Adi Hasanbašić | Příběh
V Praze žije od roku 2016 a v současné době pracuje jako case manager v CDZ Praha 8. Vzděláním psycholog, sociální a kulturní antropolog a Gestalt psychoterapeut Adi Hasanbašić se kromě slyšení hlasů a neobvyklých zkušeností (viz rozhovor v Na scestí 1) často zamýšlí také nad významem osobního příběhu pro každého člověka. Zeptali jsme se ho na jeho vlastní příběh.
Do nějaké chvíle jsem měl velmi šťastné dětství. Byl jsem jedináček, chodil jsem do školky, měl jsem kamarády, milující rodiče a prarodiče, se kterými jsem jezdil na výlety k moři, a spoustu hraček. Pak ale vypukla válka na Balkáně, která byla nejhorší v Bosně a to obzvlášť v Sarajevu. Můj otec byl policajt a pracoval jako šéf nějakého oddělení. Jednoho dne ho přišel varovat kolega z jiné etnické skupiny, který mu prostě řekl: “Hele, jestli odtud teďka neodejdeš, pryč z tohohle bytu a z tohohle města, my tě prostě zabijeme.” Bylo mi 6 let. Otec řekl mně a matce: “Jdeme do auta a jedeme pryč.” Neměli jsme ani čas sbalit si nějaké věci. Nevěděli jsme, kam jedeme.
Tak vznikla díra v mém životním narativu, v mém příběhu, říkám tomu diskontinuita. Pracuji s lidmi, kteří v životě zažili něco podobného, jako psychoterapeut. Během výcviku, kdy jsem sám procházel terapií, jsem si uvědomil, že je to mé životní trauma. Čas po nuceném odchodu z domova byl strašný. Myslím si, že jsem na hodně věcí tehdy zapomněl, asi bych se s nimi nevyrovnal. I když mi rodiče logicky vysvětlovali, proč to je, nemohl jsem to pochopit. Pořád si pamatuju ty tělesné pocity – zahlcení, zmatek a velká nejistota.
Pak jsme se hodněkrát stěhovali, často v rámci Balkánu, ale i jinde. Jeden čas jsme žili v Rakousku, více méně bez peněz. Neuměl jsem německy, byl jsem něco jako uprchlík a necítil jsem se vítán. Těch stěhování byla spousta. V rámci města, čtvrti, mezi městy, státy.
Na základní školu jsem chodil asi rok v Zenici, městě v Bosně. Kvůli stěhování jsem tehdy neměl kamarády, ale tam jsem se skamarádil s jedním klukem, se kterým jsem si rozuměl. Trávili jsme spolu hodně času, jenže on se potom odstěhoval do úplně jiného města a myslím, že dokonce i do jiné země. Tehdy jsem zažil další neobvyklou zkušenost, ne obecnou, jakou je válka. Na místě, kde jsme si často s kamarádem hráli, ale už víc než měsíc od chvíle, kdy odjel, jsem ho jednou zcela jasně viděl stát v jeho šedivém “skafandru”, který vždycky nosil. Šel jsem zrovna ze školy a on tam stál. V ten moment jsem tomu nerozuměl, bylo to pro mě strašné, ale pak už se to nikdy nezopakovalo. Přestal jsem tomu momentu věnovat pozornost, ale teď se mi ta chvíle občas vybaví. I když to bylo v tom momentě strašné, zpětně tomu rozumím tak, že mi chyběl, a proto se mi ukázal.
Měl jsem ještě jeden zvláštní zážitek, který mě hodně znepokojoval. Během války můj otec bojoval, takže jsem ho neviděl třeba rok, nebo někdy půl roku a potom přišel. Pak jsem ho neviděl zase rok, takže on v mém životě během války skoro nebyl. Otcovskou figurou byl spíš můj dědeček, který byl stále se mnou, hrál si se mnou nebo mi pomáhal. Byl takový můj náhradní tatínek. Jednou jsme si jako děti hrály na ulici. V mé kultuře se říká, že bychom si neměly hrát s jídlem, protože jídlo je něco svatého. Musí se to respektovat a obzvlášť to bylo zdůrazněné během války, ve které jídlo vůbec nebylo. Na té ulici, kde jsme si hrály, byl takový otevřený pytel a v něm byl hrách. A my děti jsme spontánně začaly po tom hrachu skákat. Bylo to takové zábavné a veselé. A v tom momentě, kdy jsem to udělal, začal jsem intenzivně cítit, že se něco špatného stalo nebo se děje, byl to fakt intenzivní prožitek, který si pamatuji i teď. A když jsem se vrátil domů, tak jsem zjistil, že mi dědeček zemřel, a to vlastně v tom momentě, kdy jsem to cítil.
Kvůli těmto zkušenostem se mi pořád děje, že se bojím mít něco hodně rád, abych o to nepřišel. A to je ta otázka domova. Od doby, co jsem jako dítě ztratil domov, jsem se prostě vždycky bál, když se mi něco líbí, to používat a užívat si to. Když mám něco moc rád, obávám se, že o to přijdu. A to je moje zranitelnost.
