Chvála psychiatrie
Někteří z nejlepších lidí, které jsme potkali, byli naši psychiatři. To bychom klidně mohli směle podepsat. Ale pojďme se nejdřív podívat na téma šílenství z té odvrácené strany. Takové ty historky o děsivých a nevyzpytatelných bláznech, které tvoří světonázor laické veřejnosti, sycené třeba Cyrilem Höschlem, je potřeba nikoliv snad vyvrátit, ani rozpitvat, ale prostě jen vyprávět. Slyšel jsem o člověku, který zabodnul všechny nůžky, co doma měl, přímo do tapety. Bojoval s neviditelným nepřítelem, jak hrdina filmu Fight Club. Jako obzvláště informovaný novinář, který sám měl tu čest chrstnout vodu ze skleničky na vyjednávače Pošmourného a také se projel sanitkou s policejním doprovodem v poutech, budu ale taktnější a historku o tom uvážlivém člověku, který zabodal všechny nůžky do stěny, prostě trochu pozměním. Co když třeba chytal doma vlkodlaka? A zároveň se tím vlkodlakem stával? Hledal ho pod stolem s rozsvícenou baterkou, ale přitom už mu rostl z kalhot vlčí ocas. Děsivě zavyl a lekl se svého nelidského křiku. Co nejsilněji se rafnul do rtů, až vystříkla krev, aby ten proces proměny ještě na poslední chvíli stopnul.
Ano, tak to bylo. A o proměně to vždycky je. Hranici šílenství a normality si můžeme představit i tak trochu herně. Jako konstrukci fotbalové branky. Všechno co je mimo branku, je šílenství. Střílet pánu Bohu do oken dovede každý a určitě by nikdo nechtěl mít v týmu útočníka, který míří vždycky o víc než tři metry vedle. Respektive míří na branku, ale prostě to nějak netrefuje. Všechny míče, které trefí branku, jsou naopak rozumné myšlenky zdravého člověka. Zajímavé jsou ale jen některé. Ne ty banální, co trefují střed, ale ty odvážné a nehorázné, které mohou minout, ale často končí v šibenici. Tam se občas objeví i pokusy těch, kteří zešíleli a ztratili hlavu.
Neříkám, že ve světě praktického života je nutné být kdovíjak odvážný. Vlak třeba může projet zatáčku rychlostí mezi 93 a 95 kilometrů v hodině, aniž by vykolejil, ale většina pasažérů se ráda spokojí s tím, když ji projede předepsanou 80. To je život, který nepotřebujeme nějak šponovat. V oblasti vrcholného poznání a tam kde se objevují velké věci, kde padají světové rekordy a vznikají nové směry, ale musíme trochu riskovat. Hodně lidí s duševním onemocněním takto riskovalo, a je už asi jedno jestli ze sebenenávisti, bolesti, zklamání láskou nebo světem, z touhy po absolutnu nebo z výchovou syceného perfekcionismu. Některé to vystřelilo na oběžnou dráhu, jiní se vracejí a snaží se znovu dospět blíž k realitě. Nevědí přesně, kde je, ale nejspíš tuší, že skoro tam, kde vždycky byla. Ale ne tak úplně. Cítí jemné rozdíly a je to trochu těžké trefit. Je to jako nesmyslná Bosákova metafora, jazýček na misce vah. Zní to normálně, ale je to blbost. Trefit tu hranici, kde život dává smysl, se prostě vždycky nepovede. Je to jako kdybyste od oka měli u přesýpacích hodin stanovit okamžik, kdy je nahoře i dole stejné množství pískových zrnek.
Pomocnou ruku nám bláznům mohou podat i psychiatři, terapeuti a další pracovníci v oblasti péče o duševní zdraví. Mohou nás někdy táhnout do banality středu branky, když už je to s námi nebaví, ale mohou si i hrát a hledat s námi tu hranici normálního a nenormálního ve velmi plodných diskuzích. Měli jsme na takové odborníky kliku, a také oni na nás měli kromě páky i trpělivost a čas. Byli-li zvědaví, dosáhli většinou stokrát lepších výsledků než ti, které zajímala jenom jejich vlastní rozumová převaha banálního střihu. Není totiž vůbec zajímavé, že psychiatr je v realitě a nemocný touto realitou trpí, a trochu z ní vypadává. Zajímavé je, jak mezi těmi dvěma světy postavit most, co z něj vidět a jak z něj neskočit. I psychiatr nebo obecně pomáhající pracovník, i blázen nebo nemocný schizofrenií, mají na tomto procesu svůj díl odpovědnosti.
Bylo by velmi hezké od nás bláznů, kdybychom jako ten vlak nezkoušeli hned tu nejvyšší snesitelnou rychlost, ale spokojili se občas i s možnostmi, které nás úplně nevykolejí. I kdyby to mělo znamenat být občas trochu banální. Nedá se to vydržet věčně, ale dá se to aspoň zkusit. Sundat nohu z plynu totiž znamená, že se stáváte důvěryhodným řidičem vlastního osudu, sami pak máte ze sebe lepší pocit a najednou jsou kolem nás i naši blízcí. Ti, kteří možná nikdy nešli za hranu, a kteří na nás čekají v hranicích sdíleného světa. Když s nimi chvíli pobudeme, možná nám pak budou víc věřit, že trochu toho vzrušení do života taky potřebujeme dostat.
