Čau bejku, dáš mi cigáro?

Stal se postrachem mezinárodních rychlíků a pendolina. Na svědomí má zpoždění řady pražských příměstských vlaků city elefant, regiojet a některých osobních vlaků směr Řevnice. Zde bydlí, ale sousedé před ním uskakují. Strážníky ignoruje, republikoví policisté na něj dvakrát volali zásahovku. Jmenuje se Tomáš zvaný Tygr (46), který má za sebou 22 pobytů v Psychiatrické nemocnici v Praze 8-Bohnicích, dva pobyty na psychiatrii v Dobřanech a jeden v Opavě. Vítejte ve světě maniodepresivních poruch. Předem se omlouváme za některé výrazy hrubšího zrna, bez kterých to tentokrát nejde.

Tomáši, o tobě se ví, že bavíš spolupacienty i některé ošetřovatele svými neuvěřitelnými historkami. Začneme třeba tím, jak ses dostal do Bohnic naposled.

To bylo tak. Před půl rokem mě podělal (okradl-pozn.aut.) jeden bejk. Já se nasral a šel jsem k němu domů. Třikrát jsem zazvonil, ale neotevíral. Tak jsem rozkopl dveře a dostal se na chodbu bytu. Na stěně byly dva obrazy, nějakej botník, věšák a nějaká skříňka, tak jsem to všechno vyházel z okna na chodník. Byl tam i deštník, kabáty a boty. To taky letělo z okna.

To ale nebylo všechno…

Nebylo. Když jsem vyšel ven, na parkovišti stálo jeho auto. Nejdřív jsem rukou urazil pravý zrcátko, pak levý. Vedle stál něčí rudl, kterým jsem vymlátil okna. Pak jsem rozmlátil výlohu Coffee Zappa Bar, sedl jsem si doprostřed náměstí a zapálil jsem si cigáro. Když přišla městská policie, řekl jsem jim, že tu jsou od toho, aby sbírali vajgly a psí hovna. A že chci zásahovku. Počkal jsem u kašny. Pak přijeli fízlové. Škoda 130 tisíc.

Jak to dopadlo?

Byl soud, tam mi hrozil kriminál, ale uhrálo se to na hlavu, takže jsem skončil na soudním pavilonu č.17 v Bohnicích. Nejdřív tě dají do přízemí. Tam je pakárna. Basmani říkali, že je to horší než kriminál. Musíš furt něco uklízet, leštit, cigáro jednou za hodinu. Sbíráš body. Když to jde, za několik měsíců tě dají na patro´, kde je to o něco lepší. Odpoledne můžeš na vycházku, ale jenom na hodinu, vždycky se musíš hlásit. Dostávám tisíc korun každé pondělí, tak si koupím v krámku chlebíčky a zákusky, druhej den nemám ani floka. Nemáš cigáro? Když se zpozdíš o pět minut, dá se to ukecat. Když o deset, průser. Když nepřijdeš ani po patnácti minutách, volají policajtům a jdeš do celostátního pátrání. Nesmíš se vrátit nalitej nebo zfetovanej, jinak tě daj´znovu do přízemí. Byl tam týpek, kterej si dal nealko pivo a nějakou sladkou tyčinku s rumovou esencí, našli mu to ve chcankách a dali ho dolů.

Pojďme se vydat na cesty. Jak to bylo třeba se zdržením pendolina?

Měl jsem mánii. V Praze jsem nastoupil do pendolina, který jel do Ostravy. Na nádraží jsem se dostal po útěku z pavilonu 21 (uzavřený příjmový pavilon, pozn.aut.). Neměl jsem jízdenku ani místenku. Všude bylo plno, tak jsem se posadil do první třídy a sundal boty, protože mě hrozně tlačily. Lidi na mě blbě čuměli. Vlak se rozjel a já najednou dostal strašnej hlad. Tak jsem šel bosej do jídelního vozu. Na pultě byl rozjedený španělský ptáček s rejží. Já ho rychle snědl a šel se schovat do kouta. Najednou se otevřely dveře od hajzlu a tam chlap. Začal řvát přes celý vlak, kde má španělský ptáček! Všichni kolem začali ukazovat na mě. Ten chlap se na mě podíval, pak mávl rukou a šel pryč. Vstal jsem a šel znovu k pultu. Žrádlo se platilo, ale půllitrové petky s vodou byly zadarmo. Vzal jsem si jich asi deset a šel se schovat na hajzl.

