Jak psychický stav ovlivňuje smyslové vnímání
Vnímání zprostředkované našimi pěti smysly – zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí – samozřejmě nekončí ve smyslových orgánech, ale pokračuje dál do mozku, kde je tento počitek zpracováván a interpretován. Výsledek proto není přesným obrazem reality, ale je zkreslen jednak zkušeností a jednak aktuální náladou člověka, který vnímá. Gestaltisté neboli tvaroví psychologové zkoumali zákonitosti vnímání a stanovili několik zákonů, kterým vnímání podléhá. Jedním z nich je zákon pregnantnosti, „podle kterého vnímání směřuje vždy k co nejjednoduššímu uspořádání prvků do jednoznačně definovatelného celku. Vnímání je tedy v zájmu zjednodušení a snadnější orientace člověka zkresleno.“ Gestaltisté jsou známí tím, že vědecky zkoumali optické klamy a iluze. „Mezi hlavní příčinu iluzí patří aktuální emocionální vyladění pozorovatele. Například v parku večer člověk v každém stínu ‚vidí‘ plížící se postavu.“ Emocionální vyladění pozorovatele samozřejmě nezahrnuje jen strach, ale mnoho dalších poloh. Co s vnímáním udělá například deprese, úzkost, natož psychóza, zná každý, kdo si něčím takovým prošel. V následujících odstavcích si můžete přečíst několik zkušeností se změněným vnímáním z pohledu různých lidí a různých stavů mysli.
Každý člověk s duševním onemocněním má svůj vlastní způsob změněného vnímání (Pavel)
Není nemoc jako nemoc. Já mám zkušenost s psychózou a ta je v mnohém specifická. Vnímání nejvíce připomíná stav po konzumaci holotropních látek. Akorát nekončí v tu dobu, kdy by končil trip. Pokračuje a pokračuje, až toho má člověk dost. Zažívání sebe i okolí se odehrává v rámci změněného stavu vědomí. Jen si nejsem jistý, zda ten výraz přesně popisuje, o čem zde píšu. Z perspektivy člověka procházejícího psychózou je normální stav bytí také změněným stavem vědomí. Co není?
V psychóze se často odehrávají vjemy, které se člověku zdají naprosto reálné, i když je on či ona jediným, kdo je zažívá. Může se jednat o hlasy, které se odehrávají v hlavě či mimo ní, ale pouze pro toho, kdo je slyší. Nebo mohou nastat halucinace či magické myšlení, kdy náhodné vjemy získávají pro toho, kdo je cítí, záhadnou a důležitou roli. Třeba graffiti na zdech mohou vypovídat příběh či instrukce, kterým rozumí jen ten, kdo právě něco zažívá.
Nejsem tak odvážný, abych doporučoval lidem konzumaci psychedelik, aby pochopili stavy, které zažívají psychotici. Přesto neznám nic, co by se jim více podobalo. Jen v mém případě měly spíše podobu takzvaného bad tripu (špatné zkušenosti). Slyšel jsem i zážitky lidí, co zažili příběhy více podobné něčemu, co by zažíval mystik. Také se říká, že psychotik se topí ve vodě, kterou mystik klidně plave. Z mé zkušenosti s tím příměrem nesouhlasím, ale potkal jsem lidi, pro které to platilo.
Myslím, že psychóza je jedinečná a individuální. Není to něco, co bych komukoliv přál, ale doteď mě zaráží, jak podobné a přitom vzdálené může být její prožití pro různé lidi. Tím pádem je možné používat takové výrazy jako hlasy, bludy či halucinace a všichni víme, o co se jedná, i když jednotlivé projevy jsou často hodně rozdílné. Smyslové vnímání duševně nemocných je proto vždy ojedinělé, i když je psychiatři vždy zařazují do patřičných škatulek, jako by všichni psychotici zažívali tu samou věc. Není tomu tak. Stejně jako jsme my vždy úplně a naprosto ojedinělí, tak i duševní nemoc se prezentuje vždy jinak a individuálně.
