Ambivalence
Když se řekne, že je něco ambivalentní, nebo „mám k tomu člověku ambivalentní vztah,“ tak to pro hodně lidí neznamená nic dobrého. Ten úsudek se asi zakládá na podobném principu jako posuzování zda je sklenice poloprázdná nebo poloplná, tedy jde jednoduše o test pesimismu. Zkušenost mi říká, že z tohoto testu málokdo vychází jako optimista, ani já ne. Jenže si myslím, že by v tomto případě být optimistou ani nebylo záhodno. Daleko přínosnější je vidět to čistě realisticky.
Podstatou je, že by nám ambivalentní pocity a vztahy ke světu prostě neměly vadit. Zahrnují totiž mnohem větší pestrost než soustředění se pouze na to dobré. Svět dostává texturu, tvoří se kontrasty a u lidí tímto způsobem vzniká charisma. Možná si toho nejsme vědomi, když se do někoho zamilujeme, ale obvykle nechceme jednoduchou krásu, chceme si tu krásu sami objevit. Můžeme v tom zajít opravdu daleko a být první tam, kde by krásu ani nikdo jiný nehledal. Může nám ukouzlit nějaký šrám z války, Elfí uši a jiné roztomilé vrozené deformace těla, temná minulost nebo nějakým něžným způsobem pokřivená povaha.
Obzvlášť v umění se často děje, že je ošklivost přeznačkována na krásu, a proto možná umění dobře slouží jako terapeutická metoda. Zároveň mám dojem, že v tomto způsobu umění nejde pouze o terapii sebe sama, ale o terapii celé společnosti, neboli že je toto umění angažované. Snaží se sdělit světu, že není dobré vytlačovat ošklivost a nepříjemné zkušenosti ze života. Snaží se vést lidi k tomu, aby přijali svůj stín. V tomto směru se mi zdá, že umění dosahuje až náboženských kvalit, vzhledem k tomu, co přijetí svého stínu ve skutečnosti pro život člověka znamená. Mám na mysli spásu. Protože pokud přistoupíte na ambivalenci světa, života a sami sebe, vaše láska najednou zdvojnásobí svůj akční rádius a může vytrysknout do všech stran tak barevně jako Křižíkova fontána v noci. Bude se vám na světě líbit, ať už je jakýkoli, budete mít na růžích ustláno a nebude vám vadit jejich trní. Stanete se fakírem a ostny života do vás neproniknou.
