A co lidi, mají si kde hrát?
O knize Erica Berneho „Jak si lidé hrají“

Jak si podle vás lidé hrají? Co byste očekávali od knihy s tímto názvem? Vzhledem k tomu, že knihu napsal psycholog, nejspíš by vás nenapadlo, že by se mohlo jednat o příručku pro skautské vedoucí, kteří si nevědí rady s programem. A taky nejedná. Pokud jste byli zvyklí vnímat hru a hraní jako synonymum odpočinku a legrace, zde všechna legrace ustává. Jedná se o vážnou analýzu komunikace, snahu ji nějak systematizovat pomocí určení pestré škály vzorců, kterých se lidé ve svém jednání drží.

Analýzu komunikačních strategií nazval E. Berne transakční analýzou. Pojem „transakční analýza“ napovídá, že se jedná o analýzu transakcí. Slovo transakce pochází z tržního prostředí, a mezilidská komunikace se podle Berneho odvíjí v odpovídajícím duchu, lze-li to pak ještě nazvat duchem. Lidé se všelijak zdraví, pozdravují a kladou si navzájem otázku „jak se máš“ a tím si vyměňují pohlazení. Člověk, který do druhého investuje takové pohlazení, například „dobrý den“, intuitivně očekává, že se mu vrátí. Jestliže se nevrátí, cítí, že ten druhý mu zůstal jedno pohlazení dlužen. Tento dluh je všelijak neblaze pociťován a může mít i důsledky pro budoucnost.

Při mé potřebě druhé příliš neotravovat a nepřekážet mi z tohoto pozorování vyplývá, že bych raději neměla druhé zdravit, protože bych je tím zadlužila, anebo je donutila pozdravit též a to by byla manipulace. Zároveň se ale stává, že člověk je dlužen pozdravení už ve chvíli, kdy se ten druhý objeví, a k tomu se E. Berne nijak nevyjadřuje. Nicméně zdůrazňuje, že tato pohlazení (a ta samozřejmě nemusí končit strohostí pozdravu) jsou pro nás životně důležitá a bez nich bychom chřadli. Dává tedy smysl zadlužovat druhé pozdravem a podobnými věcmi a lze předpokládat, že se na nás za to nebudou ve většině případů zlobit, s ohledem na situaci. Nicméně čtenář nechť sám zváží možné přínosy a rizika pozdravu a přidružených záležitostí.

Další podstatnou složkou transakční analýzy je Berneho rozdělení lidské mysli na ego stavy rodič-dospělý-dítě. Rozlišuje pak, z jakého ego stavu jednotlivé transakce vycházejí. Tyto transakce dělí na Postupy a obřady, Zábavy, a Hry. Ty mají jedno společné – všechny vedou k nějakému výsledku. Zároveň je Berne podrobuje otázce po jejich upřímnosti a stanovuje, že se v tom liší. „Postup může být úspěšný, obřad účinný a zábava výnosná, ale všechny společně se dají definovat jako upřímné projevy. Mohou obsahovat soutěžní, nikoli však konfliktní prvky a jejich závěr může být vzrušující, nikoli však dramatický. Na druhé straně je už každá hra ve své podstatě nečestná a její výsledek je nejen vzrušující, ale i dramatický.“

Postupy jsou „určené k manipulaci se skutečností.“ Příkladem je řízení letadla nebo lékařská operace. Pro nás, kteří využíváme služeb psychoterapeutů, může být zajímavý postřeh, že „psychoterapie je postupem potud, pokud zůstává pod kontrolou lékařova dospělého.“ Až budu mluvit o Hrách, uvidíme, že psychoterapie a psychiatrie se jim nijak nevyhýbá, a že „hraní“ není pouze na straně pacienta.

