Jsem zakladatel Klubu rváčů!
Tenhle zážitek je hodně mimo a už si ho skoro ani nepamatuju. Vezli mě do Bohnic sanitkou, protože jsem nechtěl komunikovat s vyjednávačem Pošmourným. Chrstnul jsem mu vodu přímo do obličeje a pak mi zkroutili ruce za záda dva skvělí chlapíci z policie ČR. Dobře jsem si se všemi těmito mládenci rozuměl, neměl jsem vůbec v úmyslu se s nimi pošťuchovat, bylo opravdu milé, že mi nepůsobili víc bolesti, než bylo z jejich pohledu nutné. Když v tu mi na výslechu u příjmové doktorky najednou přišlo na mysl, že jsem nejspíš zakladatel Klubu rváčů ze známého Palahniukova románu. Bylo potřeba se z této situace nějak rychle vykroutit. To, že mě chytli policajti, byl totiž jasný důkaz toho, že jsem se sám udal. Ano, jsem hlava všeho protistátního, protikapitalistického, pokoutného domácího terorismu. Ale odhalit síť, která je na mě navázaná, to už je přece jen přespříliš!
Všichni jsou členy takového Klubu rváčů. Ať už z jakýchkoli pohnutek. Pracují u policie, dělají ošetřovatele v Bohnicích, a večer si tajně u piva pomyslí, že jsou svobodní. Nejsou jen otroky korporací, jsou volní a žijí své životy na úkor systému, který jsem já přišel zničit. Mohou dělat cokoliv, co se jim zlíbí, jen se nesmí nechat chytit. Jak děsivé pro ně asi musí být, že jsem se já, sám zakladatel těchto stínových pudových sil, nechal chytit do oprátky systému, který oni jen naoko vytvářejí. Pokud není jasné, co píšu, chtěl bych, aby to bylo ještě nejasnější.
Když jsem pochopil tento svůj zrůdný omyl, vzpomněl jsem si na scénu, kdy se jde Tyler Durden udat a na policii se ho řada jeho stoupenců pokusí vykastrovat. A tak jsem v nestřežené chvíli utekl policistům směrem k ošetřovateli, trval jsem na tom, že mě sanitkou poveze on. Přání se mi nakonec splnilo, oba seděli na lůžku a já v poutech na zemi. Pak mě dovlekli na „sedmadvacítku“ a tam se mě záporák s injekcí ptal: „Víte, kde jste? Víte, co s vámi budeme dělat?“ A já na to: „Ano, chcete mě vykastrovat!“ A běžel jsem zase kousek jiným směrem, kde jsem viděl zajímavější publikum pro mé světodějné teorie, krásné sestřičky i milého ošetřovatele Pikharta. A když mě pak popadlo deset rukou a tlačilo k posteli, ani jsem se moc nebránil, tak co jsem to za rváče? Moudřejší ustoupí, a pak ve skrytu kuje pikle, světová revoluce běží a klíče od skříňky třímám já. Ale nikomu to na nos věšet nemusím.
