Jak žít ve snu

Téma “život jako sen” se nám může dávat v mnoha podobách. Může být něčím víc než plodnou metaforou nebo uměleckou výpůjčkou. Někteří lidé v něco takového uvěří na podkladě filmu, jiní na podkladě náboženství (některé východní nauky), jiní na podkladě filosofie, jiní ve světě snu tak trochu žijí. Ne nadarmo je schizofrenie někdy nazývána “bdělým snem”. A někteří si alespoň jako ve snu připadají. Třeba ti, co trpí derealizací. Což je vlastně normální zážitek, protože každý člověk asi zažil okamžiky, kdy si jako ve snu připadal, třeba při nějakém rychlém sledu dramatických událostí, anebo alespoň někdy použil větu “to se mi snad jenom zdá” a zažil pocit, že něco je příliš hrozné na to, aby to byla pravda.

To, že se nám všechno může jenom zdát, napadlo v západní filosofii poprvé, resp. poprvé důsledně, zakladatele novověké filosofie Reného Descarta, a tak to otřáslo západním smyslem pro reálnost člověka a stvořeného světa, že se z toho zrodila filosofická revoluce. Descartes ve svých Meditacích hledá něco nepochybného, co by posloužilo jako základ věd. Postupně odmítá vše, co považoval za samozřejmé. A to i fakt, že existuje vnější svět, že má tělo, že na ulici chodí skutečně živí lidé a že platí základní matematické a logické pravdy. Nelze žádným způsobem rozlišit, zda sníme či bdíme. Dokonce i hypotéza, že někde je nějaká mocná bytost, „lstivý a zlotřilý podvodník“, která ho mámí a drží v iluzích, se ukazuje jako možná. Nakonec Descartes, muž Západu, přece jen ve své mysli něco nachází – nejen slavné „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem), ale i ideu Boha. A dobrý Bůh by ho přece nenechal žít úplně v omylu, soudí Descartes. Tento křesťanský myslitel zasvětil svůj život úsilí o poznání – představa, že by vše bylo jen výsledkem písku nasypaného v očích, je pro něj v rozporu s jeho vírou. Svět coby věčné vězení plné přeludů je pro něj světem bez Boha. Spíme-li, musíme mít alespoň možnost se probudit, anebo, řečeno s Platónem, vyjít z jeskyně do světa prozářeného Sluncem.

A jsme u probuzení. Což je zase koncept hodně východní. Svět je šalebnou hrou, sítí vykouzlenou snem, bezpodstatným vírem bludu, praví slavná filosofická báseň Aštávakragíta. Skutečné probuzení je nalezení pravé podstaty sebe sama – mudrc se poznává a zakouší coby Svědek, samojediný a nepomíjivý „zřec veškerenstva“, čisté univerzální vědomí. Východní ideál moudrosti je jiný než západní. Neznamená důkladné promýšlení v iluzivním světě našich pojmů, ale spíše je něčím, co se nachází „za“ myšlením. Filosof chce pravdu za snem nalézt v labyrintu různých tvrzení, v němž cestu ukazuje všemocný argument; východní mudrc k ní dospívá meditací, sérií duchovních praktik, vycházením z tradice vznešených nauk a pomocným vedením dobrého učitele.

