A zem jej políbila něžnými rty
Rozhovor Tomáše Vaňka s opavským básníkem Ondřejem Hložkem

O Ondřeji Hložkovi se mnoho z nás mělo možnost dozvědět díky dokumentu Péče o duši (Česká televize, 2022). Když jsem jej oslovil s žádostí o rozhovor, ukázalo se, že zná náš časopis. Příjemné překvapení! A tak v tomto pro Ondřeje známém prostředí vychází nyní jak rozhovor, tak i šest jeho dosud nepublikovaných básní.

V prvním dílu dokumentu Péče o duši upozorňujete na skutečnost, že jste nikdy za posledních pět let nenapsal báseň v depresi. To pořád platí?

Ano, pořád to tak je. V depresivní fázi mám potíž se vůbec zvednout a existovat, natožpak cokoliv tvořit. Problémem je i tak obyčejná věc jako si dojít na záchod nebo se stravovat. Naštěstí tohle mám už pár let za sebou, díky medikaci a důslednému sledování průběhu poruchy se mi podařilo udržet vlastní náladu na té stupnici docela vysoko. Vnímám tam kolísání mezi světlými a velmi prozářenými chvílemi. Ovšem právě z nich pramení možná to vyšší nebezpečí než z těch depresivních.

Vaše tvorba, z níž máme možnost otisknout několik textů, ale nepůsobí nijak manicky, spíš melancholicky. Zobrazujete těžká existenciální témata, jak jste se k nim vlastně v životě dostal? A ještě si neodpustím podotázku, jestli vám vaše básnická tvorba spíš pomáhá tuto životní tíži zvládnout, nebo ji spíš sytí a podporuje?

Píšu o tom, co vidím, znám, zažil jsem, zažilo mé okolí, moji přátelé, jsem spíš zaznamenávač, který je na vhodném místě ve vhodný čas. Sedněte si někdy do nádražního bufetu nebo do staré hospody kdekoliv v naší zemi, za chvíli máte příběhů a útržků na několik dalších knih. Je fantastické, že to za takovou dobu, co takovýmto způsobem materiál k psaní sbírám, nevyschlo. Myslím si ale, že se blížím do momentu, kdy bude rybník těchto motivů vyčerpán a budu postaven před nutnost volby dalšího autorského posunu. Kam to bude netuším, rozhodně ale chci psát o něčem, k čemu mám lidský vztah, abych si nemusel vymýšlet témata, ke kterým nemám čím přispět. Vnímám mezi mladými autory to, co je trendy, ale takto jsem nikdy netvořil a tvořit nehodlám. I když vím, že umím napsat příležitostný text, nebude to to stěžejní, čemu se chci věnovat. Centrem všeho zůstává vlastní zážitek, dále místo pobytu, lidé v něm, jejich příběhy, jejich ztráty, jejich údiv nad světem a pokorné přijetí nebo zoufalé vzdorování. Postavy z vlastních básnických sbírek a z novely dobře znám, znám jejich životní minely, v psaní a přepisování jejich příběhů jsem leccos vytrpěl, ale určitě jsem si to strádání nepouštěl do vlastní hlavy. Ta má svých vlastních příběhů dost, se kterými se musí vyrovnávat, tak ještě nemusím zvládat těžkosti těch, o kterých píšu.

Kdy jste vlastně začal psát a jaké třeba mezníky vidíte ve svém vztahu k básním a psanému slovu.

Důležitější, než psát bylo začít jinak číst. Ale také poslouchat. Jako desetileté dítě jsem poprvé sáhl do knihovny rodičů, kde byly antické legendy, Villonovy básně a podobné ne úplně dětské knížky. Díky tátově hudebnímu vkusu jsem se seznámil také s různými odvětvími heavy metalu, poprvé slyšel Black Sabbath, tátovi bratranci mi přehráli kazetu skupiny Megadeth a jejich zásadního alba Youthanasia a už jsem byl lapen v jiném světě než většina mých vrstevníků. Obrovské nadšení pro literaturu v kombinaci s hudbou mi vštípil Roman Kubala, třídní učitel na vyšším stupni základní školy a zároveň vedoucí cimbálové muziky, kde jsem hrával střídavě na cimbál a na kontrabas, aby ten druhý nástroj posléze zvítězil. Za veškeré základy vděčím Romanovu přehledu a vědění. Na gymnáziu jsem pak našel cestu k Radku Glabazňovi, opavskému básníkovi, který mě seznámil s dalšími autory – Mirkem Černým, Davidem Bátorem, Radkem Mikšíčkem.