Jak může vypadat vnímání, když prožíváte úzkost (Katka)
Úzkostí trpím už dvacet šest let, což ovšem neznamená, že jsem ji ten dlouhý čas měla pořád. Někdy ji mám a někdy ne, a proto jsem mohla pozorovat, jak se v závislosti na tomhle faktoru mění moje vnímání a prožívání reality, ba dokonce přímo fungování smyslových orgánů. Co se týče zraku, v závislosti na úzkosti vnímám méně světla, nejspíš kvůli přivřeným očím, takže vidím subjektivně temněji. Zároveň se mi úzkostným tlakem zploští bulva, jak jsem byla poučena na kurzu zdravého vidění, a vidím dvojitě, respektive trpím astigmatismem. Nicméně ve chvíli, kdy se uvolním, tyto problémy zázračně mizí. Mám pak pocit zostřeného vnímání.
Když mám velkou úzkost, bývá ovlivněn i sluch. Jako by se mi zavřely uši. To se asi i reálně děje, protože se zúží dráhy, kterými proudí sluchový podnět. Subjektivně se mi zhorší sluch, anebo prostě nedokážu oddělit okolní zvuky od zvuku řeči a tudíž nerozumím.
Další smysly jsou úzkostí víceméně otupělé. Ve chvíli, kdy se uvolním, intenzivněji vnímám hmatové podněty, třeba dotek oblečení nebo přikrývky, případně země při chůzi. Při uvolnění také mívám tak bystrý čich, že cítím na velkou vzdálenost třeba vůni nezapálené vonné svíčky. Přemýšlela jsem nad tím, jestli takhle to mají lidi normálně, anebo je to zase druhý extrém, který vzniká třeba nahromaděním energie potlačováním úzkosti, která způsobí, že se uvolnění projeví mnohem větší silou.
Smyslové vnímání člověka se schizoafektivní poruchou (Tereza)
Mnoho let jsem okolní venkovní svět vůbec nevnímala. Bylo to, jako bych byla slepá. Těžko se to popisuje. Viděla jsem svět jako dvourozměrný a moje vnímání toho bylo jakoby rozsekané a rozmazané; jako by svět nebyl složen z objektů, ale byly to jenom skvrny. Můj mozek byl tak napěchován zevnitř, že už se do něj nic zvnějšku nevešlo. Množství nezpracovaných vjemů působilo někdy jako bolestivé elektrické impulzy. Fáze nevnímání byly střídány fázemi ostrého vnímání v počínající mánii. Silně jsem vnímala různé detaily, třeba květy stromů – jako by někdo ve photoshopu dal kontrast na maximum. Lidské tváře třeba v MHD jsem vnímala jakoby namalované nějakým starým malířem, nejspíš tak H. Boschem. Zdály se mi nepřiměřeně rudé, jako by byly v pekle, a nemohla jsem se na ně dívat. Fáze rozsekaného vidění přešla po letech v jinou fázi – rozeznávala jsem tvary a viděla i trochu prostorově, ale připadala jsem si jako kamera nebo fotoaparát; bylo to ode mě oddělené, nebyla jsem s tím v žádném vztahu. Porovnávala jsem své vjemy s fotkami, abych zjistila, zda už vidím správně. Dodneška to není úplně v pořádku a mnohost vjemů mi činí potíže třeba při přecházení silnice; těžko dokážu pochopit, že jsem někdy byla schopná řídit. Myslím, že trochu zvláštní vnímání jsem měla odjakživa, ale už se na to přesně nepamatuju.
Vnímání v akutní psychóze může být extatické (Tomáš)
V psychóze jsem koukal na kytku a viděl ji strašně moc živou, i když byla trhaná. Vlastně řezaná. Na oslavu toho momentu jsem vypil po domácku připravené víno od táty mojí tehdejší holky. Světlo a listy, květy, a ty struktury uvnitř květů, dech, a především něco jako nálada. Taková krémová esence ve všem kolem mě a ve mně, prozářená jasností. Bylo mi krásně.
Deprese je co do změn vnímání nudná nemoc (Alena)
Moje zkušenost s depresivními stavy různého stupně a intenzity trvala několik desetiletí, v poslední době bohudík prožívám dost šťastné období. Přesto jsem se pokusila, snad úspěšně, vžít do vnímání a prožívání utrápeného človíčka, kterým jsem byla před dobou ne úplně dávnou, a porovnat to s dneškem.