Našli tě?

Před Olomoucí mě našel průvodčí. Řekl jsem mu, že žádnou jízdenku nemám. Prej, že si v Olomouci vystoupím. Když vlak zastavil, řekl mně ať jdu ven. Odpověděl jsem, že ať na to zapomene, že jedu do Ostravy. Průvodčí zařval, že jde volat fízly. Dveře vlaku zůstaly otevřené a čekalo se. Pak přijeli policajti, byla tam krásná blondýnka, a že se jede na policejní stanici. Ani jsem nedostal pouta. Tam jsem jim řekl, že s nima budu komunikovat jen v případě, že si se mnou zahrajou žolíky. Vlak nabral zpoždění dvacet minut.

Hráli jste žolíky?

Nehráli. Dali mě do cely a ráno mě vezla eskorta do Prahy. U každé pumpy jsem chtěl zastavit na záchod, abych si mohl zapálit. Doprovázeli mě tři policajti. Šel jsem s cigárem v puse dovnitř, ze záchoda všichni utekli. V Bohnicích mě dali na pavilon 26.

Takže zase v Bohnicích…

Vydržel jsem tam patnáct minut. Dali mě na pokoj s divným bejkem, tak jsem se ho zeptal, jestli mu nebude vadit že chrápu. On řekl, že jestli budu chrápat, tak dostanu do držky. To nebylo dobrý. Chtěl jsem se dostat zpátky na nádraží a odjet do Řevnic za mámou. Šel jsem ke dveřím na dálkové ovládání a když odcházela návštěva, dostal jsem se ven a vzal čáru. Rovnou z Bohnic jsem šel napřed do klubu Cross v Holešovicích, kde jsem se náramně bavil až do čtyř do rána, kdy mě vyvedla ochranka.

A jak ses dostal do Řevnic?

To si nepamatuju. Ale jindy jsem byl třeba u Anděla v Praze 5. Byl nějaký pátek a já potřeboval za mámou. Tejden jsem nejedl. Na nádraží jsem se dostal pěšky. Na hlavě jsem měl slávistickou čepici a slávistickou šálu, jenže jsem potkal sparťanské fanoušky, co mi chtěli dát po hubě. Pak se na mě podívali. Byl jsem bosej a byla mi zima, tak mě nechali jít. Nakonec jsem se dostal do osobního vlaku, kterej byl narvanej. Jízdenku jsem neměl. Všechny peníze zůstaly v někde v hotelu. Průvodčí mně řekl, že si vystoupím ve Velké Chuchli. Já odpověděl, že si vystoupím až v Řevnicích. Vlak zastavil a čekalo se. Průvodčí řekl, že zpoždění vlaku může stát 200 tisíc. Já mu odpověděl, že prodám dům a pozemek, najmu si právníky a on bude štípat lístky ještě tři životy.

Takže přijeli policisté…

Přijeli benga a vlak odjel s patnáctiminutovým zpožděním. Policajti se mě na něco ptali, nakonec mi dali 35 korun na cestu do Řevnic, aby se mnou do rána nemuseli sepisovat protokol, já vzal peníze a odjel zpátky do Prahy.

Zmiňoval ses o prodeji domu a pozemku. Nebyl to jindy důvod k tomu, že tě soud zbavil svéprávnosti?

Rodina mě zbavila svéprávnosti. Mám dům za 25 mega a pozemek za pět. Jednou jsem se zmínil, že to všechno prodám a pojedu do Thajska, kde se budu mít jako prase v žitě. Před pár dny mě to raplo na pavilonu. Ve tři ráno jsem šel na sesternu a mluvil o tom, že prodám všechno a koupím si nějakou rezidenci s kusem lesa. Dostal jsem nějakou injekci a tři dny jsem spal. Svéprávnost musí projednat soud.

