Co se ve snu naučíš, v pravý čas najdeš…

Často sny zapomínám. Ty, které si zapamatuju, bývají určující pro mé životní směřování. Neumím se jim bránit. Kdysi mě některé sny tak děsily, že v důsledku vedly k psychóze. Začal jsem pak žít spíš ve snu. To, čeho jsem se bál, se stalo skutečností. A pak se mi zdály krásné psychotické sny. Sny na druhou. Nejčastěji o tom, jak unikám systému, jak jako relativně hloupý hráč ve hře života porážím zavilé a brutální silou disponující mocnosti. Právě to se mi zdálo na mnoho způsobů a přimělo mě i k tomu, abych si uvědomil, k jakému duchovnímu proudu patřím. Jednou to bylo třeba takhle:
Jdeme s mamkou odněkud z divadla a dostaneme se do skupiny hodně jakoby neuspořádaných, opilých, divných lidí. Jsou to nějací pankáči. Začnou se kolem nás motat, ohrožují nás. Když už se nedá vyhnout konfrontaci, ohnu pravou ruku v předloktí a držím ji před sebou. Křičím. Probouzí se ve mně síla. Nemám strach z pankáčů, to spíš oni by se měli bát. Jsem jejich vůdce. V hierarchii této nezvedené skupiny bez zákonů a autorit, bez směřování a životního cíle, jsem někým, kdo ukazuje cestu a kdo má v sobě schopnosti takovou sebranku ochránit a sdružit pod jednotnou vlajkou.
Pocit ze snu byl triumfální. A vedl k mé identifikaci s těmi, kteří nic neřeší. Síla, kterou jsem v sobě pocítil, byla příjemná. Většinou se totiž ve svém každodenním životě potýkám s nedostatkem energie a chybějící strukturou, žiju bez řádu, o nic se nesnažím a k ničemu nesměřuju. Jako bych věděl, že bych stejně ničeho nedosáhl.
Později se to ukazuje v jiných snech jako dobrý obranný prvek. Když po mně jdou mocnosti řádu, nějaká policie, tajné služby… Vždycky, a to se mi zdálo v různých podobách nejmíň dvacetkrát, vždycky se mi povede nějak vyklouznout ze sítí, které mě mají odchytit a umrtvit nebo dokonce zabít. A opět zažívám po probuzení triumfální pocit, že jsem nepolapitelný a vždy mám poslední slovo. Je to osobní svoboda a je to dar života, který nikdo, ani google, ani ruská vláda, ani matrixové algoritmy za facebookovými profily, ani univerzita plná černých mágů, ani tajná policie, nikdo ten život nemůže uzavřít a ukončit bez vůle boží. A i kdyby zlikvidovali tělo, zůstane něco, co jim unikne a já na tom vystavím své příští bohatství, svou věčnost, svou nejzazší a neúprosnou hodnotu pro tento svět.
Proto se pak v osobním životě nebojím o sobě všechno říkat. PIN k mobilu klidně napíšu do povídky a nechám vydat. Mám pocit, že jakákoliv detailní informace, kterou o sobě druhým podám, je v důsledku stejně spíš zavádějící. Ani já sám sebe neznám a mám v sobě podle pohledu těchto snů něco velmi skrytého a hrozně důmyslného, co nemůžu ztratit, ani kdybych se snažil. Někdy si dokonce myslím, že je to vyvolenost nebo zvláštní ochrana. To mi brání se bát, dává mi to jistotu i v časech prázdnoty a nejistot. A ukazuje mi to, že je nesmysl o něco usilovat nebo něco chtít. Pokud totiž jednou už jsem mistr převleků, bylo by příliš náročné a průhledné se nějak přetvařovat na objednávku, vlastně svojí vlastní objednávku. Nic nechtít, nic nehledat, je pro mě v tuhle chvíli nejúčinnější strategií, jak žít v hojnosti. Všechny mé přímé pokusy si něco obstarat totiž svět beztak s až kontroverzním sadismem už dávno potlačil.
Z tohoto návratného snu o bezděčném kličkování mezi strašidelnými mocnostmi tedy pochází moje nechuť cokoliv v životě detailně plánovat. Když budu mít konkrétní cíle a půjdu za nimi, budu je deklarovat, pak taky budu skrze tohle jasné slovo uchopitelný a čitelný, manipulovatelný. Budu muset za svými slovy stát, a tedy budu každému na očích.
Druhé lidi jsem často mátl, když jsem jim nepřímo dával najevo, že nic nejsem, že se sám sobě ztrácím…a že nic nechci. Oni to ze své zkušenosti neznali. Hledal jsem způsoby, jak tuhle ztrátu já vyjádřit a vydat o ní zprávu. Lidé mě často litovali, že nic nejsem a za nic se nepovažuju. Snášeli různé protiargumenty. Také jsem je snášel, ale nebylo to nic platné.
Kdybych si měl ale položit otázku, jestli jsem dosáhnul toho, co jsem si v mládí předsevzal, musel bych vidět, že téměř bezvýhradně ano. Jenže za vším stála náhoda. Samotná snaha byla v podstatě zbytečná. A tak jsem si nějak odvodil, že se nemám o nic snažit. A sny mě v tomto bezkrevném postoji jenom dál podporují, protože divoké mocnosti, před kterými ve snech unikám, nemohu vyzvat na souboj přímo.
Dalo by se dokonce říct, že všechny akty odevzdanosti proudu dění, vědomé pozorovatelství, meditace a poklidné zvyšování citlivosti a otevřenosti k tomu, co přichází… byly v důsledku geniálním a rozhodným tahem na nějaké perverzní duchovní šachovnici. Všechna neznatelná gesta poddajné a smířlivé moudrosti mi totiž čas od času přinášela i reálné a hmatatelné uspokojení. A nešlo jen o nějaký resentiment. Krajně hypotetická a zdánlivě zcela neviditelná práce na sobě byla vidět, skutečně vidět, a to když to bylo nejvíc potřeba.
Co když ale to pravé umění spočívá naopak v tom, prohlásit sám sebe na závěr ještě za kormidelníka celého toho šíleného a neznatelného životního pohybu? Můžeme otáčet volantem dějin, jak chceme, stejně už víme, že to samo o sobě nemá žádný vliv na kurz života. V tom už jsme dostatečně poučeni. Důležité ale je zachovat klid a tvářit se při tom otáčení tak, jako by volant byl skutečně napojen na nějaké řídící mechanismy. Člověk, který předstírá, jak řídí svůj život, totiž působí na druhé velmi kompetentně a sexy.

Děkujeme za fotku zdarma z fotobanky od autora se stránkou na adrese https://unsplash.com/@rave184