Když jsem v depresi:
Nevidím věci kolem sebe, nevidím to, co vidí jiní. Ne, nemám špatné oči, jen jsem tak zahleděná dovnitř, že své okolí prostě nevnímám. A navíc mi připadá, že do toho “světa venku” vlastně ani nepatřím, že není pro mě. Neustálé pocity viny a vlastní nepatřičnosti způsobují, že vidím-li třeba krásný strom, květinu, připadám si ještě hůř. Nesnáším jaro.
Slyším „trávu růst“. Nemám sluchové halucinace nebo něco takového, ale občas mám pocit, že mě lidi za mými zády nebo i před mýma očima pomlouvají či kritizují. Ale to je spíš myšlenka než pocit, vyplývající z mé přehnané obavy, že se prostě nezavděčím všem okolo, že mě za mé chování odsoudí a zavrhnou, a tak jim „odečítám ze rtů“ a z výrazu tváře toto zavržení a odsouzení.
A co se ve mně děje teď, když nemám depresivní myšlenky a prožívání?
Mé oči jsou stejné, ale díky změně vnitřního nastavení se koukám kolem sebe – a vidím svět, do kterého konečně patřím i já. Pozoruju (a objevuju) stromy, domy, lidi, cokoli s pozorností a zaujetím malého dítěte. Neslyším už, co bych slyšet reálně neměla. Často neslyším naopak to, co bych slyšet měla a chtěla, ale to je trochu jiná kapitola a s psychikou to moc nesouvisí, nebo jen minimálně.
Deprese je vlastně z pohledu změn smyslového vnímání dost “nudná” nemoc. Před nějakou dobou jsem ale přece jen zažila, byť na krátký čas, hlasové a sluchové halucinace. Najednou jsem zaslechla za hlavou jakési harašení, jež mi připomínalo hopsající králíky v králíkárně. Otočila jsem hlavu – a bylo to na druhé straně. A tak pořád dokola. Taky jsem viděla, jak se mi kolem postele začínají tvořit rychle se rozrůstající pavučiny. Podotýkám, že se od malička štítím pavouků, takže to bylo hodně nepříjemné, až strašidelné. Trvalo to několik dní v kuse. Zážitek byl tak autentický, že jsem nakonec volala deratizátory a trvala na tom, aby přijeli co nejdřív a té hnusné havěti mě zbavili. Když mi sdělili, že můžou dorazit zítra, naléhala jsem na kamarádku (sousedku), aby mě u sebe nechala přespat, že už tam nevydržím s těmi potvorami ani jednu noc. Ta nakonec přišla s baterkou, posvítila do všech temných koutů, kde měly být údajné pavučiny s pilnými pavouky – a nikde nic! Nakonec jsme se společně dobraly toho, že to může být způsobeno novými léky (antidepresivy), které jsem tehdy začínala brát. Když jsem to zkonzultovala druhý den se svou psychiatričkou, zjistily jsme, že jsem omylem brala dvojnásobnou dávku. Po úpravě léků se vše dost rychle upravilo a moje vnímání se vrátilo k normálu.
Závěr
S vnímáním reality se to má možná podobně jako ve vztazích s lidmi, kdy každý jednotlivý člověk, s kterým se pouštíme do rozmluvy, nějak specificky tuto rozmluvu formuje a ovlivňuje i chování nás samých. V psychiatrii se mluví o narušeném vztahu k realitě u lidí s psychózou, což naznačuje, že naše vnímání reality je vlastně vztah. To se týká nejen lidí s psychózou nebo jinou duševní nemocí, ale každého člověka, jehož vnímání se taktéž mění podle jeho nálady a zároveň vychází z nějakého nastavení jeho osobnosti, když opomenu fyzické nastavení smyslových orgánů. Každý z nás vchází s realitou do vztahu a nějak s ní po svém rozmlouvá, ať už slovem, obrazem nebo jiným druhem komunikace, tedy čichem, hmatem nebo chutí.
