(Ne)klidně o neklidu

To chce klid, říká Švejk a podobně evidentně smýšlejí i zaměstnanci blázince, když kurtují lidi postižené psychózou k erárním lůžkům. Není čas s nimi prohodit pár přátelských slov, nejsou na to peníze. A lidé, kteří by k tomu měli být povolaní, tedy personál léčebny, se zdráhají uvěřit tomu, že by od nich někdo projevy nadstandardní lidskosti očekával. Jak psát klidně o tom, co se děje za zdmi psychiatrických nemocnic, když jde často o to nejhorší porušování lidských práv, například práva dojít si svobodně na toaletu, mít u sebe své věci, mít kontakt s blízkými a dostatečné informace o své situaci, a to nejen zdravotní, ale i lidské?

Různí vykladači toho, co se na tzv. neklidových odděleních blázinců děje, se zamýšlejí spíš nad mírou užití omezujících prostředků, než aby se vciťovali do člověka, který sem byl deportován. Ten skutečně nevnímá, jak mírně jsou nasazeny všechny tyto prostředky pro jeho dobro. Zatímco svědectvím obětí válečných zločinů nebo třeba vyšetřujících metod StB se a priori věří, i když ani o jejich osudy se přepracovaná veřejnost dvakrát nezajímá, v případě tzv. neklidných bláznů, psychiatrických pacientů, lidí na hlavu, je situace odlišná. Těm se prostě věřit nedá! Zde se skutečně oprávněně domníváme, že dokud nebudou hozeni na postel a do klidu a dokud nebude jejich mysl zpacifikována do obvyklé a průměrné lidské šedi, nebude ani možné s nimi rozmlouvat, něco se od nich dozvídat a podobně. A dokonce jim nepřikládáme ani tolik důvěry, aby mohli mluvit o tom, jak se k nim choval personál. Tito pomatenci totiž vše vnímají posunutě, takže třeba i obyčejná vizita nebo nucené sprchování, strhávání oděvu a podobně, se jim může jevit jako obzvláštní útok na jejich přebujelou individualitu, když se ve skutečnosti jedná o pouhou rutinu, snad trochu dryáčnickou, ale v zásadě nijak zle myšlenou.

To musel přijít až novinář Michal Štingl, který se rozhodl udělat z celého tohoto pokoutného dění vlastní kauzu, přehnal to možná s nadšením pro vyjevování toho, co se kde děje a o čem se nemluví, nakonec nejspíš i ztratil veškeré zábrany a neposlouchal druhé, kteří mluví opatrně v duchu Haškova hrdiny a hlásají smířlivost. Vždyť když si všichni sedneme k jednomu stolu, v klidu všechno rozebereme a necháme si svůj čas zaplatit, nakonec zjistíme, že jsme na jedné lodi.

Vyprávění o neklidu už zase vyšlo z módy, my lidé, kteří chceme vidět pozitivní změny v oblasti péče o duševní zdraví, musíme tak opět odložit svou dychtivost a spíš počkat, s čím přijdou ti, kteří nic z toho ani v náznaku nezažili.