Jak předvídat úsvit vlastní vědy
Věda. Vždycky cizí a urážlivá zejména pro lidi stižené něčím svým. Pomiňte prosím, asi jsem jen něco neprochopil. Všichni, kdo se neúčastní společného světa, jsou na tom ve výsledku biti. Bylo by nejžádoucnější držet se proto těch nejprostřednějších banalit, na kterých se nakonec po vylámání všech bílých i zlatých zubů moudrosti všichni shodnou? Ó ale jistě. To by bylo nejžádoucnější. Přesto je tu řada lidí, kteří se bez nároku na honorář nebo slávu nebo i s tím nárokem pokouší sami myslet. Pokusme se jim pomoct, jak se nenechat vykolejit, když se konečně byli pohnuli z místa a jsou proto ohrožení srážkou s kolektivním blbcem. Pro představu jakoby introvertní platónské spíš vědy je potřeba snad vědět jen to, že je možná, i když bezvýsledná. Že je do krajnosti a do důsledku sdílená všemi hledajícími a do jisté míry i těmi, kteří ke své škodě něco nalezli. Tato věda je plná údivu a radosti, proto si ji nikdy nenechme naleptat a onálepkovat představou, že není dostatečná. Většinu hrubých odsudků vlastního myšlení si pořídíme sami po srážce s kolektivním instinktem lidí, kteří se obejdou bez myšlení. Je-li nám ale drahé nejen vzájemné poznávání se, jsme tu správně. Založme cech v Čechách, abychom mohli mluvit svou řečí a přitom si dovedli společně ulehčit od metafyzického břemene, které jakákoliv snaha mít svůj vlastní vnitřní život nutně tváří v tvář institucím slasti, viny nebo hříchu přináší. Neberme se vážně, ale ani si vážnost neupírejme. Zrušme zas cech, který jsme prve založili, veškerá naše společenská moc nechť je imaginární, nejsme lékaři a nepotřebujeme proto komory ani komůrky. Tohle je prosím chaotický kurz sebeobrany, žádný manifest protentokrát.