Je-li řeč o Řevnicích, cos tam prováděl?

Třeba jsem šel po náměstí a řval na lidi, že zabiju Babiše a že budu volit Lukašenka. Náměstí se pomalu začalo vylidňovat, tak jsem usedl k prázdnému stolu na zahrádce kavárny a zapálil si cigáro, který jsem někde vyžebral. Přijela městská policie, s nimi jsem se vůbec nebavil, nakonec přijela dvě auta policajtů, odvezli mě na služebnu. Větší sranda byla v Brně. Nevím přesně, jak jsem se tam dostal, ale potřeboval jsem zpátky do Řevnic. Vlak byl zase narvanej, všude plno, ale byl tam dětský koutek, tak jsem se tam posadil. Všude byly hračky a v televizi dávali Lichožrouty. Tak jsem se díval a náramně se bavil. Pak přišla průvodčí, a že lístek. Já byl úplně zticha. Zmoklej a bosej v dětském koutku s kloboukem na hlavě. Průvodčí se naklonila a řekla, že asi žádnej lístek nemám, že když neukážu občanku, mimořádně zastaví vlak a že zavolá policii. Oblékl jsem si bundu, čepici a boty a začal hulákat, ať vlak okamžitě zastaví, že se projdu přírodou a půjdu do Řevnic pěšky.

To je docela daleko od Brna!

Dopadlo to tak, že rychlík nakonec zastavil ve Svitavách. Já šel do hospody, kde se zrovna rvali dva opilci. Když přišel pingl, zeptal jsem se ho, jestli by nebylo něco k jídlu., Zadarmo. Že se rvát nebudu, že čekám na další rychlík. Jídlo zadarmo ani náhodou. V mé taštičce byla napěchovaná ještě jedna krabička cigaret Davidoff. Tak jsem vytáhl čtyři kusovky a nabídl je jednomu štamgastovi, že mu je prodám za jeden párek v rohlíku. Pak jsem nasedl do rychlíku Interpanther, kde jsem si sedl ke krásné slečně, dodnes jí mám na fejsbúku, jenže přišel průvodčí a chtěl lístek. Nakecal jsem mu, že mě vyhodili z jiného vlaku, že mě okradli a že se musím dostat do Řevnic. Nějak jsem se dostal na nádraží v Praze-.Krči, sundal jsem si bundu, svetr a tričko a začal před lidmi řvát, že mě štve politika a nádražáci.

Pomalu se dostáváme na výlet do Mnichova!

Jednou jsem se procházel po Řevnicích a v kapse bylo 1500 korun. Ráno byly hospody zavřené, ale já dostal chuť na pivo. Vlak mě dopravil na smíchovské nádraží. Poblíž Anděla jsem zašel do hospody U nudle a sedl si vedle bejka, který nadával na režim. A že zejtra jede do Mnichova. A já že jedu s ním. Druhej den jsem přišel na nádraží, ale bejk nikde. Koupil jsem si lístek a ve směnárně za zbytek peněz 13 Euro na útratu v Německu, že tam požádám o politický azyl, protože mi nezbydou peníze na cestu zpět. Hlavně jsem nechtěl skončit v Bohnicích. Jenže v Německu stál vlak pět hodin, protože tam zrovna probíhala stávka nádražáků. Pak vlak dojel do Mnichova. Koupil jsem si cigarety, jednu koblihu a zbylo mi pět euro. Kolem šel nějakej bejk co uměl trochu česky. Tak mi poradil, že mám jít do české hospody Starobrno. Že mi tam třeba pomůžou.

Pomohli?

Ta hospoda byla pět kiláků daleko. Bál jsem se jet načerno metrem, tak se šlo pěšky. Lidi s navigací mě posílali podle šipek doleva, doprava. Když jsem tu hospodu našel, měli ten den zavřeno. Tak jsem se otočil a šel těch pět kiláků zase zpátky do centra. Zašel jsem do nějaké luxusní restaurace, vysypal jsem na pult 5 euro a nějaké koruny a dostal pivo.