Obřady „jsou programovány vnějšími sociálními silami,“ obvykle kulturně specifickými. Jako příklad obřadu nás nejspíš automaticky napadne bohoslužba, svatba nebo pohřeb, ale řadí se mezi ně i třeba loučení s návštěvou. Co se týče Berneho tvrzení, že Postupy, Obřady a Zábavy jsou de facto upřímné, ráda bych upozornila na to „de facto“. Postupy a Obřady de facto nedovolují takřka žádnou autenticitu, vzhledem k tomu, že jsou naučené, a člověk, který má na svou autenticitu (a upřímnost) vysoké nároky, může v těchto situacích snadno selhávat, až to někdy vede k vyhýbavosti. Zároveň existuje zase jiná sorta lidí, kteří naopak autentičtí být nepotřebují a dovolí si klidně provést Obřad lživě, například říkat zvesela „Tak brzy na viděnou“ a myslet si přitom díky bohu už jde konečně domů.

V kapitole o Zábavách se Berne pokusil rozdělit obvyklé konverzace mezi lidmi do jednotlivých typických témat a okruhů, což je sice smělé, protože nelze takto postihnout žádnou konverzační hloubku, ale pokud si chceme stanovit, o čem tak obvykle mluvíme a jakým způsobem, leckdy se v této klasifikaci najdeme. Vzhledem k tomu, že kniha Jak si lidé hrají pochází ze sedmdesátých let dvacátého století, nejspíš rozdělení témat bude funkční jen zčásti, a pokud bychom si chtěli udělat přehled o současném rozdělení témat, museli bychom si udělat analýzu vlastní. Mezi typická konverzační témata Berne řadí Rodičovské sdružení (tedy hovory o dětech, výchově, „dnešní mládeži“ atd.), Psychiatrie (Cokoli se týká vnitřního života), Byli jste už někdy (Cestování), Co se stalo s tím a oním, Motorismus, Vaření, Švadlena, Nákupy, Kdo vyhrál (sport), Bankovní konto, a nejspíše další témata, o kterých se v knize nepíše. Je škoda, že si Berne nekladl nárok na důslednost.

Rozdělení konverzačních témat může být sice zajímavé, ale hlavní pozornost je v knize věnována Hrám. Zde už jde více do tuhého. Zatímco Postupy manipulují s realitou, Hry manipulují s lidmi. Proto je cílem terapie transakční analýzou tyto hry přestat hrát, stát se nezávislým a prožívat důvěrné vztahy. Na začátku je důležité, aby si člověk své hraní uvědomoval a zorientoval se v něm. Dále pak, aby si všiml, kdy někdo druhý vyhlásil nějakou hru a hry se buď hrdě zúčastnil, nebo ji odmítl hrát.

Hry se mohou účastnit dva a více hráčů, přičemž každý zastane určitou roli danou strukturou hry. Berne dělí hry do několika kategorií: hry životní, manželské, společenské, sexuální, hry podsvětí, hry v poradnách a hry neškodné. Pokud jste hravý typ a rádi hrajete například deskové hry, nejspíš byste po hře z dílny Erica Berneho raději nesáhli. V názvech her se to hemží vulgarismy a už ze samotného názvu čiší budoucí utrpení. Pro představu uvádím celou nabídku:

Životní hry: Alkoholik, Dlužník, Kopejte do mě, Počkej, ty darebáku – já ti ukážu!, Vidíš, k čemu jste mě dohnali!

Manželské hry: Kout, Soud, Frigidní žena, Otrokyně, Kdyby nebylo tebe, Vidíš, jak se obětuji, a Drahoušek.

Společenské hry: To je hrozné, viďte?, Vrták, Kazisvět, A nemohl byste – ano, ale.

Sexuální hry: Ať si to spolu rozdají, Perverze, Hra s ohněm, Hra s punčochou, Kravál

Hry podsvětí: Zloději a policajti, Jak vzít roha, Teď ho vezmem na hůl

Hry v poradnách (u terapeuta nebo psychiatra): Myslím to s vámi dobře, Sociální případ, Naivka, Psychiatrie, Budižkničemu, Protéza

Neškodné hry (!): Odborník na dovolené, Kavalír, Dobrodinec, Všeuměl, Ještě budou rádi, že mě poznali.

