Dominic Cruz | Příběh
Ať malba sama vypráví!
Když jsem mluvil s Dominicem Cruzem (1998), americkým malířem samoukem, měl jsem skoro dojem nějakého spiknutí. Jak může trauma být zdrojem něčeho mimořádného? Dominicovo umění je jen stěží oddělitelné od jeho osudu. Ale zároveň vypráví příběh, který nejde vměstnat do slov.
Po většinu dnů se Dominic Cruz po návratu z práce pokouší dostat obrazy ze své mysli na papír. Pomocí svého kreslícího náčiní načrtává vize ze své hlavy. Popadne například uhel a rychle se pustí do svých kreseb a skic. „Tyhle extrémy, co zažívám, jsou jak z jiného světa. Den za dnem, noc za nocí, se má mysl stále víc noří do tohoto příšerného víru. Mysl přichází s obrazy, které ruka přivádí v podobě myšlenek na papír nebo na plátno. Malby prostě dokážou ukázat mnohem víc, než by mohla slova.“ Dominicova obrazotvornost není zrovna všední. Temné zmučené postavy žijí svým životem každému na očích. Jsou podobní lidem i bohům, plné života a zároveň zachycené v jakési podivné křeči. Třesou se jak v epileptickém záchvatu, ale přitom neztrácejí nic ze stability a pevnosti Julia Caesara. Jakmile si všimnete těchto paradoxů, chcete se dozvědět mnohem víc.
„Připouštím, že jsem neprošel uměleckým vzděláním.“
Dominic Cruz je samoukem. Ano, v minulosti byl umístěn do umělecké školy, ale tam se dělaly spíš tradiční věci. „Začalo to někdy před šesti, sedmi lety. Promarnil jsem spoustu času roztržitostí, spíš, než abych se soustředil na samotné umělecké vzdělávání. A je velká ironie, že právě v té době jsem začal experimentovat s kombinovanou technikou a akrylovými barvami ve svém vlastním volném čase. Akryly mě zaujaly nejvíce, protože jsou unikátní svou chemií. Mají svou vlastní krásu, kterou obdivuju a které rozumím.“ Ačkoliv mu přirozené okolí nebylo příliš nápomocné v jeho uměleckých vizích, není na ně úplně sám. Hluboce obdivuje dílo malířů minulosti, zejména Pabla Picassa, Francise Bacona a Vincenta van Gogha.
Exprese nájem nezaplatí
Ačkoliv přistupuje k umění s takovou vážností, má stále normální práci a jen občas si přilepší prodejem svých maleb. Hledat obživu ve společnosti je pro něj velmi těžké, připomíná to jeho dětská traumata. Možná v jiné zemi by dostal důchod na svou diagnózu z autistického spektra. Ale v USA panuje přesvědčení, že jedině překážkovou drahou je možné správně vychovávat obyvatelstvo. „Ale jsem člověk jako každý jiný. Nestěžuju si. Něčím se zaměstnávat je vždycky ku prospěchu věci,“ říká Dominic s potutelným úsměvem. Malba je pro něj i svého druhu terapií. Bohužel neplatí, že se stačí věnovat jen svému osudu, ten totiž složenky nezaplatí.