První veršovánky jsem psal na základce, sladkobolnou tvorbu někdy před maturitou, ale až na vysoké škole a seznámením se s Jakubem Chrobákem a uměleckým okruhem kolem Ostravy a Vsetínska jsem toho o psaní zjistil více. Spoluvytvářeli jsme na deset let poměrně zajímavý literární svět mezi Opavou a Ostravou.

V jakém smyslu jste vlastně začal jinak číst? A jak to třeba souvisí se způsobem, kterým sám píšete? Jste sám sobě prvním čtenářem a editorem?

Rozkládal jsem si děje na různé menší části, snažil jsem se už jako dítě uhodnout, co se stane v dalších kapitolách. A když se mi v knize něco nepozdávalo, pro sebe jsem si to upravil. Později to třeba znamenalo, že jsem se snažil uhodnout, jak se zachová třeba lyrický subjekt v některé mé básni. Většinou ale došel někam na okraj lidské skály a civěl do propasti pod sebou, neviděl naději, tak jsem ho občas popostrčil tam, kde ještě chvilku zůstal nohama na zemi.

Sám sobě čtenářem jsem si jen částečně, snažím se, aby báseň plynula. Většinu vyposlechne manželka, která buď řekne, že je to pitomost nebo naopak. Ve chvíli, kdy mám pocit, že už moc kalkuluji a tlačím na pilu, aby báseň přinesla poselství, tak vím, že je k ničemu a rovnou ji vyhazuji. Ale editorem si sám nejsem. I když, v nové sbírce Schieferfelder budu mít uvedeného jediného editora, ale mohli tam být klidně tři čtyři lidé, protože text četla a slyšela celá řada píšících autorů, kteří se k ní více či méně vyjadřovali.

Posloucháte pořád heavy metal a kdo jsou vaši oblíbení umělci napříč časy a žánry?

Mám rád spoustu žánrů, vůbec neposlouchám snad jen dechovku a pop. Dost poslouchám rock i metal, v autě mi stále dokola hrají Pink Floyd, Rammstein, Deep Purple, Steven Wilson, Ozzy Osbourne, Pearl Jam, ale i vážná hudba a taky cokoliv, co má nějaký přesah a nerespektuje zavedené škatulky, třeba hudbu Marie Puttnerové a třeba cokoliv od Petra Uviry. Vyjmenovat by je všechny dalo práci. Ale když přejdeme od hudby k výtvarnému umění, tak mám rád třeba práci sochaře Otto Gutfreunda, ze současných pak Daniela Kloseho, a také malíře Matěje Lipavského a Michaelu Mainx. Ty tři poslední jsem nevybral náhodou: jsou to moji přátelé a s posledními z dvěma jmenovaných jsme už na pár knihách spolupracovali.

Právě vychází vaše kniha Schieferfelder (Břidličná pole) u nakladatelství Paper Jam. Co v ní čtenáři najdou a co možná jim třeba i unikne?

Je to kniha, kterou jsem poprvé nepsal zcela intuitivně, ale připravil jsem se na ni i v podobě rešerší. Důležité bylo, aby text pokud možno obsáhl celou oblast, o které jsem se rozhodl psát. Jde o jihozápadní Opavsko, Vítkovsko, prostor těžby břidlice a velmi těžkého života těch tolik proklamovaných a současnými beletristickými autory ždímaných a „znásilňovaných“ Sudet. V mé nové sbírce projdeme celou krajinou od vodního díla Kružberk ke Slezské Hartě, od Kerhartic po Staré Těchanovice. Ale není to jen místopis, je to slepování odštípnutých kusů slezského srdce, které bylo německé stejně jako české, velké, odvážné, statečné v potýkání se s krajinou a těžkostmi žití v místě, jehož paměť měla být vymazána. Je to kniha věnovaná obyvatelům tvrdé země, která je políbila něžnými rty navždycky. A oni zůstali, abych já pak mohl o desítky let později podat zprávu o jejich zápasu.

