12 let v Diagnóze F
rozhovor Davida Ašenbryla s adiktoložkou a rozhlasovou moderátorkou Adélou Paulik Lichkovou

Byla jste hloubavé dítě? Co vás zaujalo, bylo to nějaké rozpoznávání tajemství?

Byla jsem spíš dítě, které všechno bavilo. Bavilo mě vyrábět, věnovala jsem se zpěvu i hře na hudební nástroje a nepochybně mě svým způsobem bavilo i být středem pozornosti, což tak nějak přirozeně vedlo k tomu, že jsem se dostala k moderování a časem i k rozhlasu.

Co dělali vaši rodiče? Podporovali vás jako dítě dobrým způsobem?

Myslím, že rodiče dělali, co bylo v jejich silách, a ačkoliv jsem nepochybně některé věci potřebovala jinak, s odstupem času a současnou vlastní zkušeností s rodičovskou rolí, myslím, že to dělali dobře.

Jak jste se vlastně dostala k psychoterapii?

Já si vlastně jako první zvolila sociální práci. Od dospívání mi byla blízká problematika návykových látek, už záhy po osmnáctinách jsem pracovala jako dobrovolnice v terénním programu pro uživatele drog. Studovat sociální práci nebo něco podobného bylo logickým dalším krokem, abych tuto práci mohla dělat profesionálně. Během svého působení v adiktologických službách jsem pak nastoupila do sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku a začala se více vzdělávat tímto směrem.

Moderovala a vytvářela jste na rádiu Wave pořad Diagnóza F. Kdo vám nabídl tam působit, jak vše začalo?

Začalo to krátce po mém příchodu na stanici, kam jsem původně nastoupila jako zprávařka v roce 2008. Když kolegové zjistili, že pracuji v oblasti terapie závislostí, navrhli, že bychom mohli vytvořit pořad, který se těmto tématům bude věnovat. No a z toho vznikla v roce 2011 Diagnóza F, která letos, po 12 letech v éteru, získala cenu Jaroslava Skály za publikační počin v oblasti návykových poruch a duševního zdraví. Z toho mám velkou radost. A taky z toho, že se častokrát ozývali lidé s tím, že jim rozhovor, který slyšeli, v něčem pomohl, třeba je pomyslně nakopl, aby vyhledali pomoc, nebo jim bylo blízké, že nejsou ve svých trápeních sami.

Jaká byla vaše motivace při tvoření rozhlasových pořadů? Hosté vám připadali zvláštní a zajímaví? Co jste se snažila u nich pro posluchače objevit?

Témata jsem vybírala podle toho, co si myslím, že bude posluchače zajímat a co v naprosté většině zajímá i mě samotnou. A hledala odpovědi na otázky, které by mohly pomoci lidem, kteří nás poslouchali, na věci, na které jsem se třeba zas až tak často neptala. Za těch více než 12 let prošly pořadem stovky lidí a každý byl jiný. Můžu ale říct, že většina rozhovorů mě moc bavila.

Pořad byl slušně poslouchaný. Co vám s ním dělalo radost?

To, že ho lidé leckdy používali jako nástroj pro osobní růst, pro svou vlastní terapeutickou práci s tématy, o nichž jsme mluvili a jich se třeba bezprostředně týkají. Občas to slýchám i od svých klientů v terapii, že slyšeli nějaký konkrétní rozhovor a že si z toho vzali něco pro sebe, to je vždycky veliká radost.

Když pořad Diagnóza F vznikal, tušila jste, že bude tak úspěšný?

Já na začátku Diagnózy F vlastně vůbec netušila, do čeho jdu, takže ani takový úspěch jsem nečekala.

Byly tehdy třeba i jiné varianty jeho názvu? 

Myslím, že jsme tak nějak logicky směřovali právě k Diagnóze F, jiné názvy si nepamatuji.

Máte vlastní terapeutickou praxi. Pomáhala vám v ní rozhlasová práce s nemocnými?

Ano i ne. Jak jsem řekla před chvílí, někdy mohou být rozhovory, které jsem dělala v rádiu, pro některé klienty inspirativní. Ale někdy, když přijde klient a teprve během doby, kdy ke mně chodí, se dozví, že vlastně dělám i Diagnózu F, jsem trochu v rozpacích. Bylo zvláštní být v téhle dvojroli.

Máte nějaké zajímavé historky z natáčení? Co si ještě výrazně pamatujete za ty roky? Zažila jste humorné situace?

Zažila jsem spoustu humorných situací. Pro odlehčení před rozhovory jsem občas vyprávěla o jednom pánovi, který byl v Diagnóze F úplně v začátcích pořadu. Do konce vysílání zbývaly čtyři minuty a nebylo úplně možné přetahovat do dalšího programu, tak jsme se domluvili, že mu budu během posledních otázek ukazovat na prstech, kolik minut máme do konce. No a když jsem položila otázku, on zavřel oči a odpovídal. Mohla jsem si na prstech ukazovat, co jsem chtěla…

A jak jste to vyřešila?

