Jak se dělá herec
Upoutávka na knihu Slovník divadelní antropologie. O skrytém umění herců (Eugenio Barba, Nicola Savarese)

Trnitá je cesta poznání, a tak plody, co na ní rostou, musí stát za to. Někdy je lepší přelouskat pár desítek stránek odborné knihy než si nosit domů hromadu populárně naučného čtiva. V případě Slovníku divadelní antropologie se to vyplatí, pokud ho ovšem dokážete sehnat, což není zas tak snadné. Kniha je výsledek výzkumu jednoho mezinárodního institutu, který po mnoho let pořádal rafinovaná setkání herců pocházejících z různých koutů světa. Na první pohled působí slovník trochu exoticky. Najdeme tu hesla jako „Rozpínání“, „Rovnováha“, „Energie“, „Tvář a oči“, „Ruce“ či „Chodidla“.

Co to vlastně je, ta „divadelní antropologie“? Jde o to, co mají společné herci napříč tradicemi. (V těchto základech podle autorů herectví spadá v jedno s tancem; to jenom na Západě došlo historicky ke vzniku dvou specializací.) Co spojuje anglického herce recitujícího Shakespeara s maskovaným bálijským tanečníkem v tanci topeng? Člověka hned napadne, že je to v tom, že herec hraje někoho nebo něco jiného. V tom to v samotném jádru není. Je to v hercově těle. Herce nečiní hercem až to, že je někým jiným, než je, ale předně že je na jevišti tělesně jinak, že se jinak hýbe, stojí, chodí, tělesně jedná (a může přitom klidně hrát sám sebe). Hercovo běžné tělo je jakoby zabito a obětováno, aby znovu povstalo v jiném, jevištním způsobu existence. Každodenní a automatické je opuštěno, do hry vstupuje tanec přeskládané rovnováhy, uplatňuje se „nehospodárné“ zacházení s energií, směřuje se k dokonalé jednotě myšlení a jednání. A jde právě o „detaily“. Lze popsat zákonitosti živého upřeného pohledu či možnosti pohybu prstů a dlaně. Všechno to vytváří silný účinek, ač nepoučený divák to nevidí. Položili jste si někdy otázku, proč vás může jednou nudit divadlo se spoustou akce, zatímco jindy fascinovaně zíráte třeba na mima, který jen určitým způsobem drží ceduli? Není to tzv. charisma. Je to to, že někdo je na jevišti plně přítomný celým svým tělem oproštěným od všednodenních, nudných vzorců. Je mistrem skrytého hereckého umění.

Když přijmete hlavní myšlenku a oprostíte se od běžně rozšířených představ, čeká na vás mnohé. Těžištěm je divadelní umění Východu, kde je tělo herce výsledkem dlouhého speciálního tréninku (zasvěcení) v rámci různých tradic. Výklad je proložen naučnými příběhy a mýty. Dozvíte se také velkou spoustu zajímavostí, na které byste jinde těžko narazili. Věděli jste třeba, že je možný profesionální tanec, který nejde s rytmem hudby? Nebo že Stanislavskij nechal ve své inscenaci jednoho herce hrát celou dobu v zákulisí? Nebo proč westernový hrdina střílí rychleji než útočící protivník? Nebo že je v japonském tradičním divadle velmi ceněná role kokena, který hraje, že na jevišti není? Anebo že herec, kterému se nasadí maska, může mít až pocit stětí hlavy? Anebo proč mají asijští herci v různých druzích divadla vypoulené oči? – Tak by se samozřejmě dalo pokračovat dlouho. Slovník má 270 stran. (A mimochodem také velmi působivý fotografický materiál.) Je to kniha, která vede k prohloubení zájmu, ať už jste jen divákem, nebo si chcete vyzkoušet roli herce. A pokud jste stejně jako já letitý účastník různých divadelních dílen pro lidi s duševním onemocněním, bude vám tak nějak jasnější, co a proč po vás lektor vyžaduje.