli ten čas, kdy byl ještě dítětem, viděl své rodiče a přátele. Vzpomněl si na hry s míčem a babiččino objetí. Chvíli se ještě třásl a pak zemřel.
Pes k němu přišel, kroužil kolem něj: čmuchal, nakonec zesmutněl, olizoval mrtvé tělo a slabě zakňučel, nedůvěřuje dokonce ani vlastním instinktům. A to byla žebrákova smrt.
Ráno tam zbylo tělo. Lidé, kteří ve spěchu nebo pomalu procházeli okolo, se na něj někdy podívali, jindy ne, nikdo ale nepřišel blíž. Nebesa se otevřela a sluneční žár vše osvítil a rozehřál. Včetně toho těla. Někdo mu nechal nějaké ovoce, až se vzbudí. A to přilákalo mouchy, které se pak v těle zabydlely. Začaly zraněními, oblastí konečníku, která byla plná výkalů, očima, ušima a nosem. Některé zariskovaly a vydaly se do napůl otevřených úst. A zejména z těchto důvodů se ti, kteří procházeli kolem, dovtípili, co se stalo, a radši odešli. Nový den, nové slunce. Kvůli zápachu se lidé drželi ještě dál. Pes, který se stále vracel, zoufale štěkal na mouchy a snažil se je zahnat, nakonec to ale vzdal. Během noci se přihnaly krysy a na následující den otevřely obří rudou galerii v břiše, ale ohryzaly také ruce, nohy a uši. Konečně bylo tělo odstraněno a vhozeno do hromadného hrobu.
Překlad Tomáš Vaněk
