DIVADLO HROU A LÉČBA DIVADLEM
Obrazy ze zákulisí jedné divadelní dílny

Je nás sedm a scházíme se každý týden ve sklepě jednoho komunitního centra na Žižkově. Všichni máme zkušenost s duševním onemocněním, všichni pracujeme a všichni máme v hraní už něco za sebou, ať už v jiných spolcích či na dramaterapii. Když někomu řekneme, že hrajeme divadlo, nejspíš si představí herce v kostýmech s rekvizitami, kteří pod dohledem přísného režiséra biflují předem daný text a pilují herecký projev. Naše divadlo takové není a ke slovu se spíš dostává něco, co bychom nazvali kultivovaným hraním si. Je v něm o hodně víc radosti než dřiny. Zkoušíme různé dramatické hry na rozehřátí, noříme se do tajů a někdy i osidel zvláštního divadelního útvaru, který se nazývá “dialogické jednání”*, hrajeme různé nestandardní improvizační hry (třeba při nich mluvíme vlastním neexistujícím jazykem aneb “dětštinou”) a v současnosti připravujeme “punkové” představení cele vlastní výroby, které se bude odehrávat ve venkovních prostorách chátrajícího Strahovského stadiónu. Vedou nás profesionální divadelníci Kateřina a Pavel, oba s praxí vyučujících na jedné z kateder DAMU, ve zkratce KATaP (Katedra autorské tvorby a pedagogiky). Není vždy lehké naladit se úplně na stejnou vlnu a přemostit odlišnosti, které dělí světy lidí se zkušeností s duševním onemocněním od tzv. zdravé populace, dobrá vůle a trpělivá snaha o porozumění jsou ale na obou stranách. Je skvělé, že naši vedoucí mají velký smysl pro osobitost každého z nás a dávají nám podporu v tom, co nám jde a v čem jsme dobří.

Na našich věcech si pracujeme dlouho, protože se ukazuje potřeba hledání tvaru a sdělení. Jde nám o proces sám, jehož je dílo součástí. Autenticita se neztrácí a vždy vzniká něco trochu jiného a nového. Představovali jsme třeba zvířata a na jevišti se postupně vyprofilovali Lenochod, Slon, Pes, Motýl, Kočka či Levhart; bylo zajímavé snažit se objevit v sobě podstatu toho kterého zvířete, jeho povahu, pohyb, nějaký moment z jeho života. Taky jsme se na chvíli stali vypravěči příběhů na velká témata, jako jsou láska, přátelství, flirt, dětství nebo kouzlo a hrdinství každodennosti. Zkoušíme vycházet ze sebe do situací, které pro nás nejsou typické, a také se učíme experimentovat s formou. Vážnost se přitom často potkává s humorem. Někdy nás brzdí vlastní limity a neznalost divadelního řemesla, naši lektoři s tím ale nemají problém. Nejde jim o to nám ukazovat, jak bychom něco ideálně měli dělat. Naopak nás mají k tomu, abychom si na to přišli sami a podle sebe.

Myslíme si, že lidé se zkušeností s duševním onemocněním jsou v nějakém kontaktu s “Hlubinou”, což jim zprostředkovává specifickou kreativitu a originalitu. V dialogickém jednání jsme se museli vyrovnat i s přítomností hlasů či nepřátelských postav uvnitř nás samotných a se strachem z odkrytí se. Při tom pomáhá vědomí, že jde o hru a že si člověk sám rozhoduje, co do ní vezme. Někdy to mohou být i věci silné, mystické či tíživé. Jindy zase vítězí smysl pro komediálnost a improvizaci, divadelničení, poetičnost, osobité filosofování či kouzlení se slovy a situacemi.

(Následující text za mnohé vděčí společné debatě mezi částí našeho spolku a naší lektorkou Kateřinou, ve které jsme sobě i jí položili spoustu zvídavých otázek k tématu divadlo, dialogické jednání a hra. Uspořádali jsme rovněž interní anketu.)

Divadlo pomáhá

Může být divadlo terapie? Ve vlastním smyslu ne, shodli jsme se, co je naopak jeho předností. Člověk opustí svět zdravotnictví a odvažuje se do dobrodružnějších vod skutečného života. V dramaterapii se člověk může „schovat“, ale v dialogickém jednání jde na pár minut na trh s kůží jen on a jenom na něm je, zda a co si na ni “oblékne”. Naše lektorka Kateřina zdůrazňuje, že dialogické jednání předpokládá už dostatečné zdraví. Že je pro někoho, kdo je schopen se ze své hry vracet, kdo má “sebe-vědomí” čili ví, že hraje. Což platí pro divadlo obecně. Člověk by se zkrátka neměl do svých rolí propadat. A neměl by hrát divadlo proto, aby se vyléčil, ale protože ho má prostě rád.

