Je realita reálná?

Zamyšlení nad otázkou, která napadne každého hluboce nejistého a citlivého člověka, bez i s pomocí Schopenhauerovy knihy Svět jako vůle a představa

Jakkoli se zdá reálnost reality obsažena už v jejím názvu, a tudíž moje otázka zní jako pleonasmus, (podobně jako třeba „skleněná sklenice“), myslím, že je otázka na místě. Pouze musíme lépe než automaticky vysvětlit pojem „realita“ a pojem „reálný“.

Nejvíce se mi zdá pojem „realita“ totožný se slovem „pravda“, až na to, že pravda se týká spíše slov, a tudíž má méně rozměrů než realita, která má čtyři, včetně času. Dále pak „realita“ značí něco co existuje a zahrnuje všechno, co splňuje požadavek existence. Otázka po reálnosti reality pak je otázkou, zda to, co podle našeho pocitu existuje, existuje skutečně a není to jenom omyl. Případně jestli to existuje takovým způsobem, jak to poznáváme anebo nějakým jiným.

Nejsem zdaleka první, kdo si kladl otázku po reálnosti reality, zabýval se jí snad každý filozof, a kromě filozofů také lidé, jejichž víra v realitu byla nějak zpochybněna. Běžný člověk za celý život nenarazí na nutnost odpovídat na tuto otázku, protože se v tomto ohledu nikdy nedostane do potíží. Proto bude žít v přesvědčení, že pocity, které o realitě chová, na realitu přesně doléhají a není mezi nimi a realitou žádná mezera. Oproti tomu před člověkem, jehož myslí otřese tajfun šílenství, se tato mezera rozezeje jako propast. Zvětší se a tím na sebe upozorní. To ale vůbec neznamená, že tam předtím nebyla. Tudíž by mohlo platit, že člověk, který prochází nebo prošel šílenstvím, je vlastně blíže pravdě o reálnosti reality, protože pochopí, že se ve svém vnímání může mýlit, a nepřijímá všechno na první dobrou.

Otázku po reálnosti reality si člověk klade ze tří možných důvodů: buď že by chtěl, aby reálná nebyla, nebo naopak chtěl, aby reálná byla, a třetí důvod je touha po životě v pravdě. Všechny důvody mají společnou nutnost nějak se k realitě vztahovat, ale vztahují se vesměs k různým definicím reality.

Člověk, který realitu odmítá, ji nejspíš bude odmítat z důvodů, které jsou zároveň jejím částečným popisem: Omezenost fyzikálními zákony, nemožnost uskutečnit některá svá přání, nutnost vyvíjet úsilí k dosahování svých cílů, negativní hmatatelné dopady svých rozhodnutí, nutnost a zároveň problematičnost naplňování svých potřeb jako je bezpečí, střecha nad hlavou a domov, smysluplné vztahy, seberealizace – tomu všemu realita klade odpor a mnoho lidí od ní proto utíká do imaginárních světů. Je proto s podivem, že někdo může chovat opačný postoj. Popis reality takového člověka bude spočívat v čemsi jako je pevná půda pod nohama, stabilita, ba dokonce existence omezení, která realita dává, protože omezení vytváří hranice, jak jednotlivých předmětů a osob, tak vytyčují cestu, po které lze smysluplně kráčet. Taková realita pro něj bude ekvivalentem bezpečí, něčím, o co se lze opřít, něčím, v čem není chaos, a něčím, co ho uchrání před sebou samým. Oba postoje budou vycházet ze zkušenosti s realitou, první postoj ze zážitku přílišné reálnosti a tvrdosti reality, a druhý postoj bude typický pro člověka, který si zažil pocit derealizace, tedy prožitek nereálnosti reality.

Už v prvním roce života se dítě naučí rozlišovat mezi tím, co je já, a tím, co já není, a nikdy s tím nepřestane, pokud se něco výrazně nezmění, například pokud člověk nezešílí. Je pak velmi těžké si i jen představit, že to, co já není, je stejně tak jako to, co já je, na jednom místě, a to v naší hlavě. Pokud vám někdo řekne známá slova „je to jen v tvé hlavě“, můžete oponovat, že tam je celý svět, včetně jeho samotného. Je samozřejmě pravděpodobné, že věci se dějí jednak v mé hlavě a zároveň i někde jinde, jenom je nikdy nepoznám jinak než tak, jak se prezentují v mé hlavě. Z toho plyne realita existenciální osamocenosti člověka, ale také příslib mnohem většího klidu, než když předpokládáme, že to, co je v naší hlavě, zároveň přesně odpovídá tomu, co je venku. Je to příslib zpochybnění reality všech hororů, které se v hlavě můžou odehrávat.

Jak tedy skutečně poznat pravdu o podstatě světa? Existuje nějaký způsob, jak vidět věci a lidi přesně tak, jak jsou? A Schopenhauer v knize Svět jako vůle a představa navrhuje přistupovat k poznání světa introspekcí, protože my sami jsme to jediné, co můžeme poznat jinak než jako představu. Schopenhauer dělí svět na představu a vůli a vůli předpokládá u všeho, co existuje, včetně neživé přírody. Doporučuje ale neplést vůli s motivací, protože kámen žádné motivační procesy neprožívá. Tuto vůli můžeme pozorovat uvnitř sebe a zároveň tak nahlédnout do způsobů existence této vůle u jiných osob nebo jsoucen, zatímco zvnějšku můžeme svět poznat pouze jako představu, tedy tak, jak se jeví. Podle Schopenhauera je celá věda, která popisuje svět, jen poznáváním vztahů mezi představami. Proto čtenáře nejspíš překvapí, že Schopenhauer považuje svět za úplně reálný: „Svět je úplně reálný a opravdu je tím, jakým se podává, tj. jako představa.“