HRANÍ ROLÍ aneb JAK SI VYTVOŘIT MASKU PŘÍMO NA TĚLO
Téma sociálního zevnějšku a hraní rolí mi přijde nějak fascinující. Je myslím průkazné, že všichni užíváme v kontaktu s vnějším světem všelijaké převleky a masky a že až na řídké chvíle “hrajeme divadlo” vlastně kdykoliv, kdy jsme někým viděni. (Což se může změnit v době akutní psychózy a třeba já jí proto vnímala jako něco silně osvobozujícího, ač jsem přitom byla uvězněná za mřížemi.) Na druhé straně se ocitáme pod palbou slov jako “autenticita”, “opravdovost” či “otevřenost”, které nad námi někdy hromují jako nárok, a začneme si pak naše masky ošklivit, mluvíme o falši a přetvářce a toužíme po vlastní i cizí ryzosti. Tato touha, má-li být stavěna jako ideál, má však svá úskalí. Na začátek si posloužím příkladem jedné své známé, která byla silně oslovena sloganem “život bez masky” a po několika “ezo” výcvicích skončila v léčebně. Myslím, že přijít o svou Masku může mít podobně fatální důsledky jako přijít o část duše.
Personou nazývá můj oblíbenec Carl Gustav Jung to, jako co ve světě jsme a jaký dojem chceme vzbudit a vyvolat v ostatních. Persona znamená v řeckém divadle masku, kterou si herec nasazoval, když chtěl hrát určitou postavu. Přeneseně a sociologicky bychom mohli Personou nazvat i jakýsi ucelený herní rejstřík, který máme k dispozici v sociálních situacích. Jung odděluje Personu od Já, ač někdy může obojí trochu splývat, a staví jí do protikladu k Já bytostnému. Někdo může i své Personě propadnout a ztratit kontakt se svou duší. O tyto složitosti nám ale nejde. Spíše o to, že Persona je podle Junga podstatnou složkou psychicky zdravého člověka. Pokud někdo žije bez Persony a tzv. nic nepředstírá, na nic si nehraje a nedbá o vnější dojem, prokazuje, že neví, jak je svět zařízen a má silně idealizované představy o svých bližních – jedná se pak o “věčně nepochopené snílky či fantasty”, kteří dokážou být i pěkně netaktní a nediplomatičtí. Realita okolí se jim stává čímsi průsvitným a protože nevystupují ve světě jako žádná Postava, stávají se tzv. Nobody, který prochází životem trochu podoben náměsíčníkovi.
Myslím si, že člověk potřebuje něčím ve světě být i proto, aby ho hlubinný obsah zcela nespolkl a aby našel ve společném poli s jinými lidmi nějaký pevný bod. Hloupé je, když člověk z vnitřní potřeby “někým být” podlehne tlaku psychiatrické mašinérie a jeho Personou se stane jeho diagnóza. Člověk se pak ztotožní se svojí rolí psychiatrického pacienta, jako kdyby nebyl ničím jiným než prostě “schizofrenikem”. Sociální a pracovní rehabilitace, která není zaměřena individuálně, ale cílí povšechně na celou skupinu, tomu silně napomáhá. Ztotožnění s úzkou a společensky zničující rolí psychiatrického pacienta je ve skutečnosti tím, o čem se mluví jako o hlavní překážce na cestě k zotavení.
Pjér La Šé‘z někde říká, že Persona aneb Maska rovněž zajišťovala ve starém divadle zvukový nástroj, tedy pomáhala, aby herci bylo rozumět. Maska dává člověku artikulaci jeho osobního, jedinečného. Sama musím říct, že když chci být tzv. odkrytá a říkat vše, co cítím a co mě napadá, většinou mi nikdo nerozumí; ve skutečnosti jsem vždy udivena svým specifickým talentem nejrůznější nedorozumění vzbuzovat. Persona čili Maska ale právě dává košaté a poněkud tekuté “vnitřní hmotě” formu, protože nelze předstoupit před druhého jen s jakýmsi výhřezem svých skutečných myšlenek, pocitů či možností chování, které člověku zrovna přijdou na mysl.
Kromě toho vlastnictví Persony umožňuje vzájemné ladění s druhým, či jeho Postavou, v jehož rámci se odehrává sociální setkání a střetnutí – je tak mj. definována situace, co spolu v téhle chvíli děláme a jaký vztah k sobě právě zaujímáme. Nejvíc lidi naštve, když někdo sociální role porušuje a nehraje s nimi jejich hru, protože je přivádí do rozpaků, vyvádí z konceptu a nutí je improvizovat v situacích, pro něž nemají žádný vzor. Pokud člověk není schopen hrát sociální role, je takříkajíc revolucionářem, buřičem a přímo rozvracečem společenského řádu, čehož závažnost je úměrná tomu, jaké rozčilení ve svých bližních vzbuzuje. Odsudek, že “takhle se normální člověk nechová”, pramení především z toho, že druhý se cítí nepříjemně, protože nemá k dispozici svůj obvyklý rejstřík reakcí, a tak někdy upadá do jakési syrovosti (či surovosti), která je v podstatě nesnesitelná pro obě strany. Pak jsou lidé, profesionálové, kteří jsou na styk s lidmi zužovanými psychickými obtížemi skutečně dlouho cvičeni, a ti jsou se svojí rolí zcela neprůstřelní – veškeré jejich chování je zaměřeno proti tomu, aby se s duševně nemocným ocitli i jen na chvíli v alespoň vzdáleně přirozené interakci.
