Z románu Malíř nepokojů

Jak jsem jezdil perníkářům pro dávku ke Zpěváčkům

Byl jsem toho času na oddělení v Bohnicích jedinej, kdo měl vycházky. Byl tam se mnou jeden člověk, dost zlej, kterej si nechával říkat Démon. Pak ještě jeden, to byl Andrej. A tyhle dva si píchali pervitin, kterej jim vozili dealeři přímo do ústavu. Pak to ale začali nějak hlídat a já jednou souhlasil, že jim pro ty sračky dojedu. Instruovali mě k hospodě U Zpěváčků, kam jsem vyjel načerno, a u šílenejch individuí, který vypadají jako pekelný monstra, u starejch ďáblů i gadžů jsem jim to svinstvo vopatřoval. No ale jednou mě sebrali tajný, důvod byl ten, že jsem neplatil v domě, ale normálně na ulici, a tak policajti měli výhled jako v kině. Vodvezli mě do Bartolomějský, tam proběh výslech a nakonec mě vodvezli zpátky do choromyslňáku. Smažky můj příběh pobavil. Doktor Kobeda se smál, ale díky týhle příhodě mě pozdějc přeřadil na volný oddělení, prej abych nebyl s těmi lidmi ve styku, že není pro mě dobrý mít narkomany jako přátele. Tam pozdějc šlo i šoustat, což mi moc vyhovovalo v rámci možností. Jo a mimochodem, ty obšťastněný bytosti byly ženskýho pohlaví.

První cesta do Bohnic

Poprvé jsem jel do Bohnic s bráchou a Juditou na návštěvu za Honzou Vrbou. Snažil jsem se ho tak nějak vnímat, ale mně samotnému začalo už také propukat duševní marodění. Šel jsem dokonce na jeden pavilón a řekl jim, ať mě tam vezmou, ale poslali mě na příjem a tam jsem bohužel nešel.

”Hlavně, že víš, co říkat,” řekla mi Judita.

Pamatuji si dodnes pocit, když jsem procházel branou ven, ale nenapadlo by mě, že se tam zanedlouho sám usídlím, a to na dlouho. Mží a mží a za plotem se to hemží divnotou samou. Je to dlouhá oneiroidní etapa, kdy, když dodržuju režim, jsem o víkendech venku s klukama a dýchám svobodný vzduch, velice neohrabaně se pohybuje v realitě přestavěné dle mých chorobopisů, což mi ale tak nějak nevadí, protože ta svoboda je skvělá. Je to už přes deset let, ne všechno si pamatuju, snad se mi podaří podat alespoň subjektivní vhled do reality toho dost divnýho místa.

Tak první den. Poslali mě přebrat posraný a pochcaný, ale i pouze zapocený prostěradla.

”Dávej zvlášť kapny a zvlášť prostěradla a polštáře”, říká Oligofrenik a následně chčije u zdi sklepa. Říkám si, že je to dobytek a asi za hodinu máme tu smradlavou práci hotovou.

”Lepší než v tom lapáku.”

Chodilo za mnou hodně kámošů a rodiče a brácha se svou holkou. První dny byly jako ve Švankmajerově Šílených a ani ostatní se tomu moc nevzdálily. Zařazuju se do hierarchie magorů. Nějak se mi začne líbit společnost dvou feťáků. Proběhnou první vánoce. Myslím, že chvíli jsem i doma. Jednoho dne se za mnou zastaví Lena s Lucií. Pobaví je olympionik dvojskifař Kozák a pak se zamýšlejí nad tím, jak podruhové pijí čaj ne z hrnků, ale ze zavařovaček na dejme tomu okurky. Pronikám stále hlouběji do polovyšinutého duchovního učení feťáka Škamly a můj mozek je zpracováván televizními limonádami a pop-hity. Občas se učím z učebnice chemie a asi po půl roce začínám pod Škamlovým vedením meditovat. Chovám se dlouhou dobu vzorně a plním trapné drobné povinnosti.

”Lezeš doktorce do zadku písničkama,” říká Andrej.