Co vlastně přitahuje umělce k tématu Sudet? Jistá třeba surovost a bezútěšnost života, nebo třeba alkohol a drogy? Jaká díla jste měl na mysli, když jste zmínil to ždímání? Přiznám se, že jsem nic na toto téma nečetl, ale napadnul mě seriál Pustina, jehož pár dílů jsem viděl.

Myslím, že to může být jakási dosavadní nevyčerpanost toho tématu. Asi také to, že u nás nikdy neproběhlo jakési přiznání poválečné viny při divokých odsunech. Češi vraždili nevinné Němce, ženy a děti nevyjímaje. A jakmile se toto téma objeví v knize, hned se strhne nějaká kontroverze, spousty lidí to chování omlouvají příkořím, které se dělo naší zemi během 2. světové války. Berou si dějiny jako rukojmí a zakrývají tím skutečné zločiny. Kdo se z autorů s tématem druhé vojny dobře popasoval, tak Radka Denemarková v knize Peníze od Hitlera, Jakuba Katalpa v románu Němci a dále Pavel Šuba s dílem Na sudetských horách se nezpívá a Leoš Kyša v knize Sudetenland, která nabízí alternativní pohled na výsledek války. Ty, kteří ždímají, jmenovat nebudu. Raději ať zaznívají ti, kteří to téma zpracovávají silně, a nepůsobí to jako neproškrtaný výcuc z Wikipedie.

Jakým způsobem ovlivnila zkušenost s depresemi a mániemi vaši inteligenci? Máte pocit, že vám nemoc něco vzala, nebo naopak přinesla třeba i pozitivního?

Tak v prvé řadě nejde o nemoc. Nemoc jde vyléčit, zatímco bipolární afektivní porucha je rekurentní, tedy znovu se projevující. Možná proto, že to mám na celý život, jsem se přestal stavět do role oběti. Ale trvalo to drahně času. Člověk má pocit jakési nespravedlnosti, pořád si přehrává, kde a co se stalo špatně. Paradoxně čím více jsem o maniodepresi věděl, tím hůř jsem se s tím vším pasoval. Až do chvíle, kdy jsem se zaměřil na to, co opravdu potřebuji k tomu, abych fungoval. A překvapivě jsem zjistil, že toho není tak moc. Když se za pomocí několika málo jistot ukotvíte ve světě, pustíte do něj práci, zdravý rozum a začnete se poznávat, jste na dobré cestě. Ta ale vede přes plno výmolů a chyb. Po těch letech, kdy si vlastní svět dělám jednodušším, jsem vymazal celou řadu stresových faktorů, spouštěčů těch nedobrých stavů. A mám pocit, že postupnou prací se s tím bude dát žít pro okolí téměř nepozorovaně. Bipolárka mi vzala spoustu dní, které jsem mohl strávit jinak než sebelítostí. Přinesla poznání, že přátel má člověk opravdu jen pár, ten zbytek zájem předstírá, ne-li se přímo obává podat pomocnou ruku, aby nevystoupil z vlastní komfortní zóny.

Děkuju za tuto odpověď, bude myslím pro hodně našich čtenářů inspirativní, jakým způsobem jste své někdejší propady i výboje dostal pod kontrolu. Ještě bych se ale vrátil k té inteligenci jako takové, nebo řekněme možnosti využít svůj intelekt naplno. Cítíte v tuto chvíli nějaká nová obtěžující omezení nebo třeba naopak spíš otevření nějakých prostor ve vaší mysli, které dřív byly nedostupné nebo netušené? Nechci vás ale k ničemu navádět…

Chtěl bych dodat, že necítím, že bych měl úplně všechno pod kontrolou. To rozhodně ne. Někde něco pořád doutná, ale zůstávám v klidu. Musím. Občas mám silný a upřímný pocit, že mi čas boje s poruchou vzal možnost ještě dál studovat, ale to už teď nezjistím a příliš se tím nezabývám. Raději zůstávám v tom, co mohu nyní ovlivnit, co si naplánovat, co zdolat.

