Co dělá duševní onemocnění s inteligencí
Anketa
Obecně se tvrdí, že duševní onemocnění nemá na inteligenci vliv, je tomu ale skutečně tak? Málokterý z lidí s duševním onemocněním měl asi to štěstí nebo tu prozíravost změřit si pomocí IQ testu svůj kvocient před atakou a v průběhu zotavování z ní a nejsou mi známy výzkumy, které by potvrzovaly, že duševní onemocnění inteligenci neovlivňuje. Zároveň samozřejmě musíme rozlišovat mezi objektivně měřitelnou inteligencí a subjektivním prožíváním své vlastní inteligence. V depresi nebo v úzkosti se člověk prostě inteligentně necítí a ani jeho objektivně pozorovatelný projev nejspíš nebude zvlášť inteligentní.
Přestože to tedy nejspíš není tak, že by duševní nemoc ovlivňovala naši vrozenou inteligenci, kognitivní funkce, které se podílejí na jejím používání, rozhodně ovlivněny jsou. Důkazem je už jen to, že již v raných fázích léčby, často už při hospitalizaci, je člověk vybízen k účasti na cvičeních s názvem „trénink kognitivních funkcí.“ Kognitivní funkce zahrnují paměť, pozornost (schopnost se soustředit), výkonné funkce (plánování, rozhodování, sebekontrola, flexibilita myšlení), vnímání (schopnost interpretovat vjemy), řeč (schopnost se vyjadřovat a rozumět jazyku), zpracování informací (rychlost a efektivita, s jakou mozek zpracovává informace).
V následující anketě se každý z dotazovaných zamýšlí nad tím, jak duševní nemoc ovlivnila nebo ovlivňuje jeho kognitivní funkce, ale zároveň i nad tím, zda byly nějak zasaženy jednotlivé složky inteligence jako takové. Při posuzování jsme se inspirovali různými teoriemi inteligence. Například William Stern definuje inteligenci jako schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, Howard Gardner popisuje inteligenci jako schopnost řešit problémy a je autorem teorie mnohočetných inteligencí, kde inteligence zahrnuje lingvistickou inteligenci, logicko-matematickou inteligenci (schopnost abstraktního myšlení), prostorovou inteligenci, tělesně-kinestetickou inteligenci, hudební inteligenci, interpersonální inteligenci (ekvivalent emoční inteligence), intrapersonální inteligenci (sebereflexi) a přírodovědnou inteligenci. Inteligenci lze podřizovat srovnávání například měřením pomocí IQ testů anebo podle výsledků, jichž jednotliví jedinci pomocí své inteligence dosahují.
Kateřina
Od svých sedmnácti let bojuju se strachem ze strachu, prošla jsem si psychotickou a manickou atakou, naposledy v roce 2004. Teď pracuji jako peer lektorka a peer redaktorka v Dobrém místě.
Domnívám se, že přerod, který se v mém životě skrze duševní onemocnění stal, měl na mou inteligenci z určitého úhlu pohledu spíše pozitivní vliv. Týká se to zejména probuzení různých před psychotickou atakou spících talentů, jako je porozumění metaforám a poezii obecně, nárůst hudební inteligence a pohybové inteligence. V současnosti jsem schopná intuitivně vytvářet druhé hlasy takřka k jakékoli písni, což si vysvětluji prohloubením smyslu pro harmonii, které šlo ruku v ruce s prudkým nárůstem citlivosti vnímání. Před nemocí jsem tuto schopnost mohla pouze obdivovat u své hudebně nadané sestřenice. Co se týče pohybové inteligence, skrze větší citlivost se mi zlepšila schopnost naslouchat rytmu při tanci, ale i schopnost naslouchat svému tělu obecně, vědět, co potřebuje, dokázat vymýšlet sestavy cviků na míru svému tělu, a také intenzivně vnímat přijímání jídla, včetně prožívání přísunu vitamínů. A pak se mi samozřejmě velmi zlepšila sebereflexe, skrze nutnost řešit vlastní psychické problémy, naučit se pojmenovávat své pocity a orientovat se v nich, což navíc bylo podpořeno mnoha lety terapie. Domnívám se, že sebereflexe je jedna ze složek inteligence, v kterých člověk s duševním onemocněním má velkou šanci excelovat.