“Život jako sen” může mít ovšem navýsost osobní význam, jak je naznačeno v úvodu, týkat se vnitřního dění a vnitřního životního pocitu. Ne jako něco, co se dává v zabezpečujícím rámci nauky sdílené v nějakém společenství. Skutečně vážnou psychózu jsem sice měla jen jednou, ale svou strukturou se ve vrcholné fázi snu nanejvýš podobala. Byly tam rychlé střihy, rychlé změny scény, všechno bylo nahuštěné a zrychlené a já si připadala opravdu jako uprostřed snového příběhu či moderně natočeného filmového thrilleru (předesílám, že se na takové filmy nedívám) a taky se tam mísily roviny minulosti, současnosti a vizí budoucnosti tak, že je nebylo možno pořádně rozdělit. Sebevnímání bylo ovšem otřeseno tak, jak to nebývá ani ve snu, kde já jsem tak nějak vždycky já – tady jsem lítala někam od panenky Marie přes čarodějova učně až k Ježíšovi a měla pocit, že jsem uvízla na nějaké kosmické přestupní stanici mezi galaxiemi. Dlouho jsem, mimo akutní psychózu, měla rovněž potíže s tzv. derealizací. Životní dění se mi zdálo vzdálené, dívala jsem se na něj trochu v podobě nezúčastněného diváka či jsem měla pocit, že svět se skrývá za sklem. Já si třeba jednu dobu připadala jako kamera – mezi mnou a světem nedocházelo k žádné interakci, žádnému proudění. „Skutečný svět byl vzdálený a nedostižný, schovaný za obrovitou černou plentou. Když ji odhrnula, svět se prostě přesunul na druhou stranu“, napsala jsem v jedné povídce. Když jsem uvažovala metafyzicky, ať už na podkladě východní mystiky či něčího sugestivního vyprávění o Matrixu, málem jsem došla k “prozření”, že můj život je jenom nějaká noční můra, kterou ani nesním já, nýbrž nějaký krutý a zvrácený bůh. Nereálné mi připadalo všechno – já, druzí lidé i městská scenérie kolem. (Takhle nereální si ale právě ve snu vůbec nepřipadáme, to je ten paradox.) Vůbec se mi zdá, že jsem v té době neoddělovala den a noc, a to i technicky, protože jsem mnohdy vstávala odpoledne. Denní Slunce mě pálilo a řezalo a připadalo mi nesnesitelné, vyhledávala jsem temná zákoutí a stíny a ta trocha nočního života byla něčím, co se jediné dalo vydržet. Když jsem pak usínala, připadalo mi, že sny jsou jen pokračováním mého polobdění, že mezi nimi a realitou není podstatný rozdíl. K tomu se přidávalo, že jsem se v krizových obdobích stala oddaným vyznavačem umění denního snění a spřádala své romantické příběhy plné nehynoucí vášně, umírajících milenců, rodových prokletí či dlouhých dramatických dialogů. Ne nadarmo jsem si od terapeutky vysloužila označení za, asi věčného, snílka.

Pokud jste prodchnuti pocitem nereálnosti či trávíte příliš mnoho času ve svém soukromém vesmíru, filosofické a náboženské nauky, které popírají běžně sdílenou realitu, vám asi moc nepomohou, i když v nich lze snad najít nějaké potvrzení svého životního pocitu. Přesto si myslím, že myšlenka „života jako snu“ a “probuzení” má i tak co říct, aniž bychom upadali do osidel přílišné radikality. Jsme snad skutečně do jisté míry stvořiteli světa, který vidíme, třeba toho, v němž je nám tak zatěžko vůbec být. Jsme vytvářenými tvůrci žitých snů. Může to být zlý sen plný bolesti a ponížení, anebo dobrý sen plný vzájemnosti, vřelosti, díla. Anebo taky bolestný sen, v němž se vše poměřuje úspěchem, talentem či znamenitostí, třeba i morální. Náš osobní aparát může vyprodukovat zlý sen plný ohrožení a nedůvěry, anebo dobrý sen o podaných rukou a upřímně míněné snaze o pomoc. Zlý sen o světě plném psychopatů a zločinců, anebo dobrý sen o mnoha odvážných lidech vyznávajících určité hodnoty a ideály. Vlastně záleží na nás, jaký z mnoha možných světů se nám bude ve dne zdát. A pokud bdělost plné přítomnosti a rozjasněného vědomí je pro nás nedostižná, můžeme si aspoň hledět toho, aby se naše denní noční můry proměnily v něco lepšího. (Je to, co se snažím říct, jako posun od „svět se mi zdá ošklivý“ k „zdá se mi ošklivý svět“).

Co se chimérického přetváření reality týče, zdá se mi průkazné, že v něm každý tak trochu žije. Denní a noční život nelze dát do protikladu reálné, společně sdílené, racionální stránky a stránky snové, soukromé, alogické. Samotná opora naší údajné racionality, totiž systém vlastních přesvědčení každého z nás, je v podstatě náhodnou, zčásti bludnou či dokonce bizarní směsicí toho, co bylo řečeno, sděleno, přečteno, jak a v jaké kultuře a době člověk vyrůstal, nakolik podléhá různým ideologiím. Je to vlastně takové soukromé bludiště se spoustou úzkých chodeb a pastí, nikoliv široká dálnice plná pevné logiky. A svět, jak ho ten který člověk vidí, není než zrcadlem onoho bludiště. Filosofové ne nadarmo mluví o říši pouhých zdání. Člověk ale iluze ke svému životu potřebuje a kdo ví, zda se někdy lze dostat úplně za ně. Tvrzení, že každý má nakonec svou pravdu, je povětšinou dobromyslný relativismus, který vede k větší toleranci. Lze se tedy vůbec někdy probudit do reality toho, jak „je to doopravdy“? Je to vlastně docela příjemné pomyšlení, že všichni jsme tak trochu spáči a že i za Dne si v sobě neseme kus Noci. Třeba nás to činí o něco méně nebezpečnými.

Albrecht Dürer, Public domain, via Wikimedia Commons, děkujeme