To ale neznamená, že divadlo nemůže vydatně pomoci v překonání důsledků nemoci a snaze o dobrý život nemoci navzdory. Důležité je už jenom to, že je člověk součástí nějakého společenství. Co si o tom konkrétně myslí účastníci dílny?

Ivana: Nějak v tom nejsem sama. Není to jenom o divadle. Myslím, že každý z nás tu má nějakou funkci, úlohu. Máme něco společné, naši nemoc, a přesto nebo možná právě proto si rozumíme.

Víťa: Když zkoušíme, nikdo si nepovídá, nesměje se, neruší. To ticho patří každému z nás a toho si užíváme.

Tereza: Myslím, že tam jsme všichni k sobě přátelští a podpůrní. Když s někým hraješ divadlo, dost dobře toho člověka poznáš. Každý v sobě nosí velké bohatství.

Jirka: Jsme dobrá parta, a to je základ úspěchu. I se na sebe těšíme.

Mirka: Rozvíjí to. Osobnostně a myslím, že i naše vzájemné vztahy. Za tu dobu, co se přijímáme na jevišti, se mezi námi vytvořilo hodně důvěry.

Další “léčebné efekty” divadelničení na sebe mohou brát nejrůznější podobu:

Tereza: Myslím, že mi to pomohlo k nějakému sebepřijetí a sebejistotě. A v dobách, kdy jsem na tom nebyla dobře, bylo pro mě divadlo jediné světlo. Doma jsem se cítila bez energie, ale na divadle jsem ožívala. A pořád, když hraji, mám pocit plného života.

Víťa: Divadlo mi pomohlo nabýt ztracené sebevědomí. Pomáhá mi i v kontaktu s lidmi budovat a udržovat vztahy i uvnitř „zdravé“ společnosti.

Ivana: Nějak se tím realizuju. Má to pro mě nějaký přesah, že mě to baví. Je to taky vyjádření nějakých emocí, postojů.

Mirka: Změnilo mě to. Když jsem přišla do dílny, neusmívala jsem se, teď se usmívám. Bála jsem se něco říct, aby ze mě nevypadlo něco špatného. Postupem času ze mě i vypadlo. Svět se nezbořil. Teď jsem víc sama za sebe. Těší mě setkávat se s Fantazií.

Víťa: Je to takový řízený únik z reality, někdy až někam do absurdit. To, co děláme. To mě na tom baví. Když děláš dialogický, můžeš na dvě tři minuty uniknout někam úplně jinam, nebo když děláme ty příběhy nebo ta zvířata.

Jak se často zdůrazňuje, hlavním nástrojem herce je tělo. “Tělo je organická, ne často ovládnutá biologická hmota, která může pomáhat s tím, co je vědomé. Proto se snažíme o psychosomatický přístup,” říká Kateřina. To je určitě dobré pro lidi, kteří pociťují, že jsou příliš v hlavě a ponoření v nepříjemných myšlenkách. Pokud něco zahraješ tělem, znásobíš intenzitu prožitku, ale taky na to můžeš lépe reagovat. A tělo ti taky zpětně může ukázat, kdy mluvíš pravdu a kdy (si) lžeš.

Proměna skrze divadlo

Divadlo bylo nějak spojené s léčbou už ve svém původu. Podle jedné z teorií vzniklo ze společných rituálů a z vyprávění příběhů (třeba předvádění lovu), které měly význam pro udržení zdraví kmene či komunity. I mnohému laikovi se klasické divadlo pojí se slovem “katarzis” (očištění). Jako diváci prožíváme v divadle skrz předváděný příběh silné emoce jako utrpení a strach a přitom u nás dochází k nějaké emocionální či intelektuální očistě či proměně. K tomu slouží nejen společně sdílený zážitek, ale i energie proudící mezi jevištěm a publikem. Divadlo se tím stává čímsi magickým.

