Je schizofrenie řešením?
Odpověď na anketní otázku časopisu The Alienist: „Je tváří v tvář realitě 21. století řešením schizofrenie?“

Šílenství jako řešení? To může opravdu napadnout jen někoho, kdo nikdy neměl tu čest vejít do přímého kontaktu s psychiatrickou léčbou a nikdy nezahlédl lůžka v běžném nemocničním pokoji, neprošel si ty skličující chodby a kuřárny.

Ve skutečnosti šílenství znamená hlavně zmnohonásobení všeho, co člověka už tak dost zatěžuje v běžném životě. Jako řešení ho ocení snad jenom někdo, komu nevadí užívat prášky s natolik nepříjemnými vedlejšími účinky, že na jejich zmírnění musí brát jiné prášky, které ovšem mají zase jiné vedlejší účinky. Někdo, kdo nebude trpět tím, že na většinu toho, čeho chtěl původně v životě dosáhnout, už nenajde dost sil, protože bude zápasit především s dlouhodobou únavou, utlumeností, ale také s neporozuměním a podceňováním ze strany okolí, s úbytkem starých přátel, se samotou. A většina pokusů něco změnit narazí na utažený rozpočet, protože s vyměřeným invalidním důchodem se tak tak vyžije z měsíce na měsíc.

Jistě, to všechno se dá brát jako splátka za to, že šílenství opravdu propojuje mozek se světem jiným způsobem. Překvapivé postřehy, tajuplná znamení na každém kroku, mimořádná poslání při nápravě světa, pocity závratné moci. A geniální řešení, ano! Pokaždé se to zdá být už už na dosah, vyřešení problému světa už v příští myšlence, v příštím kroku. Jenže to znovu a znovu uniká.

„Šílenství dodává životu čtvrtý rozměr,“ napsala malířka a básnířka Hana Fousková ve svém autobiografickém románu Schizofrenička, „ale ten čtvrtý rozměr dává teprve pochopení šílenství, oddělení zrna od plev“. Jako člověk, kterému nemoc opravdu zásadně poznamenala život, shrnula Hana Fousková zcela stručně a věcně, v čem ono „řešení“ vlastně tkví: „Protože nemám ani na cestu do Jižních Čech, toulám se po cizích planetách, a protože se se mnou nebaví ani sousedka, bavím se s bohy a démony.“