Jak přežít, když nás bolí tělo i duše
Už mnohokrát jsem se chystala napsat podobný článek, ale vždycky jsem cítila, že to ještě není ono. Že není ta správná chvíle, ale stále zbývá něco, co musím pochopit, prožít, naučit se dělat jinak. Když ale píšu tyhle řádky, cítím vnitřní klid a říkám si: konečně.
V minulosti jsem zažila deset let plných psychického trápení a vážných problémů, mnoho pokusů o změnu a mnoho pádů, než jsem došla k zotavení. Před začátkem mých tělesných problémů jsem už byla nějakou dobu spokojená. Zrovna jsem začínala ve skvělé práci, dařilo se mi ve vztazích i ve studiu. Bohužel se mi však rozjela porucha imunity, záněty žaludku následované chronickými silnými bolestmi. Tyto tělesné problémy ve mně vzbuzovaly úzkosti a ocitla jsem se v začarovaném kruhu.
Zjistila jsem, že fungovat s tělesnými a psychickými problémy najednou je dvojnásobná nálož. Ať už vás trápí zdraví nebo psychika, přináší to omezení v mnoha oblastech. Je pro vás náročnější fungovat v práci, mít energii na přátele či volnočasové aktivity. Možná prožíváte pocity viny, že na vás “není spoleh”. Nikdy nevíte, jestli budete schopni dorazit do práce, zúčastnit se důležité schůzky. Nikdy nevíte, jestli nebudete muset (už zase!) zrušit sraz s kamarády nebo volnočasovou aktivitu, kterou jste si zaplatili. A možná nevíte ani to, jestli zvládnete nakoupit, uvařit nebo si jen umýt vlasy. Jindy nevstanete ani z postele. Když se skloubí psychické problémy s fyzickými, situací, které je náročné zvládat, může být dvojnásobně tolik nebo jsou častější. Já jsem třeba nikdy netušila, který z příznaků mě další den překvapí a zabrání mi cokoliv dělat: jestli to bude bolest břicha, urologické potíže, nesnesitelná únava, teplota, nebo silná úzkost.
Život s takovými problémy je jedna velká nejistota. Nikdy nevíte, který z příznaků vám zabrání fungovat, jestli se problémy ještě nezhorší. Prožíváte nejistotu v tom, jestli do budoucna vůbec budete zvládat pracovat, starat se o rodinu a sami o sebe. Váš život se často scvrkne na návštěvy doktorů a snahu se vyléčit, ale na nic jiného nezbyde energie. Jak s tím pracovat, abyste se úplně nezbláznili? Sepsala jsem pár tipů, co za ty roky zafungovalo mně.
Prožít si truchlení
Existuje pět fází truchlení, které prožívají lidé po ztrátě někoho blízkého. Fáze truchlení se můžou týkat i jiných ztrát. Ztráta duševní vyrovnanosti a fyzického zdraví je těžká situace, která často vyvolává pocity spojené s truchlením. A vy si je zasloužíte prožít. Těmi fázemi jsou popření, vztek, smlouvání, deprese a přijetí. Většinou to ale nefunguje tak, že bychom jimi procházeli jen jednou a popořadě. Ty fáze se střídají, prolínají a opakují. Můžete si všimnout toho, že až jimi budete procházet už poněkolikáté, emoce budou pravděpodobně slabší a přijetí silnější. Nemusí to platit v případě, když se zdraví najednou a nečekaně zhorší ještě víc. Ale i tehdy budete mít výhodu – ty pocity už nějak znáte a víte, že netrvají věčně.
Všímám si toho, že mnoho lidí se obviňuje za myšlenky, které k těm fázím patří. “Proč zrovna já?”, porovnávání se s ostatními, závist. Tyhle myšlenky jsou ale přirozené a k tak závažným problémům patří. Čím méně je budete hodnotit a odmítat, tím spíš přejdou nebo budou slabší.
Přijmout omezení, ale nechat si naději
Jedna z nejtěžších věcí bylo pro mě přijmout omezení, které nemoci přinášejí. Jsem perfekcionistická, pracovitá, mám mnoho nápadů a cílů. Prožívala jsem často strach z toho, že nebudu moct pracovat tak, jak bych chtěla, a realizovat své cíle. Mám na sebe vysoké nároky a zároveň se nechci vzdávat činností, které mi dávají smysl. Měla jsem tedy dlouho tendenci se svými omezeními bojovat a překračovat hranice toho, co je v mých silách. Nakonec jsem skončila na rok a půl doma a nevypadalo to na zlepšení. Udělala jsem však největší pokrok v přijetí těch omezení, protože mi zkrátka nic jiného nezbývalo. Slevila jsem z nároků na sebe – být perfektní, všechno zvládat, neselhat. Přestala jsem lpět na ideální představě o tom, jak by můj život měl vypadat a jak bych měla fungovat. Začala jsem opět prožívat větší soucit se sebou. Pomáhá mi i technika radikálního přijetí z DBT. Jde o to postupně se dopracovat k úplnému přijetí minulosti nebo současné situace, kterou nelze změnit. Jedná se o jednu z nejtěžších technik, kterou je třeba nejdřív zkoušet na menších problémech a mnohokrát ji opakovat. Ale má to smysl, protože vede k velké úlevě. Tuto a mnoho dalších užitečných technik najdete v knížce Emoce pod kontrolou https://obchod.portal.cz/psychologie/emoce-pod-kontrolou/. Pro větší soucit se sebou je možné použít “loving kindness”, což je moc příjemná meditace, na kterou najdete návod i na internetu.