S kognitivními funkcemi jsem na tom byla asi o dost hůře po atace psychózy než před ní, ale zároveň jsem na tom o dost lépe nyní, když se již dvacet let zotavuji. Nutnost kompenzovat projevy úzkosti při komunikaci mi paradoxně zvýšila schopnost soustředění, ale samozřejmě že ve chvílích, kdy jsem úzkostí zahlcena, mám i velké potíže se soustředěním. Úzkost ovlivňuje i schopnost něco si zapamatovat a potom vybavit. Abych to kompenzovala, snažím se trénovat si paměť, dělám si mentální poznámky a používám mnemotechnické pomůcky, když si chci něco zapamatovat. Trénuji si i orientaci v prostoru, například na vyhlídkách, kde se snažím postupně se stále větší úspěšností pojmenovávat viděné. Rychlost a efektivita myšlení se mi výrazně zlepšila tím, že jsem začala hrát šachy.
Tereza
Kognitivní funkce nechám stranou, protože na těch se to samozřejmě projevilo negativně (mizerné soustředění, problémy s pracovní pamětí, nerozhodnost, neschopnost plánování) a tyto obtíže v menší intenzitě přetrvávají. Zajímá mě ale spíš myšlení jako takové. Já vystudovala obor filosofie a logika a abstraktní pojmové myšlení bylo mojí předností. To se změnilo, když jsem se na stáži v Ženevě začala věnovat filosofické mystice mistra Eckharta a jeho texty pro mě najednou začaly mít zvláštní jasnost a byla jsem do nich silně vtažena. To už byl tak nějak začátek konce. Přestávala jsem rozumět obyčejným filosofickým textům, četla je stále dokola a zahlcovala se jimi v touze nalézt v nich nějaký „hmatatelný“ smysl, s cílem všechno rozmotat a osvětlit jsem si kupovala další a další knihy, často v cizích jazycích, které jsem úplně dobře neuměla. Když to pak všechno došlo ke krachu (fakultu jsem dostudovala, ale nezvládla jsem následnou práci odborného asistenta), šlo o skutečnou ztrátu rozumu. Můj mozek se silným rozrušením produkoval plejádu hloupostí, vše se obrátilo v chaos, i když je možné, že v tom probleskovaly jisté vhledy. Dlouhou dobu jsem pak zase, patrně i vlivem léčiv, vůbec myslet nemohla, anebo zase šlo o tryskání mnoha myšlenek najednou a skládání věcí do neobvyklých souvislostí. Měla jsem problémy s porozuměním psanému i mluvenému slovu, narážela jsem vyloženě na blokády, významy slov se mi jakoby „rozprskávaly“. Měla jsem pocit, jako bych měla dvojí myšlení – jedno dětské, obrazivé, alogické a spíše soukromé, druhé dospělé, analytické, kultivované. To se začalo propojovat až postupem času. Na druhou stranu nemoc přinesla v tomto ohledu i nějaké plody. Rozšířila se moje schopnost metafor, myšlení živené „spodními proudy“ získalo určitou hloubku a původnost, kterou předtím nemělo – a taky někdy hravost a grotesknost. Co je srozumitelné a jak, to je pak otázka pohledu.
