Jak to všechno je?

Na tohle psaní jsem se připravoval dlouho, ale nakonec musím to nejzákladnější sepsat na koleně. Je to tak možná lepší. Tlusté knihy dnes nikdo nečte. Slovo Bůh je zatíženo tisíciletými nánosy, ale právě o těch nánosech je potřeba mluvit, takže nebudu hledat nějaké jiné čistší slovo. Představy o Bohu k nám doputovaly z prehistorických časů. Tam mají kořeny a z těch kořenů vyrůstaly a vyrůstají nejspíš už statisíce let. Jinak řečeno patří k člověku od počátků až dodnes. Přesvědčení, že za viditelným světem se ukrývá božská moc, na které závisí životy lidí a zvířat, existence přírody, země, vody, nebe a hvězd, je historicky základem všech dalších odpovědí na otázku „jak to všechno je?“ Potřeba porozumět „celku skutečnosti“ k člověku jako myslící bytosti patří. Patří k němu i schopnost rozlišovat mezi pravdivými a nepravdivými poznatky, jistými a nejistými cestami, naivními a hlouběji promyšlenými názory. Ta nejsložitější, nejproblematičtější a nejzáhadnější realita, s níž se můžeme na světě potkat, jsme my sami. Božská moc ukrytá za světem nemůže být méně než člověk. Vzhledem k tomu, že jsme na ni všichni závislí, musí být zřejmě víc než člověk. Představit si Boha jako nesmírně mocného člověka a víc než to, jako mateřský zdroj života, jako pána a vládce, to se nabízí skoro samo. Ale námětů k dohadům a snění bylo daleko víc; například Bůh a nebe, Bůh a příroda nebo země, Bůh a hvězdy, Bůh a mocná zvířata, Bůh a stromy, Bůh a blahodárná i ničivá moc živlů, Bůh a démoni, ať v podobě ďábelských nepřátel nebo démonů ukrytých ve vlastní duši. Každý člověk, každá lidská skupina, kmen, národ, každý kraj a všechny možné kraje po celém světě od prehistorických až do našich časů, zkrátka všichni se v různých podobách takovými, řekněme náboženskými tématy zabývali. Nejrůznějších náboženských představ a jejich kombinací a osobních variant, přesvědčení a názorů je bezpočet. Tvořili si je lidé hloupí i geniální. Většina přebírala názory a víru svého okolí, přemýšliví, vzpurní, nedůvěřiví jednotlivci šli vlastními cestami. Právo a nutnost postavit se k životu osobně na té nejzákladnější rovině plyne z toho, že každý z nás jednou umře. Někdo o Bohu přemýšlí a někdo ne. Někdo přemýšlí o skutečnosti s pomocí jiných slov, někdo nepřemýšlí skoro vůbec. Různá vysvětlení a různá osobní stanoviska mají rozdílné podoby. Jak je srovnávat, měřit a vážit, tím se lidé zabývali odjakživa. Odlišovali sebe, skutečné lidi, lidi co mají vyšší kulturu a víru jak se patří, od ostatních, kteří věří bůhví čemu a možná ani vůbec lidmi nejsou. O člověku se dá říct, že vždycky uvažoval nábožensky, stejně jako se o něm dá říct, že vždycky bojoval o život. Co je dobré a co je zlé, co je pravda a co lež, co by měl člověk dělat, aby žil v souladu s tím nejdůležitějším, a co naopak dělat nesmí, to lidé obvykle řešili a dosud řeší ve vztahu k té nejzákladnější božské moci oživující svět. Většina lidí jí říká Bůh. Ale má také jiná jména – život, příroda, zákony vesmíru, skutečnost – když uvedu pár těch, která jsou i pro nás relevantní. Jsou náboženské představy, kterým se smějeme, a jsou náboženské představy, kterým nerozumíme. Všechny nespravedlnosti, křivdy a zločiny, kterých se lidé dopouštějí na jiných lidech, na sobě nebo na přírodě, volají k Bohu. Prolitá krev volá k Bohu. Šťastní lidé Bohu děkují. Přemýšlet o Bohu může být celoživotní radost. Ale tou největší výzvou v souvislosti s Bohem je zlo. Je-li Bůh dobrý a milující, jak jsou možné nemoci, katastrofy, války, utrpení nevinných lidí, utrpení dětí? Teprve tady všechno přemýšlení o Bohu začíná a obvykle také končí. Jen namátkou, co se nabízí: božská hra vesmíru, lidská vina, oběť, sebeobětování Boha, smrt a zmrtvýchvstání, božská podstata člověka, trpící Bůh, mystické zážitky a prozření, drama spásy, splynutí s nevýslovným, věčnost, nekonečno, ráj, láska… Než člověk v celku naplní svůj život, jen věčné tápání, hledání, uvažování o tom všem, co nás trápí, děsí, inspiruje, nese, konejší a neodolatelně přitahuje.