Zároveň mám zkušenost, že kromě přijetí omezení pomáhá i zaměření se na to, co v životě máte, co funguje, jaké máte silné stránky. Když mě přepadl pocit, že situaci už dál nezvládnu, pomohlo mi připomenout si důvody, díky kterým jsem ji zvládala doposud. Připomenout si své silné stránky jako je trpělivost, vytrvalost a síla vám přináší alespoň nějaký zdroj, na který se můžete v té obrovské nejistotě spolehnout.
Když jsem často myslela na všechno, co jsem ztratila, co nemůžu a možná ani nikdy nebudu moct dělat, cítila jsem beznaděj a zoufalství. Ale snažila jsem se vidět i to, co stále v životě mám, a to uvědomění mi alespoň někdy přineslo radost nebo úlevu.
Pracovat s černými myšlenkami a katastrofickými scénáři
Tohle pro mě byl (a někdy stále je) také jeden z nejtěžších úkolů. Možná to důvěrně znáte. Strach a obavy spojené s myšlenkami na to, co se ještě může stát, které se roztočí do bludného kruhu, vedou k čím dál černějším myšlenkám a k větší úzkosti. U mě ty myšlenky začaly často obavou, jestli zvládnu další den v práci a končily až představou, že skončím někde na ulici. Zvýšení úzkosti se projeví následně i na těle. A zhoršení tělesných příznaků potom opět zhorší úzkost atd. A je to začarovaný kruh. Někdy ani nezáleží na tom, kde ten kruh začal, jestli tělem, nebo duší. Důležité je se zaměřit na to, jak ho přeseknout. Rychlejším způsobem většinou bývá začít u psychiky a myšlenek.
S myšlenkami je možné pracovat třeba za pomocí KBT. Cílem je podívat se na ně jinak a z odstupu, aby se dál neroztáčely a nezpůsobovaly větší úzkost. Já si třeba napíšu myšlenku, která mě zrovna nejvíc stresuje. Napíšu si, na kolik procent jí věřím a sepíšu důkazy pro ni a proti ní. Dále zkusím najít nějakou alternativní myšlenku, která by mohla být realističtější. Při vymýšlení té myšlenky si můžete třeba představit, co byste řekli svému blízkému příteli, který prožívá podobné starosti. Zapíšete si, nakolik věříte alternativní myšlence. A poté myšlenku ověříte v reálné situaci. Často zjistíte, že když si myšlenky ověříte a získáte víc důkazů, méně potom věříte těm černým a více těm alternativním. Pokud budete tyhle a další podobné postupy opakovat pravidelně, úzkost se může snížit. Ideální je pracovat na tom i s pomocí psychoterapeuta.
Dát prioritu sobě
Možná také znáte výčitky svědomí, že jste nezvládli důležitou schůzku, už potřetí zrušili sraz s kamarádem nebo neměli sílu uklidit. Možná jste zažili i výčitky a nepochopení od druhých. A třeba jste slyšeli i narážky na fakt, že jako jediní nepijete, odcházíte z akcí brzo domů apod.
Strach ze selhání a pocity viny jsou těžká věc. Ale daleko důležitější než povinnosti a druzí lidé jste teď vy a vaše potřeby! Což také souvisí se sebepéčí a soucitem se sebou. Nemůžete všem vyhovět. A pokud vám to někdo bude zazlívat, nezaslouží si místo ve vašem životě. Ohledně práce to může být složitější. Ne každý má štěstí na chápavého zaměstnavatele, který nediskriminuje lidi se zdravotním omezením. Ale mám zkušenost, že i takovou práci je reálné najít. Někdy to však bohužel stojí spoustu nervů a zklamání.
Zaměřit se na tělo
Nemyslím tím jen návštěvu doktorů a intenzivní hledání různých možností léčby, ale péči o tělo jako celek za pomocí stravy a pohybu. Co se týče pohybu, moje možnosti a možnosti mnoha z vás jsou nejspíš omezené. Ale i když zvládnete jenom párkrát obejít dům, má to smysl. Já se nyní zaměřuji na stravu, vysadila jsem lepek a cukr a chystám se zkoušet další z diet zaměřených proti zánětu. Ohledně diety je samozřejmě nejlepší poradit se s lékařem a rozhodnout se podle druhu vaší nemoci.
Strava může hodně ovlivnit i psychiku. Třeba na úzkosti lidem často pomáhá citrát hořčíku, l-theanin, tryptofan, omega c3 kyseliny nebo kyselina listová. Naopak škodit může cukr, kofein a látka MSG (monosodium glutamate) obsažená v některých chipsech. Z přírodních prostředků dostupných v lékárně může být dobrý např. anxiolan (ale pozor, obsahuje třezalku, takže ho nelze kombinovat s antidepresivy!).
Najít si lidi s podobnými zkušenostmi (kteří chtějí něco změnit)
Pořád mě někdy trápí, že řeším jiné starosti než většina z mých známých v mém věku. Naštěstí mám pár kamarádek, které mají podobné problémy. Je důležité mít možnost vzájemně se svěřit. Ale zároveň je i nebezpečí, že vzájemné svěřování sklouzne do přílišného zabředávání do černých myšlenek. Mám zkušenost, že se mi dobře komunikuje s těmi, kdo mají svoji nemoc už nějak přijatou (ale není to podmínka), ale zároveň se nevzdávají naděje na spokojenější život s nemocí nebo na zlepšení stavu. Můžeme se vzájemně inspirovat v možnostech léčby, v různých způsobech stravování a v práci na sobě. Můžeme si vzájemně dodávat naději, když ji ten druhý zrovna nevidí.