Dost mi v tom pomohla víra. Nemyslím tím každodenní chození do kostela a přijímání eucharistie, to je jen symbolika. To, co jsem si odnesl z hovorů s minoritským mnichem Karlem, který mě připravoval na křest a biřmování, bylo zotvírání snad všech témat lidského života. A ta jsem začal nahlížet trochu jinak. Zastavil se mi čas, přestal jsem tak šíleně spěchat na vlastní výsledky, spíše se zaměřil na to, abych s nimi byl spokojen já. Rázem se mi odhalily mé vlastní rezervy a měl jsem najednou sílu do toho šlápnout poctivěji.

Ještě mě dost zarazilo, že vidíte zápas s duševní nemocí jako utápění se v sebelítosti. S dovolením tu ocituji pár slov z vašeho e-mailu… Můžete se k tomu ještě více vyjádřit?

I ztracený čas ve zmítání se v poruše je čas nalezený, protože byl součástí boje.

Něčeho, co se nedá jen tak vysvětlit. Jsem nesmírně rád, že mám tu výhodu a obrovskou nápomoc v podobě odstupu od toho času, kdy jsem byl zmítán opravdu někde na hranici života a smrti. Teď to vidím jinak, než jsem to viděl před pěti lety. Smířil jsem se a pracuji s tím. Každý to přeci máme jinak. Cokoliv kdokoliv přežije, prožije, tak je hodno záznamu, ale s určitou mírou.

Hned bych rád dodal, že tak vidím svůj vlastní zápas s duševní nemocí. A také po určité době, s odstupem. Jsou lidé, kteří si diagnózu hýčkají. Dělal jsem to taky. Přišlo mi to zajímavé se někam nechat vystřelit a v té chvíli být úplně mimo sebe. Pak jsem přišel na to, že to děsí mou ženu. A to byla jedna z těch věcí, kdy jsem si řekl, že bych měl něco dělat, dokud mohu, dokud na to mám já sám, aniž bych byl odkázán na kompletní pomoc odjinud. Možná i proto jsem všechny obtíže dokázal vyřešit ambulantně. Nikdy jsem nebyl ani minutu pacientem jakékoliv psychiatrické nemocnice. A to štěstí mám doposud.

Jak už bylo řečeno, hodně vašich posledních textů je inspirováno krajem, ve kterém žijete. Co byste řekl o lidech, se kterými se zde setkáváte, tak nějak na první dobrou? Máte pocit, že žijí jinak než lidé ve větších městech v Čechách?

Nemyslím si, že by Severní Morava a Slezsko byly kraje v dnešní době výrazně něčím zvláštní co do složení lidí. Možná ten větší výskyt periferií a míst s poměrně vysokou nezaměstnaností zapříčiňuje to, že se tady více pije a také se tu stále daří politicky obskurním seskupením. Samotná Opava je politicky vedená bizarní směsicí figurek, které dohromady připomínají legendárního komunistického krajského tajemníka Mamulu. Opava za poslední roky tak nějak v té politické kultuře zhrubla, zpitoměla, a je maloměstem se všemi svými zápory. Ale zůstávám tu rád, rád se potkávám s těmi, co nemelou pantem, za nimiž jde vidět kus práce. A jsou to lidé různých profesí. Všude žijí dobří lidé a taky parchanti.

Vy sám pořádáte hodně kulturních akcí, různých literárních večerů, veřejných čtení, na kterých samozřejmě i vystupujete, právě v Opavě a v okolí. Je pro vás důležité takto veřejně působit, co vám to přináší?

Těch čtení v letošním roce zase přibylo, poslední dva roky jsem lehce stagnoval, důvodů bylo několik. Musel jsem najít chuť pořádat něco podobného, jako byly Básnické hlasy, které jsme s Jakubem Chrobákem vedli deset let. Tři roky jsme se nad literaturou setkávali při Literární Myslivně, uspořádal jsem v kooperaci také několik akcí na zřícenině hradu Vikštejn. Teď třetím rokem pořádám bytová čtení ve vlastním obýváku, kdy jsme se rozhodli se ženou zvát především autory a autorky, které chceme slyšet oba. Každý z nás má právo veta. Jde o tři až čtyři večery za rok.