Stanislav
Duševní nemoc mou inteligenci rozhodně neovlivnila, a jestli ano tak kladně. Rozšířilo mi to obzory, tím, že jsem se o to začal zajímat. Začal jsem číst o šamanismu a jinou duchovní literaturu. Bez té psychózy bych k tomu nepřišel a bez toho bych to nebyl já. Jinak i doktoři tvrdí, že inteligence není duševní nemocí porušená, ale když máš depresi, tak máš takový útlum, že ti to nemyslí, takže když máš takové to zaseklé myšlení, jenom prostě ty problémy a nervy a neuróza, zdá se ti, že v depresi je inteligence silně ovlivněná. Jenže z té se dostaneš a pak zase funguješ normálně. Při depresi jsem měl třeba horší paměť, ale pak se mi zase rozsvítilo a všechno, co jsem si pamatoval, se mi zase vrátilo. Také díky psychóze poznáváš své nevědomí, procházíš individuací, tak jak o ní mluví Jung, takže na tebe vylezou všechny ty démonické složky a to se za běžného vědomí nestává, tak nevím, jestli je to nějaký prvek inteligence, ale je to poznání sama sebe. A když poznáš svoje stinné věci, tak víš, co není dobré dělat.
Tomáš
Já nevím, nakolik je inteligence důležitá a nevím vlastně, kdy mi ta nemoc začala, takže to nemůžu přesně srovnat. Ale je pravda, že takové ty přijímačky na školy, pohovory a vůbec takové ty výběrové věci, tak to se mi hrozně zhoršilo, aspoň ze začátku. Pamatuju si období před první psychózou, že jsem četl strašně pomalu, že jsem ztratil všechny schopnosti. To už jsem měl tu nemoc, ale ještě nebyla nijak diagnostikovaná. V době, kdy jsem schválně rozbíjel svoji řeč, tak jsem ztratil ty schopnosti skoro záměrně, byl to prostě záměrný pokus se dezintegrovat a najít něco jiného. Zajímavé je, že když mě v tomhle období někdo donutil se koncentrovat, tak jsem napsal práci do školy a napsal diplomku, kterou jsem obhájil dost logickým způsobem. A teď když to vezmu v té poslední době, kdy se cítím poslední čtyři roky docela dobře, tak mám pocit, že ta inteligence fakt není důležitá, a že se to nijak nezhoršilo. Možná trochu koncentrace. A emoční inteligence je daleko lepší než předtím. Daleko líp vím, skrz nějakou bolest, kterou jsem překonal, co je důležité a kdo jsem, a to mi pomáhá v komunikaci. Od té doby, co jsem se začal nějak přetransformovávat, tak pro mě byly strašně důležité signály z nevědomí, které mě zahlcovaly, kterých jsem se bál, a to je teď podle mě v klidu, ale ty obzory jsou prostě širší a díky tomu mohu uvažovat o věcech, o kterých jsem dřív uvažovat nemohl. Mně ta inteligence přijde jako schopnost něco usouvztažnit, a ve chvíli, kdy jsem předtím neměl co usouvztažňovat, tak je to v podstatě neporovnatelné s tím, co je teď.
Závěr
Ptali jsme se, co udělá duševní nemoc s inteligencí, ale nezeptali jsme se, co na duševní nemoci to vlastně je, co nějakým způsobem naši inteligenci může ovlivnit. Shodli jsme se na tom, že psychotické prožitky nám dají nahlédnout do hlubin nevědomí, které když se povede správně pochopit a integrovat, může velmi obohatit život a zlepšit sociální fungování. Dalším přínosem duševního onemocnění může být, že zvýší naši celkovou citlivost, která je velmi důležitá pro uměleckou, hudební a taneční tvorbu. Zkoušeli jsme se zamýšlet nad různými fázemi našich duševních onemocnění a vyšlo najevo, že možnost používat vrozenou inteligenci byla v různých fázích onemocnění nebo zotavování různá. Vzhledem k tomu, že mnoho autorů zabývajících se inteligencí zmiňovalo jako její hlavní určení schopnost přizpůsobení se změněným podmínkám, zdá se, že schopnost adaptovat se na život s duševním onemocněním je projevem inteligence už sama o sobě.