Ve své osobní psychoterapii jsem to zpracoval, teď to tak není. Snažím se užívat života, jak je to jen možné, a být příkladem pro miminko, narodila se mi teď dcera Ajša. Nechci, aby miminko podědilo nějaká témata, která jsou moje. Aby moje obavy, nejistoty, nebo nějaké trauma nezdědilo moje dítě a pak je muselo zpracovávat. Snažím se to nějak pozastavit a ukázat tomu dítěti, že má svůj život, a že ho může žít a psát svůj příběh a ne můj, nebo příběh rodiny. Jako terapeut nebo psycholog jsem si vědom, že hodně témat dědíme od našich rodičů a prarodičů. Fyzický domov, to je jediná věc, kterou ještě nemám úplně jasnou, protože podmínky jsou, že bych si mohl nějakým způsobem pořídit, nebo vzít hypotéku tady v Praze, anebo se prostě vrátit do Sarajeva a tam žít. Já jsem stále otevřený tomu, že se můžu přestěhovat do Holandska za prací, mám tam známé v profesní oblasti. Mohl bych pracovat v angličtině, v rámci Hearing voices nebo jako psychoterapeut, stejně tak i v Berlíně, mohli bychom se s manželkou přestěhovat kamkoliv.
Takže je v tom na jednu stranu taková svoboda a objevování věcí, zkušenost, pohyb a tak, a na druhou stranu to, co nemám, je ukotvení, nebo budování nějakého svého prostředí. Já bych chtěl, aby moje dítě mělo obojí. To znamená, že by mělo nějakou kotvu, něco co může nazvat „to je moje: můj domov, moje zahrada, moje auto, moje něco, moje město,“ ale z toho bezpečného prostředí, aby moje dcera mohla jezdit a jít kamkoliv a podvědomě aby věděla, že se vždycky k tomu může vrátit, což jsem já neměl.
Říkám to všechno, protože si myslím, že v rámci péče o duševní zdraví, v rámci nějakého kolektivu interdisciplinárního týmu, by se podle mého názoru mělo mluvit i o osobních zkušenostech každého pracovníka. Jeden už v roli peera je, jak já to vidím, proto, aby podpořil kolektiv k tomu, aby každý mluvil i o svém osobním příběhu. Třeba o tom, že každý z nás byl někdy zraněný. Třeba když se rozvedl nebo ho opustila holka nebo kluk. Protože my tím pádem tu zraněnost můžeme poznat a můžeme jí rozumět i u našich klientů a soucítit s nimi. A můžeme tu zranitelnost tak normalizovat a můžeme taky vědět, jakým způsobem ovlivňuje náš život. Stejně tak je důležité mluvit i o nejistotách. Protože možná ten člověk, který má nějakou diagnózu, to zažívá mnohem víc, ale známe to prostě všichni.
Mne vždycky zajímalo, jak to mají jiní lidé. A proto jsem vděčný, že i v rámci mé práce v CDZku, že třeba nás někdo pustí dál a dovolí nám, abychom přišli do jeho nebo jejího bytu, případně i do jeho nebo jejího životního příběhu. Myslím si, že máme privilegium znát životní příběh našich klientů, protože každý tě nepustí do svého životního příběhu nebo do svého soukromého prostoru.
Co mám společného s lidmi, kteří zažili něco extrémního, neobvyklého, jako je třeba hospitalizace, je v mém případě neplánovaná ztráta domova, najednou extrémní pozastavení života a ta životní diskontinuita. Věřím tomu, že píšu také nějaký svůj životní příběh. Ano, nemohl jsem ovlivnit to, co se mi stalo ve válce, ale můžu ovlivnit to, jak tomu rozumím, nebo jaké poučení si z toho beru. Ta zkušenost mi pomáhá v práci, pomáhá mi rozumět tomu, co znamená trauma. Velmi dobře rozumím i tomu, co znamená být bez přístřeší, nebo co znamená být hladový.
A většinou se stává, že lidé, kteří zažijí poprvé nějaký neobvyklý, extrémní stav, třeba stav vědomí, kterému se v rámci psychiatrie říká psychóza, se snaží vrátit do původního života, a snaží se pokračovat, žít svůj život, jako by se to vůbec nestalo. To většinou, z mé zkušenosti, a i literatura o tom mluví, prostě nejde.
Mezera mezi minulým životem a budoucností je strašidelná, neznámá, temná a nejasná, zatímco minulost je jasná. Víme, že nemůžeme pokračovat v tom životě, jaký jsme žili v minulosti, ale nevíme, co nás čeká v budoucnosti. Tak člověk může být v nějakém vakuu a neví kudy kam. Může být tím pádem zmatený, nejistý, příliš citlivý, vyloučený společností. Vyloučený v tom smyslu, že přijde třeba o kamarády, nebo přijde o sociální síť a nemá novou. Ta sociální síť už pokračovala někam jinam bez něho, a ten člověk se jen těžko může připojit.
Většinou se říká, že se nacházejí v takové situaci lidé, kteří mají psychiatrickou zkušenost. O co jde v rámci hnutí Slyšení hlasů, nebo jak tomu rozumím z terapeutického úhlu pohledu, je to, že je potřeba, aby tento člověk zase našel nějakou kontinuitu svého života. Aby začal psát nějaký nový životní narativ, který zahrnuje jak budoucnost, to znamená, co on si přeje do budoucna, a zahrnuje zároveň i minulost. To znamená, ok, něco se mi stalo, změnilo to můj život, nemůžu žít život, jak jsem ho žil dosud, tak dobrá, zkusím pokračovat ve svém životě a zároveň integrovat tu minulost, která mi dává nějaký smysl a patří ke mně také. Abych to propojil v jeden celek, v jednu kontinuitu, v jednu dimenzi.