Snažím se v Opavě vystoupit maximálně dvakrát třikrát za rok, někdy to vyjde, někdy je těch výstupů víc. Autorské čtení je pro mě rychlejší způsob předání nových básní k posluchači, než je vydání nové knihy.

Občas jsem vyzván, abych řekl pár slov u příležitosti nějakého výročí, například u připomínky zavraždění Milady Horákové, připomínky okupace v srpnu 1968, úmrtí prvního českého prezidenta Václava Havla a podobně. To ale opravdu jen marginálně, abych nezůstal jen jakousi angažovanou mluvící hlavou.

Mne se na Václava Havla nikdo neptá. Čím to je, že vás s těmito pozvánkami oslovují?

V Opavě se angažuje spousta mých přátel v různých dobrovolnických svazcích, ale také ve věcech politických. Máme tu odnož Milionu chvilek pro demokracii jakožto kultivátorů politické kultury, a ti právě podobná setkání připravují. S některými se známe dobrých dvacet let skrze různá kulturní setkání. Jsou to hudebníci, historici, učitelé, literáti, lidé dobrovolně se angažující ve veřejném prostoru. Jejich práce je obrovská a mnohdy nedoceněná a nedocenitelná.

Začínám vám tu Opavu závidět. My, co si užíváme relativní anonymity velkoměsta, končíme často osamělí a vykořenění někde na úplné periferii všeho dění. Nikdo nás nevidí a my nevidíme nikoho. Může to být úlevné, ale je to taky zrádné. Jak těžké pro vás bylo pohybovat se ve vztahové síti menšího města třeba v dobách mánie, respektive jak jste třeba po odeznění manického stavu svému okolí všechno vysvětloval?

Vydat se na ulici uprostřed poledního ruchu bylo někdy velmi těžké, skoro nemožné. Máte pocit, že se na vás každý dívá, zaměřuje, že o vás všichni všechno vědí. Člověk je stižen naprosto nereálnými záchvaty strachu z odhalení, cizí oči na vás visí a vy si přejete jen rychle dojít pro rohlíky a zapadnout zase zpátky za dveře bytu. A pak byly chvíle, kdy jste měl pocit absolutní lhostejnosti ke všemu, bylo vám jedno, v čem jste vyšel na ulici, klidně v pyžamu a bos. I maloměsto má své zákonitosti v anonymitě, jen člověk ve větším městě má možná rychlejší pocit, že se mu to děje. Na malém městě je člověku také jedno, co se s vámi děje. Nebo se to alespoň tolik nešíří jako na vesnici.

Když všechny výkyvy odezněly, měl jsem zpočátku urputnou snahu vysvětlovat nejbližšímu okolí, co se děje. Možná kdybych to řekl jednou a srozumitelněji, nemusel bych se k tomu později ještě tolikrát vracet. Je dost těžké vysvětlit blízkým lidem, že vám jako fakt skvělý nápad přijde skočit do záhonu s růžemi nebo z mostu do řeky. Nedivím se, že si celá řada klepala na čelo.

Několikrát jste zmínil svou manželku. Recitujete jí jako prvnímu člověku své verše, vzdálil jste se kvůli ní od omamného světa šílenství. Pořádáte spolu bytová čtení. Promítl se tak silný zážitek ze života ve dvou i do vašich knih?

Určitě ano. Kde přesně, to prozrazovat nebudu, to je naše soukromí. Každopádně dost lidí, kteří přečetli mou novelu „Asi jsme cestou něco ztratili“, si myslelo, že jsem jen čistě popsal vlastní život. To by bylo hodně nezdvořilé nejen k vlastní ženě, ale i ostatním členům rodiny. Silné zážitky ze života raději promítám do dalších dní, aby bylo na čem stavět, když zrovna nesvítí slunce. Ale to není tak často, protože se vzájemně respektujeme a umíme si vyjít vstříc.