Břehy
Uprostřed středně veliké místnosti seděly dvě ženy. Jedna z nich šila, zatímco druhá ji pozorovala. Ta, jenž šila, byla starší z nich. Byla velice obézní, ale měla laskavou tvář. Druhá byla o poznání mladší, mohlo jí být teprve dvacet let, byla nechutně hubená a měla pronikavé oči. Obě ženy k sobě byly nakloněny a s velkým zaujetím si spolu povídaly.
Okolo nich pracovaly další ženy. Tyhle ženy byly jiné. Měly jiné tváře, jiné držení těla, jejich chůze byla vrtkavá a vrtošivá, jejich pohledy prázdné anebo nechápavé. Jen hrstka z nich měla v očích nějaký žár. Poslušně cupitaly okolo vánočních věnců, které zdobily. Pouštěly si vánoční písně Karla Gotta a mezi sebou příliš nehovořily.
„Tady naproti má pokoj takový hezký mladý kluk,“ promluvila starší šijící žena a mladší z nich pohlédla z okna na protější stranu. „Veronika ho vždycky tak ráda pozoruje, obzvlášť když se převlíká.“
Zasmály se. Veronika jako jediná seděla v koutě a něco si pro sebe broukala. Dívala se do ztracena a ani si nevšimla, že se na ni někdo dívá. Byla stará, ale uvnitř zůstala dítětem. Po chvíli se zvedla a procházela se po místnosti. Chtěla si půjčit nůžky, ale ženy jí to nedovolily.
„Veronika se sebepoškozuje…,“ podotkla starší žena a pokračovala v šití. Veronika se smutně zadívala z okna a odešla z místnosti.
Obě ženy utichly. Mladší z nich se pustila do vystřihování a starší pokračovala v šití. Přitom však nenápadně pozorovala svou kolegyni a vypadalo to, že jí chce něco důležitého povědět.
„Jirka, to je takový hodný kluk,“ začala.
Mladá žena pozvedla obočí a tázavě se na kolegyni zadívala.
„Sice je upoutaný k vozíčku, ale chodí pravidelně plavat a umí perfektně hrát šachy,“ pokračovala.
„Vážně?“ zeptala se s předstíraným zájmem mladá žena.
„No jo. Takový šikovný kluk a ještě nemá přítelkyni.“
„Vždyť tady by jistě nějakou našel,“ řekla mladá žena a rozhlédla se po místnosti. Pár z přítomných žen by pro něj mohly být ucházejících.
„To on právě nechce,“ opáčila starší žena. „Hledá si zdravou přítelkyni, takovou, která by se o něj starala.“
Mladá žena slabě pokývla hlavou a spěšně si sebrala další materiál ke stříhání. Na svou práci se nyní velmi soustředila. Druhá z nich ji však pátravě zkoumala.
„Teď jsem si vlastně vzpomněla, že je Jirka dole sám! Nemohla bys mu jít prosím dělat společnost? Já už to tady nějak dodělám,“ řekla starší žena.
Ta mladší z nich, jmenovala se Ludmila, jen nejistě pokývala hlavou, odložila materiál s nůžkami a odebrala se dolů po dlouhých točitých schodech. Nechala za sebou vánoční písně Karla Gotta a tichý šum pracujících žen.
Schody byly velmi vrtkavé. Každý její krok se rozléhal po polovině velikého stacionáře. Jirka musel jistě slyšet, že k němu někdo schází dolů. Ludmila našlapovala opatrně a když schody konečně sešla, spatřila Jirkův týl. Seděl sám v kuchyni a nic nedělal. Najednou pocítila, že jí po čele vyrazila kapička potu, rozbušilo se jí srdce a rozbrněly končetiny. Hluboce se nadechla a vyrazila k němu.
„Ahoj Jirko,“ řekla mu, přestože se dnes už museli pozdravit.
Jirka se podíval na Ludmilu a usmál se.
„Ahoj,“ odpověděl, zatímco si Ludmila sedala naproti němu. Chvíli ho nejistě pozorovala a přemýšlela, co mu říct, ale Jirka ji stačil předběhnout:
„Konečně máme venku sníh.“
Zasnil se a zadíval se z okna. Po rtech mu přelétl slabý úsměv. Ludmila se zavrtala do židle a přemýšlela, co má honem odpovědět.
„Ano,“ přitakala mu. „Kolegyně mi říkala, že prý chodíš plavat a hraješ šachy. To je opravdu obdivuhodné.“
„Děkuju,“ usmál se Jirka. „Dělám to už řadu let. Na plavání chodím každé pondělí a středu. Vozí mě tam táta.“
Slyšela jeho šmodrchavý hlas. Viděla jeho bezvládné tělo upoutané na vozík. Cítila z něj odhodlání postavit se životu a užít si ho i přes veškerá omezování. Vnímala jeho žízeň po životě. Jirka nicméně naprosto přesně věděl, k čemu je až nadosmrti odsouzen. Jen si to nechtěl přiznat. Ludmila měla úplně jiné možnosti, ale přišlo jí, že kdyby si s ním mohla svůj život vyměnit, Jirka by z něj dokázal vytáhnout mnohem víc, než by se to kdy mohlo povést jí. Pohltila ji lítost a nesmyslné výčitky svědomí.
„Máte nějaké domácí zvířátko, Ludmilo?“ zeptal se třicetiletý muž jako by byl malý školák.
„Nemám. Měla jsem pejska, ale… musela jsem ho nechat tam, odkud pocházím.“
Přikývl a přitom si nervózně mnul prsty. Zdálo se, že se k něčemu odhodlává.
„Nechcete si někdy jet zaplavat s námi?“ vypadlo z něj nakonec.
Překvapená Ludmila se nezmohla na žádnou odpověď. Těkala očima, otevřela ústa, ale její hlas selhal a zatímco panikařila, rozezněl se zvonek. Byla zachráněna.
„Pardon, musím jít otevřít,“ vymluvila se. Odbila třetí hodina a pro ty, kteří do stacionáře pouze docházeli, si začali chodit jejich rodiče či jiní opatrovníci. Ludmila vyšla z jídelny a přišla otevřít. Ve dveřích stál Jirkův otec, vysoký sympatický šedesátník, jako vždy se i dnes usmíval a nemohl se dočkat svého syna, kterého měl nepochybně velmi rád. Ludmila se proto vydala pro Jirku, kterého objevila stát před toaletami.
„Mohla byste mi pomoci, prosím?“ zeptal se Jirka opírajíc se o berle, které vždy míval s sebou u vozíku. Ludmila přikývla. Jirka vstával ze svého křesla, zatímco se podpíral o Ludmiliny paže. Připadala si, že mu víc překáží, než že mu je užitečná, přesto se snažila dělat, co bylo v jejích silách. Nakonec se Jirka vymotal z jejího sevření a zapadl v toaletní kabině. Ludmila přemýšlela o jeho slovech. On si tedy skutečně myslel, že by oni dva mohli tvořit pár. Pošetilec, pomyslela si.
Když konečně vylezl z toalet, opět ho podepřela a pomohla mu do křesla. Pak už ho předala otci a rozloučili se. Jirka se na ni zářivě usmál, nevinně, sebejistě a především hloupě. Nevěděla, jestli se má v tuto chvíli už smát, anebo ho ještě litovat.
Její směna se také blížila ke konci. Se svou vánoční kolegyní se už jen minula ve dveřích. Oblékla svůj oblíbený kabát a vydala se do obyčejných pražských ulic směrem na metro. Přitom venku sněžilo a do toho zároveň pršelo. Těšila se na teplo domova, ke kterému ji vábil její přítel.