Jeho život je noční let sovy
Rozhovor Kateřiny Málkové a Tomáše Vaňka s legendárním Václavem Kahudou

O čem je život spisovatele a o čem je život? A jaké má Václav Kahuda pochopení a předporozumění pro hrůzy i krásy duševního zdraví nebo nemoci. Co pro něj znamená tvorba a proč se jeho hrdina smí v textech prokazovat Kahudovým občanským jménem Petr Kratochvíl? To jsou otázky, na které tak úplně nedošlo, když jsme se s Václavem Kahudou v červenci v kavárně Liberál sešli. Ale řeč rozhodně nestála.

Je to poprvé, co se takhle setkáváte s někým, kdo má diagnostikovanou vážnou duševní nemoc?

Absolutně ne. Když mi bylo deset let, moje matka šla do psychózy. Matka pro desetileté dítě, ještě navíc jedináčka, reprezentuje domov, nějakou jistotu. V životě jsme závislí na tom, co se učíme od rodičů, a já jsem se učil úzkost, jsem starej feťák úzkosti. Teď ve svých padesáti letech mám pocit, že jsem dosáhl něčeho, co třeba většina měla někdy v sedmnácti. Ale možná zase oni se setkávají ve svém vývoji s něčím, co jsem si já musel prožít v mládí.

A co to bylo? Nějaké deprese nebo tak?

V podstatě bolest, která povstává ze vztahů. Ve schizofrenních rodinách chybí stabilní cit a blízkost, jsou pseudo-komunitami. Pamatuju si, že jsem se jako desetiletý snažil matce pomoct. Jenže jsem ji tam chvílemi nemohl najít. Měl jsem teorii, že matka zmizela. A hlavně: jak dítě pomůže matce? Snažil jsem se nezlobit, ležel jsem vedle ní, jako polomrtvola, jako somnabul. Tak jsme tak leželi a venku bylo léto, křik z hřišť, zatažené záclony, sídliště Spořilov a dva upíři drákulové tam leží, máma syn, nehybný. Otec naštěstí má dodneška takovou pozitivní povahu, že je rád na světě. Takže oni jsou jak antické masky, že otec se usmívá a pro matku je všechno problém, vyzařuje úzkost, megatuny úzkosti, a teďka je vám deset…

To musí být těžký pro dítě!

Ona matka vlastně byla něco jako šaman. Jen se jí nepodařilo složit se zpátky dohromady, taková nezdařená iniciace. Když se to stalo v těch mých deseti letech, prostě jsem se propadal. Ztratil jsem televizní signál světa, zbyl jen šum takového toho zrnění. Stál jsem u matky a ona se vyměnila. Byl v ní ještě jeden člověk. Jakoby matka odjela a já byl v bytě s cizím člověkem. Bylo to nepochopitelné a nepřijatelné. Chvíli tam byla a pak zase mizela, na nic se nedalo spolehnout. Občas naběhla do školy a všechno tam převrátila vzhůru nohama. Seřvala učitele. Spolužáci mi ji záviděli. Ale taky jsem si duševní nemocí pak prošel. Vlastně jsem si v určitou dobu zvykl vytvářet svorník rodinné komunikace. Divný. Pomáhat vytvářet atmosféru falešné vzájemnosti v rodině. Často se stává, když takový člověk své stanoviště opustí, rodina se rozpadne. Když se ale třeba vyléčí a odstěhuje a pak se vrátí, spadne zase zpátky do starých kolejí a přitíží se mu.

A jak se to promítá do vaší současné rodiny?

Stálou partnerku nemám, žiju sám. Rodiče navštěvuju, vlastně je u nich všechno víceméně při starém. Matka je dávno stařičká paní, ale má v sobě takovou až nelidskou vitalitu až na hranici nějakého nevědomého jogínství. Samozřejmě se jí nemoc čas od času vrací v podobě paranoií. Já už jsem od toho oddělený. Ale to dětství bylo těžký, zachránily mě asi vymyšlené příběhy, knihy.

Co jste četl a jak se stalo, že jste sám začal psát?

Čtení pro mě bylo jediným způsobem, jak přežít. Ukázalo se totiž, že v podobné situaci nejsem sám. Děje se to x lidem. Není jich většina, ale jsou. Díky knihám jsem zjistil, že jsem součástí tady toho světa a nejsem v nějakém mezihvězdném prostoru. Ve škole jsem se propadal do zadních lavic mezi takové ty různé sígry. Holky, co jdou už ve čtrnácti šlapat chodník, nebo různá děcka z rodin alkoholiků… Pro to, co se mi dělo, jsem tehdy neměl slov, nenabízelo se žádné rozumné vysvětlení. Po škole jsem byl doma a četl. Přes Foglara jsem se dostal k Hrabalovi, a z knihy Bohumil Hrabal uvádí jsem získal další tipy ke čtení. Najednou tu byl Bruno Schulz nebo Kafka, který je až trýznivě přesný a přitom když to svým přátelům četl, tak se smál, až plakal. Knihy mě naučily žít a jakmile jsem pak zjistil, že je můžu i psát, dalo mi to obrovskou tvůrčí radost. Najednou jsem vytvářel taky svět, třeba nedokonalý a milionkrát horší než jakýkoliv jiný, ale můj. Probouzely se ve mně nové možnosti!

Jak je možné se něco naučit z knih?

Někde existuje rozhraní, kde se setkávají naše schopnosti vnímat, ale i nějak chápat a spoluvytvářet realitu, vytvářet mýty. Hodně to vypovídá o naší existenci. Čteme sice skrze sebe, takže nějaká základní zkušenost nebo potřeba orientace tam musí být, ale učíme se i tím, jak se probouzíme. Úplně jako Buddha. Prostě takovým nějakým porozuměním čelíme entropii a neustálému rozpadu. Líbí se mi, co říkal Shakespeare. Že náš svět je sestaven ze stejné látky jako naše sny.

Takže přežít vám pomohly sny a knihy, které to snění probouzely?

Tak. A taky jsem si řekl, že se nedám, prostě se nenechám zničit. Je to třeba sobecký, ale je to tak. Vzal jsem si na pomoc temnou stranu. A díky tomu jsem poznal, že je mnohem lepší být zlej, čímž myslím dobře zlej. Je to lepší než být špatně dobrej. Nenechám se zničit jen proto, že mě někdo potřebuje.

To myslíte vaši matku?

Taky. Ale nejen ji. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají velké duševní problémy. Někdy je to moc, a to se pak musím od nich odtáhnout. Je to věc přežití.

Když se točí filmy, tak je potřeba, aby to mělo žánr. Aby si u toho lidi mohli odpočinout, je to vždycky buď horor, thriller, dobrodružný nebo romantický film, pohádka nebo porno. Jenže život je komplexita všech těchto žánrů dohromady!

Děkujeme za rozhovor!

Později Václav Kahuda zasílá e-mailem ještě postskriptum, vzkaz nám lidem, kteří si procházíme mezními zážitky, ať už v rámci psychiatrického režimu nebo mimo něj.

P.S. Musíme jít dopředu. Cesta zpátky nevede. Nic už nebude jako dřív.
Psychóza je alergická reakce našeho ega na mohutné formy vědomí. Tunelujeme
přítomnost. Chraňme si svou ryzost a opravdovost. Nedovolme našim blízkým,
aby nás k sobě připoutali naučenou bezmocností. Mějme soucit s těmi, kdo nás
milují, ale naše láska není z tohoto světa. Našimi životy stavíme mohutné
organismy v časoprostoru. Jsme kosmičtí hadi.