Buñuelův nenápadný sen buržoazie
Za svůj film Nenápadný půvab buržoazie (1972) dostal surrealista Luis Buñuel Oscara. Proč? Legendární filmový buřič a umělec se proslavil již svým prvním – krátkým filmem Andaluský pes (1929) natočeným se Salvadorem Dalím. „To je přece ten film, kde se rozřezává oko, fuj!“ povzdechnou si všichni, kdo to museli vidět. Ve svých 72 letech si před udílením cen americké Akademie neodpustil malý žert.
Oscarový skandál
„Done Luisi, myslíte, že dostanete Oscara?“ zeptali se ho čtyři mexičtí novináři krátce po nominaci.
„Ano, jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl Buñuel vážně. „Už jsem zaplatil pětadvacet tisíc dolarů, o které mě požádali. Američané mají své nedostatky, ale drží slovo.“
V mexických novinách pak vyšly články o tom, že si Luis Buñuel koupil filmovou Akademii. Požár se snažil uhasit především producent Silberman. Skandál se nakonec filmaři povedl a cenu získal.
Půvaby a jídlo
Možná by bylo namístě něco o filmu říct. Nenápadný půvab buržoazie sleduje šest přátel. Staršího a mírně paranoidního diplomata Rafaela z republiky Miranda a Francouze Sénéchala, který velmi miluje svou manželku, a to i fyzicky a Thévenota, který je rovněž ženat, kromě jeho manželky sledujeme i její sestru. Ženy hrají v zápletkách především předměty touhy, ať už svých manželů, nebo záletníků. Celkově mezi nimi panuje pohoda. Jsou ochotni si odpouštět drobná společenská faux-pas i jiné nedostatky.
Sám Buñuel dává v knize svých pamětí Do posledního dechu (1982) jednoduchý klíč k filmu, těm lidem se prostě nepodaří spolu povečeřet. Přitom o to po celou dobu jde, neustále se scházejí, aby si spolu užili dobré jídlo, ale vždy dojde k nějakému problému. Když už to po čtyřiceti pěti minutách filmu konečně vypadá na povedenou večeři, vejdou do domu hostitelů Sénéchalových vojáci s tím, že manévry začaly o den dříve. Paní se postará o to, aby se najedli i oni. Plukovník je mírně překvapí kouřením marihuany, dává potáhnout i svému pobočníkovi, zájem má i mladší sestra paní Thévenotové. A pak se konečně začnou dít věci.
V hlavní roli sny
Do jídelny přiběhne spojka s naléhavým rozkazem. Vojáci musejí rychle vstávat, ale znovu si sednou, když plukovník v rauši dovolí mladému seržantovi vyprávět svůj sen. A ten je první z mnoha, kterými pak film až do konce oplývá. Sny protagonistů, kteří mají prsty v pašování kokainu, začnou nabývat patřičných rozměrů živých nočních můr. Do toho stále pokračuje děj surreálného Buñuelova vyprávění, se sny se mísí, a do konce už se nedozvíme, proč se ve filmu střílí nebo zatýká, jestli je například postava biskupa, který se stane u Sénéchalů zahradníkem a doprovází vybranou šestici na řadu večírků, reálná.
V té chvíli nás už film zcela pohltí, kocháme se postavami ze snů, jako je například legendární Krvavý brigadýr, ale i děje samotného, když „hlavního hrdinu“ Rafaela, kterého v pokročilém věku tolik zajímá sex, svede po prožité noční můře i sex bílý – rabování ledničky.
Proč dostal film Oscara? Nevím. Ale přestože je už starý padesát let, tedy o rok starší než já sám, a viděl jsem ho v letech devadesátých, pořád mě baví, vracím se k němu a mám radost, když mě znovu překvapí svou drzostí a čerstvostí. Mám rád i vraždy z vášně, které se ve filmu objeví a nikdo je nepotrestá. Mám rád Rafaela v podání Buñuelovy hvězdy Fernanda Raye a jsem šťastný, že se ve filmu v další epizodce objeví i Muni v roli děvečky, která se vraždícímu biskupovi zpovídá z nenávisti k Ježíši Kristu.
