Být pastýřem úhořů

Pět hodin ráno. Stanice metra I.P. Pavlova. Chodníky jsou mokré a kluzké. Lidé jsou mokří a kluzcí. Ulice jsou jako kádě plné mrskajících se úhořů. Když stojím na tramvajové zastávce u východu z metra a kolem mne pleskají jejich hbité ocasy, cítím, že pojivem mezi našimi těly je elektřina, která v krátkých výbojích dává tomu časnému ránu křehce modravý odstín. Není mi v tom právě dobře. Nedokážu cítit lásku, soucit ani prosté pochopení. Jsou to jenom úhoři. Stojím na I.P. Pavlova, je to má nejoblíbenější stanice, protože tu pro mne vždycky byla ve dne stejně jako v noci, a já tu byla ve dne v noci pro ni. V pět hodin ráno jsem tu opět pro ni.

Dívám se tam, kam se obzor svažuje směrem ke Karláku, podél tramvajových kolejí se k němu sunou početné pletence studených, jiskřících těl, tu ke mně zleva přichází něco docela jiného, kus teplého a živého masa, kus hmoty, co má pravidelný tep i dech, přichází to ke mně, a já vím, že je to něco docela jiného než jen další úhoří tělo, vím to dřív, než se mne to dotkne, dřív než to na mne jenom promluví. Je pět hodin ráno na stanici I.P. Pavlova. Z masy hbitých, mastných úhořů se vydělí člověk, přistoupí ke mně a promluví. Poznal totiž, kdo je v tomto světě jen součást úhořího stáda a kdo je tím, kdo toto stádo stráží. I úhoři mrskající se v dešti mají svého pastýře.

Dotkla se mě na tom lechtivém místě, v ohbí mezi loktem a paží, a zeptala se, jestli nemám dvacet korun na kafe. Mrknu očima a svět je najednou zase úplně obyčejný. Lidé kolem mě jsou zas jen lidé, co jdou ráno do práce. Tito lidé mají jiného pastýře. Sahám do kabelky s tím, že samozřejmě mám těch dvacet korun a v tomto krátkém okamžiku se snažím posunout svoji roli dál za hranici všední lidskosti. Žena nejevila známky toho, že by snad byla v hmotné nouzi, spíše hledala nějaký nouzový východ ze své situace, a protože měla na tvářích slzy, zeptala jsem se, zdali je všechno v pořádku, zda se snad něco neděje. Ona se na mě usmála, bez náznaku radosti, a odvětila: “Víte, něco jsem pokazila, a tak si to teď musím odtrpět.” Když jsem jí dávala těch dvacet korun, o které mě požádala, chtělo se mi jí říct něco víc, chtělo se mi něco udělat, něco, co nešlo udělat teď a tady, protože když je člověk zas jen člověkem mezi lidmi, nemůže si hrát na pastýře. Dívám se na ni a má ústa nezřetelně mumlají ta slova, kterými jí vysvětluji, že jí to kafe můžu koupit a zároveň jí dělat společnost, pakliže by hledala nějaké rameno, na kterém by svoje slzy usušila. V ranním ruchu plném lidí na stanici I.P. Pavlova se to ale nehodilo.

Bylo mi jí neskutečně líto, v její bolesti bylo cosi nepopsatelně lidského, co jsem mezi lesklými těly úhořů už delší čas postrádala. Ta žena si těch dvacet korun vzala, protože nechtěla nic víc, trochu ale otálela, možná dokonce sama chtěla, aby byl to ráno někdo s ní -. Děkuje, couvá, děkuje, odchází. Opona lidí se za ní uzavírá. Ztratila jsem ji. Jakmile se opona zavřela úplně, zavřelo se za ní i všechno lidské. I.P. Pavlova se znovu proměňuje v mocné proudy úhořů, kterým zase mohu být pastýřem, v této roli cítím obrovskou sílu, již opět ztrácím, jakmile se okolnosti stávají až příliš lidské. Je totiž lehké dělat pastýře stádu obludných úhořů, kteří se svíjí, jiskří a mrskají těly po kluzké dlažbě ulice směrem na Karlák, a je těžší dělat pastýře lidem jako jsme my – to prostě nelze. Lze to chtít, lze si na to hrát, ale je lepší nechat to být. Stejně riskantní by to bylo i s každým obludným úhořem, a kdybych snad chtěla v jeho životě působit na jeho cesty a vzala do rukou jeho tělo, udeřil by do mě elektrickým výbojem tak prudce, že bych ho stejně musela pustit, aby se mohl hbitě odplížit někam do bezpečí, stejně jako ta žena odkráčela rychle tam, kde tušila bezpečná útočiště svého životního prostoru. Nebylo to ale na I.P. Pavlova. Ani směrem na Karlák.

K půl šesté ráno jsem začala cítit, že už příliš dlouho stojím na jednom místě, a tak jsem nastoupila do poloprázdné tramvaje a vydala se zase o kus dál. Tramvaj mě odvezla na Karlák.

Fotka od Quang Nguyen vinh z Pixabay