Obvyklou vlastností těchto her bývá, že jsou podvědomé, a že je obvykle hrají „jinak bezúhonní lidé“, jakkoli jsou ve své podstatě nečestné. Charakterizuje je nějaká skrytá motivace a skrytý záměr, který se maskuje jiným záměrem. Motivací ke hře může být například osobní uspokojení, nebo skrytí nějaké své slabé stránky, třeba strachu, buď před druhým, nebo sám před sebou. To lze ilustrovat na příkladu hry „Kdyby nebylo tebe“. Tuto hru řadí Berne mezi manželské hry a jde v ní na zjevné rovině o to, že jeden z partnerů po něčem touží a obviňuje toho druhého, že mu znemožňuje tuto činnost vykonávat. Nicméně ve chvíli, kdy mu to ten druhý přestane znemožňovat, ukáže se, že zmíněné znemožňování vlastně sloužilo nějakému účelu – zamaskování strachu z vykonávání této činnosti.

V prostředí, v kterém se my lidé s duševním onemocněním pohybujeme, může být docela zajímavé seznámit se také s typy her hraných v psychologických poradnách nebo u psychiatra. Ze strany pomáhajícího pracovníka to mohou být hry typu „Myslím to s vámi dobře“, „Sociální případ“ a „Psychiatrie“, ze strany klienta zase hry „Sociální případ“, „Budižkničemu“, „Naivka“ a „Protéza“. Hra Psychiatrie „vychází z postoje ‚Já léčím‘, který je podepřen diplomem ‚Tady stojí černé na bílém, že léčím‘“ a z toho vyplývající „Protože já mám na léčení papíry, je to vaše chyba, že se vám nedaří líp.“ („Myslím to s vámi dobře“). Osobně nevím, jestli jsem se s touto hrou u psychiatra setkala, spíše se domnívám, že psychiatr ani nepředpokládá, že se klient s těžkou diagnózou vyléčí, takže pocity viny z toho, že se mi nedaří líp, se nedostavují. Hra „Sociální případ“ by asi odpovídala více. V této hře jde v podstatě o udržování status quo a využívání služeb psychiatra až do skonání věků, což je naprosto v pořádku, protože psychiatr s tím počítá a nevyvíjí tlak na mé uzdravení.

Zatímco se všelijak oháním duševním onemocněním a čerpám z něj určité výhody jako například hromady volného času a menší nároky společnosti na mou osobu, případně očekávám pomoc vždy, když se mi udělá hůře – jakkoli toto jednání nijak nepřeháním – nemůžu než přiznat, že odpovídá hře, kterou Berne nazývá „Protéza“. Protéza je vlastně omluvenkou nebo odpustkou. Berne píše, že „nejdramatičtější formou Protézy je ‚právní nezpůsobilost v důsledku nepříčetnosti‘, která jako by říkala „Co můžete čekat od člověka, který je duševně tak narušen jako já?“

Pokud hry dobře fungují, tedy pokud je zúčastnění umí dobře hrát, získávají z nich „maximum uspokojení s minimem námahy.“ Na tom je podle Berneho založeno „krásné přátelství,“ které on sám dává do uvozovek. Proč dávat do uvozovek přátelství, které nikde nedrhne, jde jako po másle, a člověk tak prožívá takzvaný flow stav, od přítele se mu dostává to, co od něj očekává a ne pravý opak? Tuto otázku bych nechala na závěr otevřenou, jen ještě uvedu Berneho příklad toho, jak to může vypadat, když člověk přestane hrát s lidmi hry a jedná naprosto přímo (příklad pochází od jedné jeho pacientky): „Tuhle jsem stála před jedním obrazem v umělecké galerii a přišel ke mně nějaký člověk a povídá ‚Ten Gauguin je hezký, viďte?‘ Tak jsem mu odpověděla ‚Vy se mi také líbíte‘. A šli jsme spolu ven a vypili si spolu něco a on je to vlastně docela fajn chlapík.“