Pak si všimnu, že lidi beroucí pervitin mizí pravidelně na izolaci a délka jejich pobytu tam se prodlužuje, nejdříve až na dva týdny, potom i na víc. Když ji jednou sám 24 hodin obývám, moje vpoura (přinesl jsem hulení a užil ho s partou narkomanů a Oligofrenikem na hajzlu), moje vzpoura je v zárodku zlomena, přes to, že se mi povede propašovat výtisk Terryho Pratchetta. Představte si místo asi třikrát tři metry potažené něčím jako linoleem, větrák vyluzující ne příliš v pohodě zvuk, entropický hajzl smrdící sračkama a jednu deku na spaní. Tomu říkám teda edukace, cha, oproti těm chudákům jsem tam byl pět minut. Myslím, že mi ošetřovatelé jednou přinesli i cígo.

Strávil jsem v Bohnicích poprvé asi devatenáct měsíců, ale rozcházel jsem to asi deset let. Pustili mě s tím, že se každý týden musím hlásit u doktora. Pak jsem měl ještě asi sedm kratších pobytů, které se vesměs týkaly závislosti na konzumaci marihuany a následných neblahých stavech.

Chorý smích

V knize Filipa Topola ”Mně třináct” je zmíněna scéna, kdy se hrdina spolu se svými přáteli smějí, ale podle autorových slov „ … byl to ale smích spíš hysterickej.” Dle smíchu poznáme do jisté míry přesně povahu člověka. Dá se vystopovat, zda je introvert či extrovert, štastný nebo nešťastný, spokojený nebo nespokojený, odvážný či zbabělý, veselý nebo smutný. Podle smíchu se často rozhodujeme, zda je nám smějící se člověk sympatický či nesympatický. Je poněkud těžší takto posoudit inteligenci, protože smích je zdroj radosti z neviditelné říše. Tak mě napadá, jestli vždy poznáte, je-li člověk hodný nebo zlý podle toho, jak se směje?

“Směje se jako blázen.”

“Nesměj se jako blbec!” Slýcháváme často. Rozlišujeme v zásadě způsob a důvod smíchu.

Například říkáme: “Tomu já se nesměju.”

Do dnešního dne jsem neměl o léčivých schopnostech smíchu pochyb. Ale dnes jsem zažil něco zcela jiného, to k čemu odkazuje název kapitoly. Představte si, že jdete temnou ulicí ve čtvrti špatné pověsti po prožitém hororu v obskurním biografu. Jste sám a kdyby se něco stalo, nikdo by vám nepomohl. Vidíte opuštěného starého chromého muže, žebráka.

“Pojď blíž chlapče,” říká ten páchnoucí stařec slzavého obličeje. Po zdi domu po vaší ruce se plazí had. Na druhé straně zeje černá jáma. Chcete utéct, když už je fosforeskující starcova hlava hrozně blízko té vaší a ohlušuje vás jeho těžký dech, ohlupuje vás dým vycházející mu z uší, děsí vás jeho svinská erekce, ale ulice je slepá a cestu zpět si nepamatujete.

Zní rytmus tanga.

Pak se vám zasměje vaše vlastní zrcadlo.

Bohužel jste vy sám chorý smích.

K tématu zamilování se do prostoru

Je to paralela ke vztahu člověka a Boha. Člověk, který se zamiluje do bytu, je na tom líp než bezdomovec, který se může zamilovat pouze do náhodného kolemjdoucího, avšak i ten kolemjdoucí leckdy jeho duši oblaží drobnými. V čemž opět vidím paralelu se vztahem dítěte a blaženého pobývání v bytu. Pro hlavního hrdinu je idea odchodu z bytu podobně jako pro Raskolnikova zamilovat se do své bytné. Avšak není autista. Má toho hodně. Své tiché meditace, hry stínu na stěnách, doléhající hlasy z ostatních bytů a podkroví, a za tím vším leží uskřípnuta myšlenka vyjít ven, která pro něj samotného je něco jako zhrzená milenka. Čajové dýchánky bez čaje a bez dechu. Pokud by se jeho situace nastolila jako bitva na šachovnici, není králem ani pěšcem, ale královnou, a vyhrává na celé čáře, pokud přijmeme pravidla hry s automatickým protivníkem. Jedná se o humanoidní beatnickou odysseu. Všechno se mění ve chvíli, kdy zahlédne z okna siluetu osamělé postavy kráčející po nedalekých kopcích. Někdy v tu chvíli podléhá heroickému bludu …