Jung píše, že po závažné osobní krizi, jímž propuknutí duševní nemoci rozhodně je, se Persona rozbije a člověk je postaven před nutnost vybudovat Personu novou, takovou, která lépe odráží jeho duši. Říká, že jde o dost náročný proces, který se zprvu svou jistou násilností podobá hraní rolí. Skutečně je pravdou, že odborné studie vykazují trénink v hraní rolí jako jednu z terapeutických technik, která prokazatelně pomáhá i lidem se závažnějšími psychickými problémy. “I když nevíme, čí jsme, můžeme alespoň něco zahrát”, zapamatovala jsem si výrok jedné dramaterapeutky. Snaha o vnější formu a její znovunabytí pak dokonce přispívá k utišení vnitřního bouřlivého chaosu. Změny na povrchu mohou způsobit změny v hloubce, protože na povrchu vždy už nějak žijeme a k němu se vracíme, nejsme-li do sebe zcela zanořeni (a to právě k životu není).
Myslím, že mít takříkajíc “v pořádku” vnějšek je někdy ještě důležitější než mít v pořádku vnitřek, protože sociální otřesy a “nárazy” a z toho vyplývající pocity hanby a studu, kritika, či dokonce odmítnutí zdravotní problémy silně zhoršují. Stavět na odiv své nitro či pravé já je ošemetné a lidé na to často nejsou ani zvědaví. Také je to mnohdy nebezpečné. Člověk se zbytečně stává terčem a svá nejzranitelnější místa nastavuje světu jako kuželky k porážení. Na druhou stranu potřeba maskování prostřednictvím pečlivě utkaného veřejného Já by neměla vést k úplné ztrátě spontánnosti, jak se také občas děje.
Některé masky nám byly nasazeny již v dětství, v rámci společenské a individuální domestikace, a někdy se nám zdá, jako by byly vrostlé do masa. Staly se součástí naší osobnosti, ač jsme si je kdysi nasadili, abychom byli pozitivně přijímáni svými pečovateli či abychom byli před nimi v bezpečí. Role a masky, které se do nás otisknou jako výbava od naší původní rodiny, se drží nejdéle, a někdy máme pocit, jako bychom za nimi úplně zmizeli, jako bychom byli jen nějaký věšák na kostýmy z představení, které už dávno mělo derniéru. Takové masky bychom se měli naučit odkládat, resp. měli bychom je používat vědomě podle situace, v níž se nacházíme, protože někdy může být užitečné po kdysi naučené kamufláži šáhnout.
Zdravá Persona by měla být pružná a vyvěrat z neustálého dialogu mezi skutečným vnitřním životem, třeba i ve formě Stínu, a tím, jak se chováme a vystupujeme směrem navenek. Vnitřek pak neproniká nežádoucím způsobem do vnějšku ani vnějšek do vnitřku, člověk není svým chováním a vystupováním navenek nijak zaskakován a ohrožován, ani si neschovává všechny své démony, slabosti a nedokonalosti do zavřených čtyř stěn svého domova a neukazuje tam bez zardění svou “druhou”, odvrácenou tvář, ani se ráno neprobudí s otiskem svého thymolinového úsměvu na polštáři, což je příklad, který uvádí La Šé‘z. I běžným sociálním performancím lze vtisknout svoji osobitost, jakýsi specifický ráz a zabarvení, který může patřit jen tomu člověku, jakým jsem, a nikomu jinému. Patří k tomu i možnost rebelie proti příliš svazujícím konvencím, která by ale měla být zvědomělá a zvážená. Čím vědoměji a voleněji hrajeme, tím máme větší počet možností, jak se v dané situaci zachovat, a tak i větší svobodu. Maska se v ideálním případě nestává zakrytím a utajením skutečné tváře, nýbrž spíše jejím přiměřeným výrazem. Ve chvílích krize, kdy jsme o naše předchozí socializované bytí připraveni, si lze vytvořit dynamickou a rozvíjející se Postavu, kterou je nám na jevišti světa možno hrát, a nemuset přitom vězet v přežitém scénáři. Je to jako vytvořit si Masku z kousků osobní látky a dát své vnější fasádě nádech kreativity a lehkosti.