Může být divadlo katarzní i pro herce samotného? “Když něco děláš naplno, tak je to svým způsobem očistné,” říká Kateřina. Ale jinak je to případ od případu. Někdo se třeba s rolí trápí a chce ji udělat hodně dobře a je to pro něj martýrium. Někdo zase zná dobře svoje řemeslo (umí dobře mluvit a dýchat, má nějakou kondici, ví, jak vyvolat určitý efekt) a to mu pomáhá. “Čím víc máš za sebou práce, tím větší je to legrace.” Kateřina vzpomíná, že každá nová role pro ní byla začátkem vzrušujícího dobrodružství, ale zároveň je to pro herce vždy těžké. Vždycky je to na začátku “bílý papír”. Kdyby to nebylo nic víc než rutina, ztratilo by to smysl.

Když jsme mluvili o katarzi, napadlo nás, zda se člověk může očistit od negativních emocí a agresivity tím, že tomu dá na jevišti průchod a hraje třeba nějakou zlou postavu. Nebo to má opačný efekt a spíš se to celé zesiluje? Kateřina k tomu říká, že pokud dáš na divadlo skutečného čerta, přestává to být divadlo. Zlo na jevišti je prostě zlo, nic víc.

Jen tak si hrát …

Je asi jasné, že divadlo jako takové spadá pod pojem hry. Dialogické jednání v tom jde ještě o něco dál. Člověk se v něm dostává k něčemu původnímu, zapomenutému, vytlačenému. Někteří z nás uvádějí, že si jako děti hrát neuměly a teprve teď to v sobě objevují. Dostat do života hravost je důležité, protože jinak se člověk striktně drží toho, co je těžké a tíživé. Hrát si v dospělém věku se v současné době pojí zejména s počítačovými hrami, ale tam jde často o hru málo kreativní a někdy i přímo úmornou, o návykovosti nemluvě. Pravé hraní si představuje svobodu jako jednu z vrcholných hodnot lidského života; to se příliš neslučuje s nuceným plněním “kvestů” a návykem. Na dialogickém jednání je fascinující, jak se člověk v daném rámci dokáže několik minut plně zabavit sám se sebou v prázdném prostoru a bez jakékoliv “hračky”, aniž by se někam propadal, a přitom si z toho odnáší silný prožitek. Je to zároveň možnost hledání vztahu k sobě samému. A také prostor, v němž je možné dělat chyby a skrz odstup je korigovat. Hra a hraní si mají obecnější význam. Kateřina používá metaforu, v níž popisuje společnost jako nějaký roj řídící se vnitřními pravidly, která jí pomáhají držet, dynamicky, a přece pohromadě. Je pro ni jednodušší, když se jednotlivec chová obvykle. Divadlo a hra vůbec jsou prostorem, ve kterém můžeme vybočit z těchto konvencí. Jde o jakýsi paralelní, nepraktický a neběžný prostor, přenesení se do jiné dimenze, která je neméně důležitá. Skutečnost, že divadlo a dialogické jednání zvlášť jsou hrami, nijak nevylučuje, aby byly zároveň brány nadmíru vážně. Bez toho by to ve skutečnosti ani nešlo.

Jak (ne)bláznit na jevišti

Pro člověka žijícího s duševní nemocí může být důležitá otázka, jakým způsobem na divadle ztvárnit či sdílet svůj vnitřní svět, který se vymyká většinovému pohledu, a třeba i zprostředkovat tam svou zkušenost. Tereza poznala vícero tzv. integračních divadel a jako hlavní pocit si z nich odnesla, že snaha o přenesení vlastní jinakosti na jeviště může být dost ošemetným podnikem. Otázka “zda vůbec” a “jak” se nám zdá důležitá, protože si myslíme, že se zároveň jedná o něco, co je součástí našich životů a čím třeba může být naše divadlo pro někoho zajímavé. Shodli jsme se, že je zásadní předvést to způsobem, který je divadelní a obecně sdělný. Kateřina zdůrazňuje, že “umění” pochází od slova “umělý” a že je vždy třeba odstup, není to “to”, ale obraz toho. S osobními obsahy je třeba vědomě pracovat, tvarovat je. Dobré divadlo by asi mělo být spíše nějakou výpovědí o “člověku v jeho zápase” než pouhým “dáváním něčeho ze sebe” – musí tam být zřetel k pohledu diváka. A je si třeba ujasnit, o jaký druh účinku na publikum člověk usiluje. Třeba se, bude-li v tom mezi námi shoda, v tomto smyslu někdy o něco pokusíme.