Myslím, že jsem mu zkoušela do odpovědi vstupovat a nějak ho decentně informovat o tom, že už potřebujeme končit, ale časový limit jsme nepochybně tenkrát překročili.

Posloucháte sama rozhlas a podcasty? Inspirujete se prací kolegů? 

Občas ano, baví mě rozhovory se zajímavými a inspirativními lidmi a baví mě, jak se někteří kolegové ptají.

Pracujete jako adiktoložka, jaké psychoaktivní substance jste sama vyzkoušela, jestli to není tajemství.

Zkušenosti s návykovými látkami mám, ale blíže na tuto otázku neodpovídám. Třeba proto, že jsem tyto zkušenosti v práci prakticky nikdy nepotřebovala. I když se na to občas klienti ptají.

Co si myslíte o destigmatizaci psychiatrie a nemocných? Myslíte, že se to u nás daří? Jaké je to v zahraničí, máte přehled?

Myslím, že je potřeba o těch věcech stále mluvit, dělat je více srozumitelnými, abychom si uvědomovali, jak běžné téma to je. Řada aktivit v tomhle ohledu je skvělá, někdy paradoxně trochu zaostává praxe ve velkých psychiatrických či jiných zdravotnických zařízeních, ale věřím, že jdeme dobrou cestou. I když bude ještě dlouhá. Zahraniční zkušenosti nemám.

Duševně nemocní mají svá specifika. Co byste jim poradila nebo radíte, když s nimi komunikujete?

Myslím, že každý člověk má svá specifika a je celkem jedno, jestli je to proto, že máte duševní onemocnění, jednu nohu, nevidíte nebo jste introvert. Já se snažím lidem moc neradit, ale pokud bych měla, pak jen vyzývám k větší shovívavosti, protože nikdo nevíme, co má za sebou člověk, který s námi mluví, co prožívá, nevíme, proč se chová právě takhle.

Jak se daří vašemu soukromému životu? Zasahuje do něho vaše praxe trochu víc?

Řekla bych, že dobře. Snažím vyvažovat rovnováhu mezi osobním a pracovním životem a dávat přednost věcem, které jsou skutečně důležité. A věřím, že když se k sobě budu sama chovat s úctou a respektem, budou se to ode mě moci učit i moji klienti, kteří s podobnými tématy často přicházejí.

Byla jste někdy v životě sama v krizi, která by připomínala to, co zažívají vaši hosté? 

Těžké chvíle jsem v životě zažila, ale jestli byly takové, jaké zažívali mí hosté, to nedokážu říct. To, zda se prožívaná věc stane krizí, záleží na mnoha faktorech, např. na tom, zda jsme nějakou podobnou situaci v minulosti zažili, jak jsme ji zvládli, jak se aktuálně cítíme, jak jsme zranitelní aj. Z toho plyne, že krize je velmi subjektivní záležitost a je nemožné ji srovnávat s krizí někoho jiného.

Co byste chtěla ještě říct duševně nemocným, i těm zdravým? V čem je podle vás paprsek naděje?

Naděje je vždycky. V dobrém slově, v odvaze milovat, v chuti jít dál. Chápu, že je to někdy, třeba v kontextu projevů některých duševních poruch nelehké, ale cesta úzdravy je možná, i když málokdy snadná. A je fajn, když naše životy stojí na pevných základech zdravých vztahů k sobě i okolí, zdravém životním stylu a laskavosti.

Proč jste se rozhodla s přípravou Diagnózy F skončit a jaký bude další osud pořadu?

To rozhodnutí se utvářelo posledních několik měsíců a vedla k němu řada drobných okolností. Tou hlavní byla potřeba najít více klidu v neklidné době a víc času pro sebe a své nejbližší. Souvisí to i s tím, že jinak pracuji v ambulancích v Praze, Mladé Boleslavi, Liberci a v Semilech, a to už nějaký čas zabere… Za těch 12 let jsem v Diagnóze F potkala velkou spoustu skvělých lidí a měla možnost se jich zeptat na spoustu věcí. Psali mi lidé, kterých se konkrétní rozhovory dotkly a některým snad i pomohly. Mezi hosty Diagnózy F jsem našla přátele, kamarády, svého terapeuta a z některých hostů se stali mí klienti. Na to všechno myslím s vděčností, ale i s klidem, protože cítím, že je ten správný čas jít zase dál. A jestli mi bude Diagnóza chybět? Bude. Už teď chybí, ale to k tomu patří.

Diagnóza F nicméně nekončí. Teď odpočívá, převléká se do nového kabátu a připravuje se na nový začátek, protože téma duševního zdraví si pozornost velmi zaslouží.