Jak vysvětlit déjà vu

S pojmem déjà vu se asi každý v životě někdy setkal a přibližně dvacet procent lidí prožilo i jeho obsah. Pojem, ačkoli je z francouzštiny, je v češtině plně přítomen a mezi veřejností zpopularizován, jakkoli ještě nepronikl do češtiny pravopisně a nepíše se jako „dežavi“. I přesto je na místě uvést doslovný překlad pojmu, protože slova, která zdomácněla, mají lidé natolik v krvi, že vlastně neví, co skutečně znamenají. „Déjà vu“, jakkoli je podstatným jménem, je v překladu slovesem a znamená „již viděno“. Slovo pochází z roku 1917 a vymyslel ho francouzský psycholog Émile Boirac, když pracoval na knize Budoucnost psychologických věd. Kniha uvízla někde v minulosti a internet o ní mlčí.

Dříve než se dostanu k vysvětlování samotného déjà vu, zastavím se u vysvětlení samotné potřeby vysvětlovat. Ta leží u kořene veškerého vědeckého poznání, vytváření hypotéz, vytváření psychiatrických diagnóz, ale zároveň na opačné straně barikády, leží i u vytváření psychotických bludů. Vysvětlit déjà vu je výzvou jak pro vědce tak pro lidi, kteří jej znají z vlastní zkušenosti. Vědci samozřejmě budou déjà vu vysvětlovat dosti nudně, bude mít vlastní centrum v mozku, bude se zakládat na chybě v úsudku, nebo v existenci dvou mozkových hemisfér, které vnímanou informaci zdvojují. Lidé, kteří déjà vu prožívají, nebudou chtít toto přízemní vysvětlení přijmout, protože devalvuje mystický prožitek, který déjà vu provází.

Vzhledem k tomu, že déjà vu je prožíváno jako posvátné, bude lepší hledat přiléhavější vysvětlení, která tuto posvátnost zohledňují. I samotná posvátnost tohoto prožitku už částečně slouží jako vysvětlení. Mnoho lidí bude okamžik, kdy déjà vu prožívají, vnímat jako něčím subjektivně důležitý, budou jej vnímat jako znamení, které má za cíl je na něco upozornit. Při tom platí, že čím silnější prožitek, tím mystičtější interpretace. Zkušenost obvykle člověk vnímá jako skutečnou a pravdivou. Proto může použít zkušenost déjà vu jako potvrzení svých duchovních přesvědčení samotnou realitou.

Déjà vu není podle výzkumů nijak neobvyklé, přitom vždycky s sebou ponese pocit neobvyklosti. Člověk se jím bude cítit vyveden z míry a vysvětlení bude hledat, aby se ubezpečil, podobně jako člověk hledá zdroj zvuku, kterému nerozumí. Může se stát, že poté co sám sobě vysvětlení poskytne, bude se cítit ještě bezpečněji než před vlastním prožitkem déjà vu. Například ho může déjà vu přesvědčit o existenci jiných vlastních životů a smířit ho se smrtí.

Pokusím se nabídnout vícero možných vysvětlení, jakými sama svá déjà vu interpretuji. Déjà vu je pro mě podobným typem vzpomínky jako třeba vzpomínka na sen předešlé noci, který si vybavíme tím, že ve skutečnosti vidíme předmět, který se ve snu vyskytoval. Takový předmět slouží jako brána do vzpomínky na sen, protože jakmile na něj člověk narazí, vybaví si další obrazy snu. Podobně jako se člověk rozhlédne po krajině snu, mohl by se rozhlédnout i po krajině déjà vu. Zjistil by třeba pak, jakou minulost současný prožitek vlastně opakuje, což je informace obvykle při déjà vu nedostupná.

Vzhledem k naší tendenci zobecňovat musíme připustit, že často prohlásíme za totožné věci, které jsou si jen podobné, ale i podobnost může být v déjà vu zajímavá prozkoumat a ani ta nemusí být úplně bez transcendence. Toto zdvojení prožitku může být opakováním minulosti skutečné, snové, nebo i minulosti sahající za hranice narození.

Pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, déjà vu obvykle provází zjasněné prožívání a zostřené vnímání, jakoby se jasnost okamžiku zdvojnásobila, podobně jako se zdvojil prožitek. Pro člověka, který touží po neobyčejných zážitcích a vytržení z vězení reality, to může být vítaná zkušenost spojená s příjemným prožíváním. Vzbuzuje zvědavost ohledně svého původu, jehož hledání vede až k parapsychologickým úvahám.

Pokud prožívám intenzivní déjà vu při sledování filmů, nabízí se prozaické vysvětlení, že už jsem film viděla, jen mě zrazuje paměť. To ale neplatí, pokud si ověřím rok, kdy film vyšel, a ukáže se, že je to úplná novinka. Nejsilněji jsem prožívala déjà vu při filmu Duna, který velmi přesně kopíroval děj knihy, kterou jsem četla. To déjà vu ale mělo přesah do zrakové roviny, kdy mi byly povědomé obličeje herců, a to nikoli z jiného filmu, ale právě v tomto kontextu. Dalšími okamžiky, kdy déjà vu prožívám, jsou různé konverzace nebo i úplně obyčejné nudné úkony, jako že například někam pokládám knihu. Samozřejmě že jak slova, tak každodenní úkony jsou proslulé svým opakováním, ale pozoruhodné je, že se v této vzpomínce shodují všechny detaily, včetně časového určení. Opakovat jednu událost v totožném čase se zdá být nemožné, ale při přihlédnutí k relativitě času ne neuchopitelné.

Při svých pokusech o vysvětlení tohoto jevu jsem se klonila k třem teoriím, které mají buď filosofický, nebo náboženský charakter a vycházejí z kulturně veskrze sdílených přesvědčení.

1. Nietzscheho teorie věčného návratu, podle níž člověk prožívá svůj život pořád stejně a pořád dokola.
2. Filosoficko-fyzikální teorie o existenci paralelních skutečností, v kterých se jedinec opakuje.
3. Ezoterická teorie o tom, že si svůj život vybíráme. Na základě této teorie by déjà vu byla vzpomínka na okamžik před životem, kdy jsme si život volili a mohli si jej dopředu prohlédnout do nejmenších detailů, před tím, než jsme dali souhlas.
4. Prostor pro vaše vlastní vysvětlení

Všechny tyto teorie se zakládají na předpokladu, že lidská zkušenost je ten nejreálnější zdroj informací, který máme, a že z ní lze při vytváření hypotéz vycházet. Nakolik je tato premisa pravdivá, to nechávám k čtenářovu zamyšlení. V náznaku tuto myšlenku zkoumám v článku Je realita reálná?