Nebyla po tobě sháňka?

V noci jsem volal své opatrovnici a řekl jí, že jsem v Německu, že mě okradli. Opatrovnice pak zavolala do Mnichova policistům a řekla mi, kam se mám dostavit. Policejní stanici jsem ale nemohl najít, a tak jsem zamířil do mnichovského baru Peter Xaver Knott. Tam jsem zase od někoho zavolal a od pingla jsem dostal cigáro, colu a jeden hamburger. Venku mě posadili na lavičku a zavolali taxíka. Řidič dostal 10 euro na cestu ke stanici, která byla půl kiláku daleko. Jenže řidič zabloudil, tachometr ukazoval 70 euro a řidič začal nadávat na zkurvený Čechy. Když mě chtěl vyhodit, odmítl jsem vystoupit. Začal jsem řvát a nadávat na zkurvený fašouny. Taxikář konečně zastavil u policejní stanice a odjel. Já pak zazvonil a čekal. Do mikrofonu jsem řekl Czech turist, problem! Dveře se otevřely, stáli tam tři policajti a řekli. My problém s tebou. Zavřeli za sebou. Já sundal boty a na protest jsem se vykoupal v kašně.

Jak probíhala cesta zpátky?

Zachránil mě jeden student z Maroka. Zavedl mě na nádraží a já počkal na vlak do Čech. Chtěl jsem hned za hranicemi zavolat sanitku, aby mě odvezli do Bohnic. Ale vystoupil jsem v Regensburgu, tam nádraží na noc zavírali. Pak přišli čtyři policajti a chtěli doklady. Já u sebe měl jen roušku proti covidu a potvrzení o očkování.- Oni si mě moc nevšímali, tak jsem začal kopat do popelnic, aby mě odvezli na služebnu do tepla. Neodvezli. Šel jsem na nádraží a počkal na vlak do Čech. Když přišel průvodčí, předstíral jsem kolaps. V klidu mně řekli, ať se ničeho nebojím, že zavolali sanitku. Dostal jsem kafe v kelímku. Pak jsem chtěl koláček, ten mi ale nedali. Pak jsem pokračoval dalším rychlíkem a když jsme přejeli hranice, přišel bejk „štiplístek“., vymyslel jsem si, že mě v Německu okradli, že jedu do Bohnic,. Že mi má napsat lístek, který elektronicky zaplatí opatrovnice. A jestli nemá cigáro. Průvodčí mě vyhodil v Holýšově a než přijeli policajti, vlak nabral 16 minut zpoždění. Na policejní stanici jsem se podepsal do protokolu jako Dalajláma. Odvezli mě na psychiatrii do Klatov. Za hodinu se mnou jela eskorta do Prahy, v dodávce byli čtyři policajti, a tak jsem zase skončil v Bohnicích na neklidu.

V krámku pro pacienty v areálu bohnické nemocnice jsem od klientů zaslechl historku o tom, jak jsi jednou řádil nahý u křižovatky Anděl…

To byla prdel. Nejprve jsem zase byl v hospodě U nudle a utratil všechny prachy za pivo. Když jsem začal vyprávět o nádražácích, Řevnicích a Bohnicích, dostal jsem další pivo zadarmo a nějaký cigára. Pak jsem vypadl ven a šel na štafl taxikářů. Prvního řidiče jsem se zeptal, na kolik by přišla cesta na psychiatrii do Opavy. On se zeptal, kolik mám u sebe peněz. Pověděl jsem mu, že 60 korun. On se zasmál a řekl mi, že je to málo .Že když se svléknu do naha, tak mě tam odveze. A já se tam svléknul. Policajti nikde, lidi si mě natáčeli na mobilní telefony. Když uplynula půlhodina, zase jsem se oblékl a vrátil se k autu. My tě rači hodíme k mámě, řekl taxikář. A tak jsem se dostal zpátky do Řevnic. Takže vlastně všechno dobře dopadlo.

IVAN BŘEŠŤÁK