Recenze – Hlasy – Marius Romme a Sandra Escher (eds.)
Do rukou se mi dostala už deset let stará kniha o slyšení hlasů a vzhledem k tomu, že jsem se se slyšením hlasů sám dlouho potýkal, neváhal jsem, a pustil se do jejího čtení.
Začátek vypadal slibně – dozvěděl jsem se o tom, jak psychiatr Marius Romme nalezl v Holandsku 450 slyšitelů hlasů, z nichž 150 nemělo s hlasy žádné potíže. Zorganizoval pro ně konferenci, kde poprvé přednášeli pouze lidé slyšící hlasy. Píše, že: ‘Mnoho z toho, co jsme na kongresu slyšeli, potvrdilo, že redukovat hlasy na pouhou patologii nepřínáší pacientům v jejich snaze je zvládnout užitek.’ Bylo tedy nutné pochopit, proč některým lidem slyšení hlasů nedělá problémy, a jak pomoci lidem, kteří s hlasy problémy měli, ale nenacházeli v psychiatrii žádnou smysluplnou pomoc. Tím v podstatě začalo hnutí slyšení hlasů.
Další část knihy už pro mě byla těžší ke zkousnutí, neboť čtvrtá kapitola pojednává o parapsychologii, psychických a mystických zážitcích, magnetismu, a snaží se v těchto oblastech najít důvod pro vznik hlasů. Připomíná, že všechny postavy západních monoteistických náboženství (Mojžíš, Ježíš a Mohamed) slyšeli hlasy.
Šestá kapitola pojednává o lidech, kteří se svými hlasy mají fungující vztah. Ukazuje se, že skutečným problémem nejsou hlasy, ale neschopnost je zvládnout. Všech sedm lidí v této kapitole mají pro své hlasy parapsychologické nebo spirituální vysvětlení. Například chápou hlasy jako duše zemřelých. Mě by zajímalo, zda se mezi lidmi, kteří s hlasy umí pracovat, nenajdou i tací, kteří mají pro své hlasy jiná vysvětlení.
Kniha pokračuje v několika pohledech na parapsychologii, mysticismus a osobní rozvoj. Až v osmé kapitole se dozvídáme příběhy lidí, jež v nějakou dobu zachytila psychiatrie, a kteří byli kvůli hlasům i hospitalizováni. Mnozí z těchto autorů museli psychiatrii opustit, aby se se svými hlasy mohli identifikovat a najít cestu, jak s nimi bezproblémově žít.
O kapitolu dále píše Marius Romme o psychiatrických a psychologických vysvětleních slyšení hlasů a o formách léčby či pomoci z těchto směrů. Pro mě osobně byla tato část nejvíce zajímavá a odpověděla na některé otázky, které jsem do té doby měl.
Kapitola deset pojednává o různých technikách, jak hlasy zvládat, a jako taková je pro slyšitele hlasů nejvíce užitečná. Píše se zde o užívání deníku, o svépomocných skupinách či o technikách zvládání úzkosti. Medikace je až na posledním místě, pár stránek před zakončením knihy. Vzhledem k tomu, že kniha je do určité míry antipsychiatrická, snad ani nemohlo být jinak.
Na závěr je nutné říct, že kniha ‘Hlasy’ může být zajímavá pro kde koho – ať už člověk hledá vysvětlení pro fenomém hlasů v duchovní nebo psychologické sféře. Kapitola o zvládání hlasů je skvěle napsána a může pomoci lidem bojujícím se svými hlasy. Bez pochyb i rodinní příslušníci či lidé pracující v oblastech, kde pomáhají lidem slyšícím hlasy, mohou z této knihy mnoho vytěžit.
